Rozhovor - "V Africe hudba nemůže sloužit zábavě. Musí sloužit revoluci," píše se v úvodním titulku snímku Punk in Africa.
V Praze žijící dokumentarista amerického původu Keith Jones se společně s režisérem Deonem Maasem a producentem Jeffrey Brownem vypravil na černý kontinent zjistit, co je na tom pravdy. "Po úspěšných projekcích v Jižní Africe, Riu de Janeiru a na rotterdamském festivalu se nemůžu dočkat, až film konečně uvidí i čeští diváci," říká Brown. Na Jednom světě bude mít Punk in Africa českou premiéru.
Jak se vůbec zrodila myšlenka natočit film o africkém punku?
Jeden z režisérů snímku Deon Maas byl součástí punkové scény v Johannesburgu, Durbanu a Kapském městě v osmdesátých letech. Druhý režisér Keith Jones má řadu přátel mezi členy multikulturní punkové scény ve Washingtonu, která se velmi angažovala v hnutí proti apartheidu.
O tomto hnutí a také o hudbě a politice v africkém kontextu vzniklo hodně filmů, ale o punku žádný; proto jsme se do něj nakonec pustili.
Ve vašem filmu jsem cítil, že africký punk měl - a někde stále ještě má - podobného ducha jako měl ten československý za komunismu. Že tu skutečně jde především o politický protest.
Když jsme film ukazovali Davidu Cajthamlovi, zakladateli první československé punkové kapely Energie G, říkal, že cítil, jakoby se díval na svůj vlastní příběh. Tehdy měla jihoafrická punková scéna povědomí o situaci ve střední a východní Evropě, svědčí o tom například koncert na podporu polského hnutí Solidarita v roce 1982.
Jak se africká punková scéna liší od té známější britské nebo americké?
Právě tím, jak má blízko k undergroundové muzice ve střední a východní Evropě za komunismu. Jak napsal novinář Petr Dorůžka: "Pankáči z Jižní Afriky měli blíž k Plastic People než k Sex Pistols." Po hudební stránce je pak na africkém punku jedinečné používání původních nástrojů, rytmů a kytarových rifů.
U nás za komunismu hrozilo za členství v undergroundové kapele i vězení. Jak je to v Africe?
Mezi příslušníky undergroundové scény byli i v Africe muzikanti, kteří strávili nějaký čas ve vězení. Na koncerty často chodila tajná i takzvaná bezpečnostní policie. Skupiny jako National Wake musely kvůli policejnímu nátlaku dokonce opustit svou zemi.
V lednu měl váš film premiéru v jihoafrickém Johannesburgu. Jaké na něj byly reakce?
Film byl poprvé promítán vlastně už v červenci 2011 na Mezinárodním filmovém festivalu v Durbanu. Do jihoafrických kin se dostal letos v lednu a ve stejném měsíci ho uvedl také Mezinárodní filmový festival v Rotterdamu. Reakce na film byly ohromující. Většina projekcí byla vyprodána. Snímek dobře přijali kritici i diváci.
Co na vás osobně při natáčení zapůsobilo nejsilněji?
Bylo toho více, ať už jde o pobyt ve vězení v Mozambiku, anebo snaha propašovat kameru do Zimbabwe. Ale za nejdůležitější považuji, že jsme těm lidem dali šanci vyprávět svůj příběh.
V jakém směru zapadá váš snímek do programu festivalu o lidských právech?
Jsme šťastní, že můžeme náš film ukázat na festivalu Jeden svět, protože je tu nadšené obecenstvo, které má rádo dokumenty a zajímá se o africká témata. Náš film není jen hudební dokument, je to lekce dějin s výborným soundtrackem.
Předpokládám, že nepatříte mezi zastánce hesla Punk is Dead. Která z myšlenek punkového hnutí je tedy podle vás aktuální i dnes?
Nevěřte heslům z triček. Punk bude vždycky živoucím hudebním hnutím tam, kde je ho třeba. Punk je o tom dělat si věci sám a po svém, a to bude potřeba vždycky.
