Rozhovor - Režisér Laurent Cantet je hostem Festivalu francouzského filmu, kde uvede svůj snímek Mezi zdmi, jenž letos vyhrál Zlatou palmu na festivalu v Cannes.
Snímek, který ve čtvrtek vstoupí do českých kin, nabízí naprosto nesentimentální kolektivní portrét na jedné francouzské střední škole, již navštěvují hlavně problémové děti imigrantů. Kam se hrabou patetické a idylizující filmy jako Panu učiteli s láskou se Sidneym Poitierem či Nebezpečné myšlenky s Michelle Pfeifferovou.
Cantetův styl je minimalistický, asketický a účelný. Neukazuje nic jiného než snahu mladého učitele vštípit svým žákům kromě učiva i základní principy slušného chování a vzbudit v nich snahu vymanit se ze sociálně slabého prostředí.
Čtěte také: Zlatou palmu dostala v Cannes džungle před tabulí
Snímek představuje vytříbenou polemiku na téma multikulturalismus, výchova a dospívání. Přestože se vyhýbá okázale drastickým scénám násilí a nepřehání to ani s vulgárním jazykem, dovede strhnout a zaujmout něčím jiným - poctivostí a upřímností.
Pro Canteta, sedmačtyřicetiletého absolventa prestižní filmové školy La Fémis, jde o jeho čtvrtý celovečerní film. Mezi nimi zvláště zaujal předchozí Na jih, vyprávějící o západních bílých paničkách, které vyrážejí za sexuální turistikou na Haiti, kde si najímají mladé černochy.
Hrdinové filmu jsou skutečnými žáky školy pro imigranty. Jak probíhal casting?
Ještě před tím, než byl dokončen scénář, zkontaktoval jsem jednu školu ve 20. pařížském obvodu, kde existuje velká sociální i národností různorodost, kterou jsem chtěl ve filmu mít. Takže jsem se nejdřív setkal s vedením a pak s několika učiteli a zorganizoval jsem pravidelné tvůrčí dílny určené pro děti od 13 do 15 let. Přišlo asi padesát žáků, kteří začali pracovat, improvizovat, promýšlet scény; ti, které to skutečně zajímalo, zůstali. Nakonec to bylo asi 25 žáků, které vidíme ve filmu. Víceméně se vybrali sami.
Zajímá mě metoda natáčení. Pracujete často s neherci v autentickém prostředí. Jakým způsobem zaručíte, aby byli přirození, když je snímá kamera?
Myslím, že je to výsledek dlouhé práce a především získání důvěry. To znamená, že na filmu Mezi zdmi jsme začínali pracovat několik měsíců před natáčením. Takže jsme se nejdřív seznámili a postupně jsem přesně zjistil, co můžu od jednotlivých účastníků očekávat, v co mohu doufat. Oni se zase naučili důvěřovat mě; pochopili, o co jde, a velice rychle a velice brzy se cítili součástí příběhu.
Co z toho, co vidíme ve filmu, bylo ve scénáři?
V tvůrčí dílně jsme pracovali na základě improvizace, kterou jsem postupně a velice pomalu začal řídit, režírovat. Samo natáčení bylo založeno také na částečné improvizaci, ale doplňované o stále přesnější instrukce, které jsem jim postupně dával, a přesné věty, které měli do improvizace vložit. Pak jsme to začali točit - což obnášelo asi 20 minut improvizace, ve které se už objevily prvky, které jsem od nich požadoval.
A natáčelo se podruhé, potřetí, někdy až podeváté - a pokaždé jsem každému z nich dával přesnější a přesnější instrukce. Tak jsme dospěli k výsledné scéně, jak jsem si ji přál, a zároveň založené na jejich výchozí improvizaci. Byli schopni - díky tomu tréninku - opakovat scény se stejnou energií a stejně přirozeně jako při první klapce. Myslím, že to umožnil právě čas, který jsme společně té práci věnovali, a samozřejmě důvěra… Byl to téměř trénink jako u sportovců.
Jak vás napadlo angažovat autora knihy Françoise Bégaudeaua, aby hrál hlavní roli v příběhu, který je jeho?
Začal jsem psát první scénář, který se odehrával v jedné škole, ještě než jsem poznal Françoise a než jsem četl jeho knihu. Z tohoto zbyl příběh Souleymana, který přináší dějovou linku. A pak jsem četl knihu, která mě zajímala, protože mi nabízela zajímavý dokumentární materiál zevnitř: François byl deset let učitelem.
Zajímal mě i jeho postoj, postava, způsob, jakým dokázal se třídou jednat, schopnost myslet si, že každý okamžik, každá výměna názorů může obsahovat výchovné prvky - a přesvědčení, že když posune žáky v jejich dohadování a úvahách dál, naučí je zároveň přemýšlet a dospívat.
Jeho postava se mi líbila. Takže když jsme začali psát scénář, zkombinovali jsme moji původní myšlenku a jeho knihu. A pak se mi zdálo jasné, že je nesmysl hledat nějakého jiného učitele. I on měl pocit, že má tu roli hrát.
Jak vypadal scénář? Přestože je v něm dramatický oblouk, působí v mnoha ohledech spontánně.
Je to celkem klasický scénář. Má zhruba sto stran, jsou v něm dialogy, souvislé navazování scén. Každou scénu jsme pak zpracovávali tak, jak jsem vám popisoval. Mám opravdu rád, když se vytratí ta "výroba" filmu, když už není zřetelně vidět scénář, a můžeme se dohadovat, zda v něm tohle bylo, či zda je to něco, co vzniklo téměř spontánně.
K tomu dochází velice pomalu a od prvopočátku; při psaní, natáčení, stříhání. Snažíme se, aby žádná scéna, žádný záběr nebyly jen účelové. Když má záběr něco vyjadřovat, vyjadřuje to v kontextu mnohých dalších prvků. Vlastní smysl záběru je téměř podpovrchový, což činí výrobu mnohem nenápadnější. Jinak se jedná o celkem klasický způsob výroby založený na psané formě a pečlivé přípravě.
Kolik jste měli nepoužitého materiálu?
Při stříhání jsme měli k zpracování 150 hodin hrubého materiálu, protože jsme točili na tři kamery - abychom zaznamenali celé scény i jejich vnitřní energii a nemuseli také jsme opakovat záběry z různých úhlů. Protože jsme dělali dlouhé záběry, měli jsme spoustu obrazového materiálu a jako ve všech filmech jsme některé záběry nepoužili, ale vcelku to nebylo velké množství.
A měli jsme skutečně velkou výhodu, luxus - dost času. Měli jsme sedm natáčecích týdnů, což není nijak ohromné, ale točili jsme to v jednom prostředí. Veškerou energie a veškerý čas jsme soustředili na vlastní natáčení, a ne na stavby a přesuny. Takže jsme třeba natočili scénu a nebyli jsme úplně spokojeni. Tak jsem o ní přemýšlel a za tři dny jsem řekl: Zkusíme tu scénu předělat a začneme jinak. Tak jsme to přetočili - a když se nám to nezdálo, přetočili jsme to ještě jednou. Bylo úžasné vidět, jak se přibližujeme tomu, co jsem hledal.
Měl jste vzory, které by ovlivnily váš styl? Téměř mě nenapadá, ke komu vás přirovnat, nejblíže snad k bratrům Dardennovým, ale ti používají často školené herce, případně k rakouskému filmaři Ulrichu Seidlovi, ale jeho filmy nemají humanistický nádech jako vaše.
Na tuto otázku se mi špatně odpovídá. Co se týče té první části, nedokážu jmenovat jednoho jediného režiséra, který mě ovlivnil. Kdybych měl nějakého jmenovat, myslím, že by to byl Rossellini, rozhodně mnohem více než Dardennovi. Rossellini, Pialat, Renoir … jsou to ale zároveň vlastně takové nedotknutelné vzory.
Jak vidíte svou pozici v rámci francouzské, případně světové kinematografie?
Já se nijak nevyhraňuji … Myslím si, že stále více a více režisérů má v dnešní době stejně jako já chuť vycházet při psaní svých filmů z reality. Jsem přesvědčený, že skutečnost nám poskytuje tolik scénářů, kolik si můžeme přát, a mě zajímá podat svědectví o stavu světa, ve kterém žijeme.
Stačí se podívat na letošní výběr v Cannes a uvědomíme si, že pořád víc režisérů má chuť informovat o světě a jeho dění. Zdá se mi, že je to v současné době v kinematografii silná tendence, ve které se poznávám.
Jste spíš filmař, který se zabývá institucemi a tím, jaké role lidé v rámci různých institucí hrají, nebo vycházíte od jednotlivců a točíte - jen trochu nezvykle - psychologické filmy? Při sledování Lidských zdrojů a Mezi zdmi se mi pořád na mysl vracely knihy Michela Foucaulta, jeho pojetí moci a disciplinace.
To máte pravdu, to vše je mi blízké. Snažím se ukázat jednotlivce v daném systému: vidět, jak je každý z nás konfrontován s pravidly, s fungováním společnosti, které je často omezující a je zdrojem napětí, ve kterém se člověku někdy špatně hledá vlastní místo.
Myslím, že všechny mé filmy jsou toho obrazem. V Mezi zdmi se snažím popsat školní systém, v celém jeho rozsahu a se všemi jeho rozpory ; to znamená, že je to systém, který zároveň mladistvé do společnosti začleňuje, ale také jich hodně ze společnosti vylučuje.
Je to systém, ve kterém se učíme dospívat, ale který také často kvůli svému složitému soukolí vede k nezodpovědnosti. Tohle všechno mě velice zajímá, dívám se na svět a snažím se zachytit, jak se s ním mé postavy poperou.
Ale nikdy nemám chuť zpracovat to jako nějakou disertaci nebo tezi. Například v politice mě zajímá, jak je prožívána v první osobě, když ji vidíme prostřednictvím osobního příběhu jednotlivce. Snažím se být co nejblíže sociologické skutečnosti při využití všech prostředků, které celovečerní film umožňuje : filmové postavy, silné situace, emoce.
Neláká vytvořit pojednání sociologický traktát, ale zároveň je pravda, že sociologie je základem mnoha věcí a skutečností, které popisuji.
Menší část rozhovoru už vyšla v časopisu Cinema
