I když pochází z lékařské rodiny, sama vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Do povědomí veřejnosti se rodačka z Moravy definitivně propsala v roce 2017 románem Hana, ačkoli v té době už měla na svém spisovatelském kontě romány Slepá mapa (2013) a Hotýlek (2015). Začala psát i knížky pro děti a v roce 2021 zaujala knihou Listopád, která si pohrávala s myšlenkou, jak by vypadal život v Československu, kdyby sametová revoluce skončila vítězstvím komunistů.
Před pár dny jí pak v nakladatelství Host vyšel nový román Čas vos. Je příběhem dvou osamělých hrdinů: Báry, která je knihovnicí v malém městečku a snaží se vzkřísit zahradu za svým domem, a Miroslava zvaného Ptáčník, lehce podivínského samotáře, jenž miluje les a ptáky. Oba tíží minulost, ale oba hledají cestu ke štěstí.
O čem je podle vás román Čas vos především?
O hledání dobrého a spokojeného života. Všichni máme spoustu představ, jak by náš život měl vypadat. Máme plány a cíle, které se během let buď naplní, nebo nenaplní, proměňují se pod vlivem různých vlivů, které nám do života vstupují. Ale pak zjistíme, že všechny ty cesty nás mají vést k jedinému cíli - spokojenosti. A že žít dobrý život možná není tak složité, když si uvědomíme, že spokojenost musíme hledat v sobě, nikdo nám ji nepřinese na stříbrném podnose.
Název knihy ve mně evokuje dvě věci: dobu dozrávání (kdy na ovoci hodují vosy) a jakési latentní nebezpečí (vosí jed). Proč jste zvolila právě tenhle název?
Vosy v knize hrají důležitou roli. V jednu chvíli docela podstatně zasáhnou do děje. Vosy jsou součástí ekosystému, chovají se tak, jak jim příroda dala do vínku. Ale my lidé jsme obdařeni rozumem a vlastní vůlí, proto je napadení "lidskými vosami" ještě nebezpečnější, zákeřnější a bolestivější. Protože nejsem alergická na vosí jed, větší obavy ve mně vzbuzuje právě ten lidský jed. A název Čas vos má evokovat období, kdy vosy útočí.
Kdy a jak vznikl prvotní impulz napsat tento příběh?
Chtěla jsem napsat knihu o hledání klidného a naplněného života. Utřídit si, v čem spokojenost vidím já. Tedy v dobrých vztazích s blízkými a přáteli a v něčem, co smysluplně naplňuje čas. Pro mě je to psaní, pro někoho to může být třeba včelaření, rybaření, šití, vaření nebo malování. To jsou věci, které člověku pomáhají překonat i těžší chvíle, se kterými se každý z nás zákonitě setkává.
Některé vaše romány se věnují tématu "malého" lidského osudu, do něhož fatálně zasáhnou "velké dějiny" (například Listopád nebo Hana). V téhle knize je ale zaostřeno na ryze osobní linky - pocity křivdy, osamocení, složité rodinné vztahy (podobně jako v knihách Tiché roky nebo Les v domě). Jaký je pro vás rozdíl při psaní těchto dvou typů próz, tedy mezi společenským románem a komornější, intimní prózou?
V něčem jsou všechny moje knihy stejné. Vypráví o obyčejných lidech a důležité jsou vztahy. Podstatný je pro mě příběh, protože každý člověk má svůj vlastní příběh. Ale liší se doba, prostředí, tempo vyprávění, jádro sdělení. K tématu, o kterém píšu, hledám příběh, postavy, vypravěče, atmosféru. Jakýkoli příběh se dá vyprávět různými způsoby, z různých úhlů pohledu. Na začátku každé mé knihy je hledání správné formy, přemýšlení nad textem. A pak přichází psaní samotné a já zjistím, že je všechno jinak…
Zvolila jste pomalejší tempo vyprávění. Neobáváte se, že to dnešní čtenáře uvyklé rychlému a klipovitému servírování informací odradí?
Text začíná zvolna, ale tempo se stupňuje. Pomalejší tempo jsem zvolila záměrně, ale to neznamená, že se pod zdánlivě klidným povrchem nic neděje. Víte, při psaní nemůžete myslet na čtenáře, musíte se soustředit na příběh, na to, co chcete knihou říct. Tento text prostě pomalejší tempo potřeboval.
Jedním z témat románu je dominový efekt bolesti a křivdy, ve smyslu "ublížili mi, tak já budu ubližovat jiným". Jakým způsobem lze podle vás z tohoto začarovaného kruhu dědičných rodinných traumat vystoupit?
Nejsem odborník, ale myslím si, že je potřeba uvědomit si, že tudy cesta ke spokojenému životu nevede. Osobně dokážu být spokojená jen tehdy, když jsou spokojení lidé kolem mě. Ale nevím, jak to mají jiní lidé. Možná je opravdu těší ubližovat, čerpají radost z toho, že se někomu nedaří, má potíže nebo mu ty potíže dokonce způsobovat. Nevím, nakolik je zlo vrozené, nakolik získané, nakolik je možné se změnit. Vždyť i proto o tom píšu. Snažím se na to přijít.
Román Čas vos je i o síle odpouštění. Přemýšlela jste někdy o tom, co už byste sama někomu nedokázala odpustit?
Nejsem svatá, jsou věci, nad které se nedokážu povznést. Třeba zbytečné oběti zbytečných válek. Agresorům prostě odpustit nedokážu, jsou ztělesněním sobectví a zla.
Vím, že často pracujete se symbolikou jmen. Je tomu tak i v Čase vos, nebo nemá hlubší význam, že se hlavní hrdinové jmenují Bára (Barbora pochází z řeckého slova, které lze přeložit jako cizinka) a Ptáčník alias Miroslav (tedy mírumilovný)?
A za utrpením svaté Barbory stála její rodina, zradil ji vlastní otec. I tam by se dala najít podobnost. Ale ne, tentokrát byl výběr jmen náhodný. I když - jak se zdá, jsem se docela trefila.
V jednu chvíli Bára mluví o šťastném pocitu z dětství, kdy člověk plně splývá s okamžikem, na chvíli pocítí naprostou vnitřní svobodu. Dokáže tohle člověk zažívat i v dospělosti? Co vám osobně dělá radost?
Souvisí to s dětskou naivitou, a tu během života musí člověk ztratit. Ale i proto ráda píšu knihy pro děti. Alespoň na chvíli se vracím do světa dětství. Záměrně se snažím pro děti psát knihy laskavé, protože bolesti si užije v životě každý dost.
Bára v románu ráda zahradničí - jako by jí vědomí, že jí pod rukama může vykvést něco nového, dávalo naději. Jak jste na tom se vztahem k zahradničení vy?
Práce na zahradě je uklidňující. Obzvlášť pletí. Jsem ale špatná zahradnice, občas vypleju i něco, co jsem neměla. Přesto zahradničím a učím se - stejně jako Bára.
V románu je řada pasáží, které popisují i poměrně odborná fakta o ptácích, protože Ptáčník je amatérský ornitolog. Měla jste při psaní knihy nějakého odborného konzultanta?
Měla jsem odbornou literaturu. Ale pasáže o ptácích v knize příliš odborné nejsou, chtěla jsem přiblížit Ptáčníkovu vášeň pro ornitologii, ale na druhou stranu jsem se snažila o vyváženost, abych čtenáře nezadusila fakty.
Stále jsou prvními čtenářkami vašich knih švagrová a vaše mladší dcera - právnička, nebo se něco změnilo? A kdo bývá vaším prvním mužským čtenářem?
Ano, jako první čtou moje dcera a švagrová a pak šéfredaktor nakladatelství Host pan Balaštík. Můj muž čte až tištěnou knihu.
Před časem jste mi říkala, že hrozně nerada píšete na zadání. Ještě se vám jako už renomované autorce nestalo, že by vás v nakladatelství nějakou knihou takzvaně zaúkolovali?
Dané téma - nebo spíš jen postava - bylo u knihy o medvídkovi Teribearovi, kterou jsem psala pro Nadaci Terezy Maxové. Ale obzvlášť u knih pro dospělé si vůbec nedovedu představit, že by mi někdo říkal, o čem mám psát. Často se mi stává, že mi čtenáři nosí své příběhy nebo příběhy svých rodin a chtějí, abych je zpracovala. To prostě nejde, potřebuji své vlastní téma, svobodu nechat příběh rozběhnout tam, kam je potřeba.
Jste spisovatelkou na volné noze. Dá se psaním v Čechách uživit?
Na to není jednoznačná odpověď. Já se psaním živím, ale uvědomuju si, že jsem měla obrovské štěstí, že si mě čtenáři našli. Nebylo to hned, až po několika letech psaní a opravdu to nebylo tím, že bych měla větší promo než jiní autoři. Musela jsem si to odpracovat. Obecně se ale dá říct, že jsou snadnější cesty obživy. Člověk musí psaní milovat, mnozí autoři skutečně musí mít několik povolání, aby se uživili. To byl ostatně dlouhou dobu i můj případ.
Váš asi nejznámější román Hana má už na svém kontě dvě divadelní adaptace - jednu v ND Brno a nedávno proběhla premiéra i v pražském Vinohradském divadle. Jak se vám představení v hlavní roli s Andreou Elsnerovou v režii Petra Svojtky líbilo?
Četla jsem dramatizaci, byla na první čtené zkoušce a už tehdy jsem věděla, že to bude dobré. Na premiéře jsem zjistila, že je to víc než dobré představení, je opravdu vynikající a jsem všem zúčastněným velice vděčná.
Už se realizovalo i filmové zpracování Hany, které připravuje režisér Milan Cieslar?
Stále je ve fázi příprav, podle mých posledních informací by se snad mělo začít natáčet v létě 2026. Tak uvidíme.
Na čem teď pracujete? Máte rozepsanou novou knihu?
Právě mi vyšla kniha pro děti - pokračování příběhů Strašidýlka Stráši opět s ilustracemi Galiny Miklínové - a teď píšu další, pokračování Modré planety. Tahle knížka mě mile překvapila tím, jak moc se čtenářům líbí. A mám rozepsaný další román, ale o čem bude, zatím nechci prozrazovat.
