Recenze: Žena vypráví o disentu. Marie Benetková povýšila memoáry na silný a působivý příběh

Petr A. Bílek Petr A. Bílek
16. 3. 2018 15:10
Nakladatelství Argo vydalo debutovou prózu dvaasedmdesátileté Marie Benetkové, která byla podkoní, zahradnicí, chartistkou i ženou hudebníka Vratislava Brabence z kapely The Plastic People of the Universe. Ženské vyprávění o disentu je stále spíše výjimečné. Benetková navíc příběh v knize Zlatý nebe nevypráví čistě za sebe, nýbrž důsledně střídá úhly pohledu obou protagonistů.
Marie Benetková byla podkoní, zahradnicí, chartistkou i ženou hudebníka Vratislava Brabence z kapely The Plastic People of the Universe. Ten je na fotografii třetí zprava.
Marie Benetková byla podkoní, zahradnicí, chartistkou i ženou hudebníka Vratislava Brabence z kapely The Plastic People of the Universe. Ten je na fotografii třetí zprava. | Foto: ČTK

Nedávno vydaná autobiografická próza Marie Benetkové nazvaná Zlatý nebe se přiřazuje do dlouhého a čtenářsky oblíbeného zástupu próz, které vzpomínají na ostrovy alternativní kultury a underground.

Zároveň se ale kniha už na první pohled liší. Jednak je ženské vyprávění v oblasti disentu obecně pořád spíše výjimečné, jednak hlavními aktéry tohoto typu vzpomínkových či životopisných knih - příkladem budiž adorovaný titul Magor a jeho doba od novináře Marka Švehly - jsou obvykle veřejně známí protagonisté, kteří ztvárňují klíčové role v příbězích o boji novodobých Davidů s režimním Goliášem normalizační éry.

Kniha Marie Benetková vyčnívá i stylem psaní. Opírá se zjevně o obrazy skutečných událostí, jak autorce utkvěly v paměti, ale zároveň toto vzpomínání posouvá do hávu fikce.

Čteme tu životní příběh Olgy (za níž se zjevně skrývá autorka) a Vilíka (toho nám znalost kontextu, pohled na fotografie v knize obsažené či četba přebalu umožní identifikovat jako Vratislava Brabence, jednoho ze stěžejních členů kapely The Plastic People of the Universe a později svébytného básníka).

Celý životní příběh, rozprostřený mezi dětstvím v padesátých letech minulého století a rozhodnutím zůstat v Kanadě i po pádu komunismu, je rozčleněn do tří "románových" kapitol.

Předjaří zachycuje mládí obou protagonistů v atmosféře společenského tání, jež postupně přinášejí šedesátá léta. Oddíl zvaný Neděle je situován do normalizačního bezčasí a Vánoce zachycují putování v exilu, kde se protagonisté nakonec usadí na západním pobřeží Kanady - teprve po pádu komunismu Vilíka jeho srdce přitáhne zpět do Prahy.

Taková životní pouť je poměrně běžným rysem lidí z alternativní hudební komunity a v lecčem připomíná třeba cestu, kterou předloni působivě vylíčil Jaroslav Jeroným Neduha v knize Životaběh.

U Marie Benetkové nicméně nečteme příběh o vyprávějícím já, které se automaticky umísťuje do centra dění, nýbrž příběh vztahu. Proto autorka důsledně střídá pasáže věnované Olze a pasáže zacílené na Vilíka, neboť jejich životní osudy se sice trvale proplétají, ale takto vyprávěný příběh se snaží zvýraznit dvojí perspektivu - tedy jak tutéž událost vnímá Olga i Vilík.

Zdaleka ne vždy jsou tyto úhly pohledu ve shodě. Vyprávění tak dramatizují nejen dobrodružné životní osudy, ale též způsob, kterým se o osudech vypráví.

Marie Benetková vytvořila zajímavý hybrid, v němž se vzpomínka na to, co bylo, mísí s beletrizujícím "děláním literatury". Ambice je zcela namístě - Benetková má pozoruhodnou schopnost pracovat s detailem, který je možná pravdivý a zachycuje, co a jak se vskutku odehrálo, ale zároveň má zobecňující, symbolickou platnost. Působí tak, že čtenáři utkví.

Kniha se tudíž nevyčerpává odvyprávěním stovek událostí, jež s chutí čteme a ještě při čtení se v nich ztrácíme nebo je zapomínáme. Některé - především drastické, někdy naopak i roztomilé či shovívavé scény nebo dialogy - utkví a vytvářejí jakousi kostru, díky níž celý příběh není jen záznamem toku života, ale opravdu literárním dílem.

Postup, který Benetková využívá při psaní, podporuje i výrazná grafická úprava knihy od Pavla Růta. Na rozdíl od jeho jiných knih z posledních let, v nichž grafické řešení působilo jako tvůrčí exhibování, zde grafika opravdu slouží textu knihy. Růt ji proložil stovkou fotografií, které zachycují jak dobu, tak i protagonisty příběhu. Tyto snímky ale překrývá hrubým rastrem.

Sice tím potlačuje jejich dokumentární hodnotu, ale právě díky tomu, že přestávají fungovat jako dokument, jako "důkaz" o tom, kdo co v daný okamžik dělal a jak při tom vypadal, dokážou obrázky najednou fungovat jako metafory - metafory vzpomínání, protože i v něm se nám skutečnost nevynořuje přesně tak, jak kdysi byla, ale zároveň i jako metafory událostí či lidských postojů.

Jednoduše řečeno - rastrováním se upozaďuje Vilík-Brabenec a do popředí se může dostat univerzálnější lidský typ, třeba mánička. Což je přesně týž postup, který Benetková volí i pro své vzpomínkové psaní. A zároveň se jedná o důvod, proč její kniha zůstane v mysli i dlouho poté, zatímco vzpomínky většiny rockerů a androšů z hlavy rychle vymizí, neboť nabízejí jen popis jevů v duchu "to a to bylo tak a tak". U Benetkové jdeme od dokumentu k románu.

Marie Benetková: Zlatý nebe

Marie Benetková: Zlatý nebe

Vydalo nakladatelství Argo
2017, 208 stran, 278 korun

A ještě jeden aspekt se zdá pozoruhodný. Valná část vzpomínek lidí z undergroundu představuje vlastní životní pouť jako permanentní sled střetávání se s režimem. Život tu bývá soubojem s duchem doby, který doléhá všude, a tudíž cokoli člověk činí, má to hned heroický význam. Takto legendisticky třeba Čuňasův a Cingrošův komiks Legendy o Magorovi zobrazuje i cestu Ivana Martina Jirouse stopem. Básník zde mává na auta, ale protože tupí majitelé normalizačních aut si máničku oškliví, je i pokus o cestu stopem hned konfliktem, ba útokem na režim.

Marie Benetková celý vztah koncipuje jinak - životní příběh Olgy a Vilíka je spíš intuitivní snahou dvou samorostů zůstat stranou a dělat si své bez ohledu na politické naladění doby. O to krutěji a působivěji pak vyznívá normalizační část, v níž je toto ghetto vlastního životního stylu postupně, neúprosně bouráno a asanováno.

Pasáže o nezadržitelné ztrátě soukromého prostoru jsou z celé knihy asi nejsilnější. A nejfádněji naopak bohužel působí kanadské finále, protože tam do života hrdinů na venkovské samotě už nic zvnějšku nezasahuje, a tak čteme jen romanci o vyšumění jednoho vztahu.

Životní styl mániček působí v dnešní éře korporátních kariér bohužel stejně vzdáleně jako vzpomínky na kanonádu u Verdunu. Marii Benetkové se nicméně podařilo posunout své memoáry do roviny obecného silného příběhu, přísně sestříhaného tak, aby v něm zůstaly jen působivě vypovídající prvky. Zatímco valná část vzpomínek na underground bude za pár let užitečná jen pro historiky a další odborníky, tahle kniha se bude číst i pak.

 

Právě se děje

před 4 hodinami

USA zařadí hnutí Antifa mezi teroristické organizace, oznámil Trump

Spojené státy zařadí krajně levicové antifašistické hnutí Antifa na seznam teroristických organizací. Na Twitteru to oznámil americký prezident Donald Trump, který Antifu viní z podílu na nynější vlně násilností vyvolané smrtí černocha George Floyda při zatýkání policií. Trump o zařazení Antify na seznam mluvil už loni po střetech extremistů v Portlandu.

Další zprávy