Životní kuráž, výšku, velkou představivost i smysl pro dobrodružství zdědil Roald Dahl zřejmě po otci Haraldovi. Ten hned po škole opustil malé norské městečko, v němž vyrostl, a rozhodl se prorazit v cizině. Ani jeho handicap (ve čtrnácti letech mu po úraze amputovali paži v lokti) mu nezabránil realizovat často ztřeštěné nápady, a tak přes zákaz otce odjel do Paříže, kde se seznámil s mladým Norem Aadnessenem a společně založili lodní makléřskou firmu se sídlem v Cardiffu.
Jeho sen o úspěšné budoucnosti plné nevídaných možností se naplnil. Zbohatl, koupil dům ve waleském Llandaffu a oženil se s krásnou Francouzkou Marií. Ta však zamřela při porodu druhého dítěte a Roaldův budoucí otec se po nějaké době rozhodl najít si novou ženu. "V Norsku, v létě roku 1911, se na výletu malým pobřežním parníkem po Oslofjordu seznámil s mladou dívkou jménem Sofie Magdalene Hesselbergerová. Tatínek poznal kvalitu na první pohled, a tak jí během týdne nabídl ruku a krátce poté se s ní oženil," popisuje seznámení rodičů Roald Dahl v knize Kluk: Příběhy z dětství.
V průběhu příštích šesti let se manželům Dahlovým narodily čtyři děti - tři děvčátka a v září roku 1916 i chlapec, kterého pojmenovali po norském polárníkovi Amundsenovi Roald. Jako by mu tím do vínku dali stejné odhodlání a životní vášeň, jakou při svých badatelských cestách prokazoval slavný průkopník polárního výzkumu.
Krásný dům a dvojitá smrt
Malý Roald vyrůstal ve společnosti tří vlastních a dvou nevlastních sourozenců, v hojnosti, lásce a kultivovaném prostředí. "V roce 1918, kdy mi byly dva roky, jsme se všichni přestěhovali do impozantního sídla nedaleko vesnice jménem Radyr, asi osm mil na západ od Cardiffu. V paměti mi utkvěl obraz mohutného domu s věžičkami na střeše, obklopeného nádherným trávníkem a terasami. K sídlu patřilo i mnoho akrů polí a lesů i řada stavení, kde bydleli zaměstnanci," vzpomíná Dahl ve své autobiografii a dodává, že ačkoli jeho otec nepocházel zrovna z intelektuálně založené rodiny, dokázal v sobě probudit smysl pro krásné věci. Dům zařídil hodnotným nábytkem, sbíral obrazy, stal se zkušeným zahradníkem a byl i zručným dřevořezbářem. Psal si také deník, a to nikoli v rodné norštině, ale v dokonalé angličtině. Cit pro ušlechtilé věci se pak snažil pěstovat i u všech svých dětí.
Když byly Roaldovi tři roky, během několika týdnů přišel jak o svou nejstarší sestru Astri, která zemřela v sedmi letech na zánět slepého střeva, tak i otce, který krátce poté podlehl zápalu plic. "Astri měl tatínek z nás všech zdaleka nejraději," píše později Dahl. "Nesmírně ji zbožňoval a z její náhlé smrti na řadu dní žalem doslova oněměl. Byl tak sklíčený, že když sám asi za měsíc dostal zápal plic, bylo mu téměř jedno, zda bude, či nebude žít." Harald Dahl zemřel v padesáti sedmi letech a jeho žena, ve Walesu cizinka, sama s pěti potomky a šestým na cestě, se přesto nevrátila zpátky k rodině do Norska, ale rozhodla se zůstat. Důvodem bylo manželovo přání, aby všechny jejich děti studovaly na anglických školách. Prodala tedy velké sídlo, v němž doposud všichni žili, a přestěhovala se i s dětmi do menší vilky v Llandaffu, kde Roald také začal chodit do školy. V devíti letech ale přestoupil na Svatopetrskou internátní školu v jižním Walesu.
Nikdy jsem se s tím nesmířil
Poprvé byl sám bez rodiny a ze začátku se mu tak stýskalo, že nasimuloval zánět slepého střeva, aby se alespoň na pár dní dostal zpět domů. Svobodomyslný chlapec velmi těžce nesl nesmyslnou disciplínu a fyzické tresty, které byly ve škole na denním pořádku. "V průběhu celé své školní docházky jsem se nemohl smířit se skutečností, že učitelé a starší žáci směli působit fyzické utrpení jiným žákům, a to občas velmi bolestivě. Nemohl jsem se přes to přenést a nikdy jsem se přes to ani nepřenesl," napsal v roce 1984.
Ve svých třinácti letech se pak stal žákem soukromé střední školy v Reptonu. Na ředitele tohoto ústavu, který se později stal arcibiskupem z Canterbury, vzpomíná jako na někoho, kdo významně přispěl k jeho náboženské skepsi: "V té době to byl řadový kněz a současně ředitel, takže jsem ho v tlumeném světle školní kaple slyšel kázat o beránku božím, o milosrdenství a odpouštění a tak podobně, a moje mladá mysl byla z toho všeho naprosto zmatena. Věděl jsem dobře, že večer předtím neprojevil kazatel ani odpuštění ani milosrdenství, když zbičoval malého chlapce, který porušil pravidla… Myslím, že právě zde mají původ moje pochybnosti o náboženství, a dokonce i o Bohu."
Ze středoškolského období si ale Dahl odnesl i příjemnější zážitky - stal se kapitánem školního squashového týmu, rád hrál fotbal, četl Dickense, o nedělích se tajně proháněl ulicemi Derbyshiru na motorce značky Ariel a stejně jako jeho spolužáci s velkým nadšením testoval nové čokolády, které do školy dodávala známá firma Cadbury, aby zjistila, který z jejich nových výrobků by mohl mít u zákazníků úspěch. Roald tehdy snil o tom, jak jednou sám vynalezne skvělou příchuť, a když pak po pětatřiceti letech hledal námět pro svoji novou dětskou knihu, vznikl bestseller s názvem Karlík a továrna na čokoládu. V té době se také začal projevovat jeho výtvarný talent. Dobře fotografoval, už v osmnácti letech získal řadu ocenění a medailí od fotografických společností v Anglii či Holandsku.
Do země palem a jedovatých hadů
Když Roald dokončil školu v Reptonu, dal školním lavicím definitivně sbohem. Ačkoli si jeho rodina mohla dovolit platit mu studia v Oxfordu či Cambridgi, rozhodl se jinak. "Chci se hned nechat zaměstnat od nějaké společnosti, která by mě poslala do úžasných vzdálených míst, třeba do Afriky nebo do Číny," řekl v roce 1934 své matce a nechal se zaměstnat v obchodním oddělení společnosti Shell. Ještě předtím ale o prázdninách vyrazil spolu s dalšími asi třiceti mladíky na výzkumnou expedici do vnitrozemí Newfoundlandu. Tři týdny chodili pustinou s těžkým batohem na zádech a živili se sušeným masem, čočkou či vařeným lišejníkem.
Po návratu absolvoval dvouleté firemní školení v Anglii - o topných olejích, naftě či benzinu se tehdy naučil snad všechno - a poté byl vyslán do východní Afriky. Bylo mu jednadvacet let. "Odplouval jsem do země palem a kokosovníků, korálových útesů a lvů a slonů i smrtelně jedovatých hadů. Jeden bílý lovec, který žil deset let v Manze, mi pověděl, že když mě kousne černá mamba, zemřu během hodiny v strašlivých křečích a s pěnou u úst. Nemohl jsem se dočkat," popsal později své pocity Dahl. Prodával produkty firmy Shell správcům diamantových dolů, naučil se svahilsky, vypořádal se s malárií, ale hlavně, jak sám píše, "naučil se postarat sám o sebe v situacích, které jsou pro mladého člověka, pokud zůstane uprostřed civilizace, zcela nepředstavitelné".
Stíhací pilot v nebezpečí
Dahlovo velké africké dobrodružství ale přerušila druhá světová válka. Přinesla mu však nové, a to v řadách britského Královského letectva. Po šesti měsících výcviku se stal pilotem stíhačky. Létal po celém Středozemí, nad západní pouští v Libyi, Řecku, Palestině, Sýrii, Iráku i Egyptě. Sestřelil několik německých letadel a sám byl v ohrožení života, když musel nouzově přistát a havaroval. Po pádu letadlo vybuchlo a začalo hořet. Podařilo se mu ale dostat se ven z kabiny. Měl roztříštěnou lebku, vyražené zuby a několik dní neviděl. Pět měsíců strávil v alexandrijské nemocnici a ještě se během léčby stihl zamilovat do své ošetřující sestry.
Navzdory pesimistickým lékařským prognózám se opět vrátil do kokpitu a 20. dubna roku 1941 se účastnil bitvy o Athény, v níž bylo z dvanácti britských Hurricanů pět sestřeleno. Dahl přežil a později ještě několik týdnů létal na různé mise z Egypta. Pak ovšem jeho leteckou kariéru ukončily silné bolesti hlavy, kterými se přihlásila stará zranění. Vrátil se zpět do Británie, ale matku a sourozence na staré adrese nenašel. Jejich dům byl při náletu srovnán se zemí. Rodina se naštěstí zachránila a koupila malou chalupu na venkově, kam se přestěhovala. Tam se s nimi po třech letech odloučení opět setkal i Roald Dahl, když se s hodností velitele perutě v létě roku 1941 vrátil z války. Rok nato byl přemístěn do Washingtonu jako asistent air attaché a začal psát.
Mnohé z toho, co Dahl zažil, zužitkoval ve svých knihách - od obdivu ke krásnému starému nábytku přes zkušenost s jedovatými hady až po lety ve stíhačce. Jeho první publikovaná povídka nesla název Sestřelen nad Libyí a popisovala havárii jeho letadla. Dahl ji sice původně nazval Hračka, ale v Saturday Evening Post potřebovali dramatičtější titulek, a tak ji přejmenovali, přestože Dahl tehdy sestřelen nebyl.
Krátce nato vytvořil pod názvem The Gremlins kreslené příběhy potměšilých skřítků, kteří škodí letadlům (zkrácená verze vycházela v časopise Cosmopolitan, byla vydána kniha a o zfilmování uvažoval Walt Disney). V roce 1946 pak Dahlovi vyšla první sbírka povídek Přepínám: Deset příběhů o letcích a létání a o tři roky později satirický dystopický román Hon na lišku. V roce 1957 bylo několik jeho povídek zfilmováno v americké televizní sérii Alfred Hitchcock uvádí. V šedesátých letech přišly na řadu úspěšné knihy pro děti jako Jakub a obří broskev nebo Karlík a továrna na čokoládu, v sedmdesátých pak humoristický román Můj strýček Oswald a následovala řada dalších povídek i dětských knížek. Dahlův literární styl se podobal jeho životu - nepostrádal nadsázku, často až absurdní momenty, velkou imaginaci, humor, ale ani hloubku.
Osudová láska na závěr
V roce 1953 se v New Yorku oženil s úspěšnou herečkou Patricií Nealovou. Jejich manželství trvalo třicet let a vzešlo z něj pět dětí: Olivie, Tessa, Theo, Ophelie a Lucy. Pohádky, které jim před spaním vyprávěl, inspirovaly jeho další psaní. Olivie bohužel v sedmi letech (ve stejném věku jako kdysi Roaldova sestra) zemřela na spalničky a Dahl jí později věnoval pohádkovou knihu Obr Dobr, která vypráví o přátelství malé dívenky s velkým hodným obrem. Dlouholetý vztah Dahlových unesl mnohé, ale v okamžiku, kdy se Roald zamiloval do o 22 let mladší rodinné přítelkyně Felicity d'Abreu Croslandové, manželství se rozpadlo. V roce 1983 došlo na rozvod a Roald se oženil s půvabnou "Liccy". I když to pro všechny bylo těžké, nakonec se vztahy v rodině uklidnily.
Dahlova dcera Ophelie, které bylo v době rozchodu rodičů 16 let, později v rozhovoru pro The Thelegraph řekla: "Každý z nás si uvědomil, že (otec) s Liccy našel lásku svého života… Nepochybuji o tom, že udělal správnou věc. Těch posledních 10 let života s Liccy bylo pro něj těch nejšťastnějších." Roald Dahl zemřel jako pětinásobný dědeček ve svém domě v Great Missendenu v Buckinghamshire ve věku 74 let na klonální poruchu krvetvorby. Byl pochován na hřbitově farního kostela svatého Petra a Pavla. Osmnáct let po jeho smrti Felicity popsala svého manžela pro časopis The Guardian takto: "Byl to jiskřivý muž… Měl okázale hezkou figuru, byl přátelský, vstřícný. Až do konce. Stále se snažil, aby dny lidí okolo něj byly o něco méně nudné."
