Zhruba v půlročních intervalech vydává nakladatelství Odeon jednotlivé díly románové hexalogie Můj boj od norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda. Nyní došlo na třetí pokračování s podtitulem Ostrov chlapectví.
Po prvním svazku, jenž se točil zejména kolem smrti autorova otce, a druhém dílu, který pro změnu zachycoval autora v roli otce, se román noří nejhlouběji do minulosti.
Pokud celý Můj boj bývá přirovnáván k Hledání ztraceného času Marcela Prousta - hlavně pro svůj rozsah a autobiografičnost -, třetí díl má svým ponorem k Proustovi asi nejblíž. Knausgård se vrací do Norska 70. let, přesněji řečeno do jedné osady na pobřeží jižního Norska. Zde se odehrává něco, co už se v životě nebude opakovat: dětství.
Karl Ove Knausgård je zvláštní případ. Těch 3600 stran jeho šestidílné autobiografie se před pár lety stalo nepravděpodobným bestsellerem ve Skandinávii a o něco později obdivovaným literárním počinem v zámoří.
Pro autora mají slabost jak lidé, kteří moc nečtou, tak sami spisovatelé. Je to trochu záhada, protože Knausgård vlastně ničím není až tak výrazný. Popisuje každodennost bez velkých literárních gest. Výrazná je snad jen jeho tvář na obálce českého vydání Mého boje, ale i ta klame: kdokoliv si pustí libovolnou reportáž o autorovi na YouTube, setká se s plachým mužem, který se vyhýbá přímému pohledu do kamery.
Přesto je v Knausgårdově psaní něco hluboce podmanivého. Knausgård sleduje jakýsi spodní proud, který všichni vnímáme jako svůj život. Všechny ty dny, které se podobají jeden druhému, ale které nás právě den za dnem utvářejí.
Co si pamatujeme z dětství? "Tolik se toho událo a s takovou intenzitou, že ty drobné epizody z dětství nemají větší váhu než prach, který zvíří kolemjedoucí auto, nebo chmýří rozkvetlé pampelišky, jež rozfoukají drobná ústa," píše Knausgård v závěru knihy vskutku proustovsky.
Ale pokud si člověk najde čas, aby se k tomu prachu sklonil, a začne si do něj črtat prstem, zjistí, že všechny ty drobné události a epizody rychle ožijí.
Milované a nenáviděné kusy oblečení, první školní den, stud z nahoty ve sprchách bazénu, nepochopitelné záchvěvy štěstí spojené s tím, čemu se ex post říká první lásky, strach z trestu, když dítě překročí některý z nesmyslných rodičovských zákazů. To vše se najednou staví na zadní a žádá pozornost.
Dětství je svět uvnitř světa a kultura uvnitř kultury a Knausgårdovi jde o archeologii tohoto napůl zapomenutého, napůl nezapomenutelného světa. Štětečkem odkrývá charakter krutého otce, kterého jako chlapec s rostoucí intenzitou nenáviděl, a tím vlastně osvětluje mnohé z prvního dílu Mého boje, kde už jako dospělý muž svého otce pohřbívá.
Karl Ove Knausgård: Můj boj 3 – Ostrov chlapectví
Vydalo nakladatelství Odeon
2017, 416 stran, 359 korun
Překlad: Klára Dvořáková Winklerová
Stejně jemným štětečkem ale autor oprašuje fotografie rozcapených žen v prvních pornočasopisech, které se mu dostaly do ruky, nebo dětské zaujetí pro exkrementy, jež sdílel s kamarády z okolí.
Knausgård se nevrací do dětství, které by bylo ztraceným rájem, ale nevrací se ani do nějaké freudovské jeskyně neuróz a obsesí. Dětství je stejně složité a nejednoznačné jako dospělost, rozhodně není méně intenzivní. Má svou rutinu školních dní, ale také svá poprvé, která už nikdy nebudou tak velká.
Záhada spojená s přitažlivostí Knausgårdova psaní se ve třetím díle Mého boje možná zase o něco víc odkrývá.
Jako bychom byli na návštěvě v životě někoho jiného už tak dlouho, že jsme tu vlastně doma. Jen máloco nás překvapí, ale to nevadí, protože jsme přišli ne kvůli senzacím, nýbrž udržovat lidské vztahy. A jako v případě veškeré velké literatury: přišli jsme udržovat také vztah k sobě samému. Ve třetím díle Mého boje jsme zkrátka jako ve svém vlastním dětství.
