reklama
 
 

Recenze: Žena vypráví o disentu. Marie Benetková povýšila memoáry na silný a působivý příběh

16. 3. 2018 15:10
Nakladatelství Argo vydalo debutovou prózu dvaasedmdesátileté Marie Benetkové, která byla podkoní, zahradnicí, chartistkou i ženou hudebníka Vratislava Brabence z kapely The Plastic People of the Universe. Ženské vyprávění o disentu je stále spíše výjimečné. Benetková navíc příběh v knize Zlatý nebe nevypráví čistě za sebe, nýbrž důsledně střídá úhly pohledu obou protagonistů.

Nedávno vydaná autobiografická próza Marie Benetkové nazvaná Zlatý nebe se přiřazuje do dlouhého a čtenářsky oblíbeného zástupu próz, které vzpomínají na ostrovy alternativní kultury a underground.

Zároveň se ale kniha už na první pohled liší. Jednak je ženské vyprávění v oblasti disentu obecně pořád spíše výjimečné, jednak hlavními aktéry tohoto typu vzpomínkových či životopisných knih - příkladem budiž adorovaný titul Magor a jeho doba od novináře Marka Švehly - jsou obvykle veřejně známí protagonisté, kteří ztvárňují klíčové role v příbězích o boji novodobých Davidů s režimním Goliášem normalizační éry.

Kniha Marie Benetková vyčnívá i stylem psaní. Opírá se zjevně o obrazy skutečných událostí, jak autorce utkvěly v paměti, ale zároveň toto vzpomínání posouvá do hávu fikce.

Čteme tu životní příběh Olgy (za níž se zjevně skrývá autorka) a Vilíka (toho nám znalost kontextu, pohled na fotografie v knize obsažené či četba přebalu umožní identifikovat jako Vratislava Brabence, jednoho ze stěžejních členů kapely The Plastic People of the Universe a později svébytného básníka).

Celý životní příběh, rozprostřený mezi dětstvím v padesátých letech minulého století a rozhodnutím zůstat v Kanadě i po pádu komunismu, je rozčleněn do tří "románových" kapitol.

Předjaří zachycuje mládí obou protagonistů v atmosféře společenského tání, jež postupně přinášejí šedesátá léta. Oddíl zvaný Neděle je situován do normalizačního bezčasí a Vánoce zachycují putování v exilu, kde se protagonisté nakonec usadí na západním pobřeží Kanady - teprve po pádu komunismu Vilíka jeho srdce přitáhne zpět do Prahy.

Taková životní pouť je poměrně běžným rysem lidí z alternativní hudební komunity a v lecčem připomíná třeba cestu, kterou předloni působivě vylíčil Jaroslav Jeroným Neduha v knize Životaběh.

U Marie Benetkové nicméně nečteme příběh o vyprávějícím já, které se automaticky umísťuje do centra dění, nýbrž příběh vztahu. Proto autorka důsledně střídá pasáže věnované Olze a pasáže zacílené na Vilíka, neboť jejich životní osudy se sice trvale proplétají, ale takto vyprávěný příběh se snaží zvýraznit dvojí perspektivu - tedy jak tutéž událost vnímá Olga i Vilík.

Zdaleka ne vždy jsou tyto úhly pohledu ve shodě. Vyprávění tak dramatizují nejen dobrodružné životní osudy, ale též způsob, kterým se o osudech vypráví.

Marie Benetková vytvořila zajímavý hybrid, v němž se vzpomínka na to, co bylo, mísí s beletrizujícím "děláním literatury". Ambice je zcela namístě - Benetková má pozoruhodnou schopnost pracovat s detailem, který je možná pravdivý a zachycuje, co a jak se vskutku odehrálo, ale zároveň má zobecňující, symbolickou platnost. Působí tak, že čtenáři utkví.

Kniha se tudíž nevyčerpává odvyprávěním stovek událostí, jež s chutí čteme a ještě při čtení se v nich ztrácíme nebo je zapomínáme. Některé - především drastické, někdy naopak i roztomilé či shovívavé scény nebo dialogy - utkví a vytvářejí jakousi kostru, díky níž celý příběh není jen záznamem toku života, ale opravdu literárním dílem.

Postup, který Benetková využívá při psaní, podporuje i výrazná grafická úprava knihy od Pavla Růta. Na rozdíl od jeho jiných knih z posledních let, v nichž grafické řešení působilo jako tvůrčí exhibování, zde grafika opravdu slouží textu knihy. Růt ji proložil stovkou fotografií, které zachycují jak dobu, tak i protagonisty příběhu. Tyto snímky ale překrývá hrubým rastrem.

Sice tím potlačuje jejich dokumentární hodnotu, ale právě díky tomu, že přestávají fungovat jako dokument, jako "důkaz" o tom, kdo co v daný okamžik dělal a jak při tom vypadal, dokážou obrázky najednou fungovat jako metafory - metafory vzpomínání, protože i v něm se nám skutečnost nevynořuje přesně tak, jak kdysi byla, ale zároveň i jako metafory událostí či lidských postojů.

Jednoduše řečeno - rastrováním se upozaďuje Vilík-Brabenec a do popředí se může dostat univerzálnější lidský typ, třeba mánička. Což je přesně týž postup, který Benetková volí i pro své vzpomínkové psaní. A zároveň se jedná o důvod, proč její kniha zůstane v mysli i dlouho poté, zatímco vzpomínky většiny rockerů a androšů z hlavy rychle vymizí, neboť nabízejí jen popis jevů v duchu "to a to bylo tak a tak". U Benetkové jdeme od dokumentu k románu.

Marie Benetková: Zlatý nebe

Marie Benetková: Zlatý nebe

Vydalo nakladatelství Argo
2017, 208 stran, 278 korun

A ještě jeden aspekt se zdá pozoruhodný. Valná část vzpomínek lidí z undergroundu představuje vlastní životní pouť jako permanentní sled střetávání se s režimem. Život tu bývá soubojem s duchem doby, který doléhá všude, a tudíž cokoli člověk činí, má to hned heroický význam. Takto legendisticky třeba Čuňasův a Cingrošův komiks Legendy o Magorovi zobrazuje i cestu Ivana Martina Jirouse stopem. Básník zde mává na auta, ale protože tupí majitelé normalizačních aut si máničku oškliví, je i pokus o cestu stopem hned konfliktem, ba útokem na režim.

Marie Benetková celý vztah koncipuje jinak - životní příběh Olgy a Vilíka je spíš intuitivní snahou dvou samorostů zůstat stranou a dělat si své bez ohledu na politické naladění doby. O to krutěji a působivěji pak vyznívá normalizační část, v níž je toto ghetto vlastního životního stylu postupně, neúprosně bouráno a asanováno.

Pasáže o nezadržitelné ztrátě soukromého prostoru jsou z celé knihy asi nejsilnější. A nejfádněji naopak bohužel působí kanadské finále, protože tam do života hrdinů na venkovské samotě už nic zvnějšku nezasahuje, a tak čteme jen romanci o vyšumění jednoho vztahu.

Životní styl mániček působí v dnešní éře korporátních kariér bohužel stejně vzdáleně jako vzpomínky na kanonádu u Verdunu. Marii Benetkové se nicméně podařilo posunout své memoáry do roviny obecného silného příběhu, přísně sestříhaného tak, aby v něm zůstaly jen působivě vypovídající prvky. Zatímco valná část vzpomínek na underground bude za pár let užitečná jen pro historiky a další odborníky, tahle kniha se bude číst i pak.

autor: Petr A. Bílek | 16. 3. 2018 15:10

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama