Bude to osm let, co si americký spisovatel Philip Roth na monitor přilepil cedulku: "Boj s psaním skončil."
Muž, který předešlé půlstoletí považoval literaturu za nutnost a na psaní prý dovedl nemyslet nanejvýš pár hodin, po jedenatřiceti titulech završil dílo a naposledy z něj četl na veřejnosti. Usoudil, že už nemá dost sil, aby znovu "zahájil a ustál to libovolně dlouhé tvůrčí tažení proti struktuře natolik složité, jako je román".
Dle novinářů a přátel dnes Roth žije v newyorské čtvrti Upper West Side, jen na léto odjíždí do známého sídla ve státě Connecticut. Nejraději čte literaturu faktu, nejvíc komunikuje se svým budoucím životopiscem Blakem Baileym. Děti nemá, knihovnu věnoval rodnému městu Newark, aby lidé jednou viděli, "co americký spisovatel četl ve druhé polovině 20. století". Je šťastný za každý den, s úsměvem usíná a také se s ním probouzí, vzkazuje do médií.
To, že se dnes pětaosmdesáti let dožívá jeden z nejvýznamnějších amerických prozaiků druhé poloviny 20. století - příslušník generace, do níž náleželi William Styron, E. L. Doctorow či John Updike -, si mohou připomenout také Češi. K těm Roth začátkem 70. let pocítil náklonnost a díky opakovaným návštěvám Československa i stykům s emigranty pak pochopil některá úskalí spisovatelů utlačovaných režimem.
Přestože prvně do Prahy přijel až po invazi vojsk Varšavské smlouvy a vždy byl sledován tajnou policií, stihl navázat přátelství se svými překladateli Rudolfem a Lubou Pellarovými, Milanem Kunderou či Ivanem Klímou. Pozdějšího rabína Karola Sidona poznal jako prodavače cigaret v trafice, Věra Saudková jej nechala usednout za psací stůl svého příbuzného Franze Kafky, Ludvík Vaculík jej údajně pokořil v soutěži o to, kdo spatra vyjmenuje víc indiánských kmenů a tak dále.
Z Prahy si Roth odvezl vzpomínku nejen na "starodávné tramvaje, pusté obchody, mosty zčernalé od sazí, podloubí a středověké uličky", jak později napsal, ale také na situaci místních spisovatelů, což jej přimělo k činům. V New Yorku Roth zorganizoval takzvaný Ad hoc český fond, tedy bankovní účet, kam českým autorům přispíval spolu s Williamem Styronem, Arthurem Millerem či Johnem Updikem.
V Americe navštěvoval režiséra Ivana Passera či přednášky A. J. Liehma, v nakladatelství Penguin Books inicioval edici nazvanou Spisovatelé z druhé Evropy. Nejen jejím prostřednictvím seznamoval Američany s díly Jiřího Weila či Milana Kundery. Teprve roku 1977 československá vláda z Rotha učinila "nežádoucí osobu" a odepřela mu vízum - vrátit se směl až po sametové revoluci.
Mnohem déle pak trvalo zacelit propast, kterou mezi Rothem a českým čtenářem vytvořila absence překladů jeho děl - ty zbývající nakladatelství Mladá fronta díky překladatelům Jiřímu Hanušovi, Šimonu Pellarovi či Janě Hejné dohnalo teprve v posledních letech. Až dnes tak Češi mohou naplno vstřebat všech devět próz, v nichž účinkuje Rothovo nejdéle sloužící literární alter ego, či možná karikatura sebe sama, muž jménem Nathan Zuckerman.
Neboť Rotha od vydání románu Portnoyův komplex mylně provázela pověst spisovatele, jenž se zpovídá z vlastního života, a protože právě prostřednictvím Zuckermana opakovaně promýšlel hranici mezi životem a literaturou, skutečností a fikcí, autorem a dílem, je namístě dnes k pětaosmdesátinám blahopřát také Nathanu Zuckermanovi.
Na tom, že si jej čtenáři ztotožňovali s autorem, měl Roth jistý díl viny, neboť svému hrdinovi vetknul mnoho autobiografických vlastností: Zuckerman je stejně starý, pochází z židovské rodiny z města Newark, po službě v armádě se stal spisovatelem. Pobouřil skandálním románem podobným Portnoyovu komplexu, v dospělosti navštěvoval Prahu, Londýn či Izrael.
Ty podobnosti ale nikdy neměly sloužit k tomu, aby si čtenář na základě Zuckermana dělal úsudky o autorovi - Zuckerman byl naopak způsobem, jak se Roth odpoutal od sebe sama a přitom promýšlel témata, situace či myšlenky, které mu byly blízké.
Devět zuckermanovských románů od 70. let do nulté dekády nového tisíciletí je mimo jiné monumentálně celistvým souborem myšlení o možnostech prózy.
Nathan Zuckerman byl nástrojem, skrze nějž lze popsat citový i společenský život amerického Žida druhé poloviny 20. století. Přemýšlivý Zuckerman si neustále přebírá hodnoty, jež vstřebal z rodinné výchovy, náboženství i společenského úzu. Vnímá rozpory mezi tím, co by dělat chtěl a co dělat má. Reflektuje, jak se mění v dětství, dospívání i dospělosti. Věčně cítí rozpor mezi oddaností k literatuře na straně jedné a k rodině či židovskému národu na straně druhé.
Obecně jsou Zuckermanovými tématy vztahy rodičů s dětmi, mužů a žen, vůbec lidí k sexu, avšak také svědomí, ideály, touhy, pravidla a zákazy, tresty, zrady. Dále psychická i tělesná příkoří, ke konci i úbytek sil.
Nathan Zuckerman prvně vystupuje v próze Žít jako muž, avšak naplno se projeví roku 1979 v románu nazvaném Elév, mimochodem věnovaném Milanu Kunderovi. Ta kniha na mnohé zapůsobila rouhačsky, neboť Zuckerman si v ní mimo jiné představuje, že Anne Franková přežila holokaust, po válce se přestěhovala do Ameriky a nemůže se přihlásit ke svému slavnému deníku, jenž se mezitím přece stal "vtělením milionů neprožitých let uloupených zavražděným Židům".
Zuckerman, mladý muž přísahající na literaturu, pobouřil svého otce, když v povídce popsal rodinnou finanční patálii. Když se mu nedostává otcova požehnání, ba zjišťuje, že otec jeho text považuje za zradu či přímo potupu židovstva, Zuckerman hledá autoritu jinde. Cítí rozpor mezi tvorbou a loajalitou k rodině a ten postupně přerůstá v obecné "potíže s vyprávěním židovského příběhu", respektive otázku, zda ten příběh po válce a holokaustu vůbec má být dál vyprávěn.
Svou další knihou Zuckerman otce de facto zabije a dle některých definitivně zradí židovské hodnoty. Zuckerman proměněný v celebritu, užívající si orgiastické společnosti několika žen naráz, si náhle vytvoří jakousi psychickou zábranu, zřejmě tvůrčí blok ze všeho, co svým psaním způsobil blízkým, potažmo židovstvu. Přestat psát ale nemůže - a perspektivu mu pozmění, teprve když spatří skutečné fyzické utrpení druhých. A také když krátce nato v komunistickém Československu uvidí spisovatele, pro něž má psaní životní důsledky.
Ve čtvrté, kratičké zuckermanovské próze nazvané Pražské orgie se hrdina vypravuje do Prahy získat rukopis, což má i symbolickou rovinu - přeneseně vzato chce pro svůj svět zachránit cosi ze světa starého, do nějž patřil také jeho otec.
Jenže Pražské orgie, rozsahem novelka, jen kloužou po povrchu. Zůstává po nich rozporuplný večírek v paláci na pražské Kampě, jemuž byl vzorem Jiří Mucha, a Zuckermanovy podivné slovní ping-pongy s Češkou jménem Olga, jež hrdinu svádí slovy: "Kdejaká velká mezinárodní osobnost jezdí do Prahy podívat se, jak nás utlačujou, ale nikdy mě žádná nefakuje."
K tématu umění a fikce nakonec Pražské orgie možná nejvíc řeknou žertovnou vedlejší epizodou o fízlování. Na postavu jménem Rudolf Bolotka v Praze donáší kamarád z dětství. Poněvadž udavač je ale otřesný spisovatel, Bolotka nabídne, že hlášení bude psát za něj, také aby se fízla zbavil. Místo toho ho literaturou paradoxně dostane do úzkých - to když estébáci donašeče pro náhlou kvalitu jeho hlášení povýší.
Nathan Zuckerman je z Prahy nakonec vyhoštěn jako "sionistický agent", voják na letišti jej vrací "hezky zpátky do toho vašeho světa omezených možností". A prozaicky zažívá opravdový návrat až v 90. letech, kdy Philip Roth, toho času už v pozdním věku, vydává nesmírně silnou Americkou trilogii, díla vracející se ke třem etapám tamních dějin - takzvanému mccarthyovskému honu na čarodějnice z 50. let, vietnamské válce a nakonec i současnosti, kdy je v Bílém domě rozruch kvůli vztahu prezidenta Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou.
Zuckerman, jehož už čtenáři považovali za zesnulého, je v těchto románech jako vyměněný. Zaprvé fyzicky - po operaci prostaty trpí impotencí a inkontinencí. Především se ale stal samotářem, poustevníkem žijícím v lesích. Příběhy už nevyhledává, ty si jej tentokrát najdou samy.
Ve všech třech případech za Zuckermanem přicházejí druzí a vyzývají ho, aby na základě poskytnutých faktů sepsal jejich osudy, a když tak Zuckerman činí, zároveň začíná vyprávění tvarovat sám za sebe.
Každý z románů Americké trilogie je tak částečně Zuckermanovým pozorováním i pozorováním toho, kterak Zuckerman tvoří. Zároveň se působivě, prozaicky nesmírně přesvědčivě vrací do let, jež jej formovala. Na papíře oživuje právě tu Ameriku, vůči níž se v mládí tolik vzpouzel a z níž dobrovolně prchal. Zuckerman zažil její proměnu ze starých časů až po teroristické útoky z 11. září, po nichž se odehrává poslední román nazvaný Duch odchází.
Je pochopitelné, že Philip Roth dnes jako pamětník dostává otázky na Ameriku současnou, trumpovskou, nebo že američtí liberálové znovu čtou jeho starší díla a hledají v nich příměry k současnosti.
Ale Zuckerman už přece všechno řekl a udělal, jeho život a dílo jsou tu jako odkaz, vzkaz čtenáři: spisovatelovy úvahy nehledej ve slovech, chování či myšlenkových pochodech jeho postav - spíš v situacích, které spisovatel pro své postavy vytváří, osudech, které jim vymýšlí, příkoří, jemuž je vystavuje. V té "struktuře natolik složité, jako je román".
Zuckerman už je zbavený pout, zněl název jednoho z románů. Boj s psaním skončil, poznamenal si Philip Roth na monitoru. Zůstává obrovský, neomezený prostor - a to jsou širé možnosti románu po Zuckermanovi.
