Někdejší „dělnice bulváru“ napsala knihu, která se na první pohled zdá konvenovat s tím, jak se Olga Path Štiplová zapsala do povědomí české veřejnosti – jako autorka textů místy hloubavých a obdařených osobitou poetikou (viz název Zmrzlina s příchutí záměru), jako publicistka spjatá s kontroverzním světem tuzemského showbyznysu (lákavý podtitul „dekadentní zápisky“), jako reportérka nepřehlédnutelná svým zjevem i vystupováním (dětsky hravé a zároveň trochu lascivní ilustrace Kateřiny Slunečkové).
Avšak jako už tolikrát předtím, i tentokrát zdání trochu klame.
Ne snad že by deníkové záznamy z let 2009 až 2014 postrádaly hloubavost, osobitost, hravost či bulvární tematiku, různorodých tónů a pojednávaných témat tu však nalezneme o poznání více. Nabízí se zde otázka autobiografičnosti, respektive její míry, protože o samotné věrohodnosti celé řady zmiňovaných faktů, popisovaných událostí nebo citovaných textů není třeba vůbec pochybovat – k jejich ověření stačí letmá znalost autorčina někdejšího veřejného působení.
Výsledný dojem z četby přítomných zápisků každopádně hovoří ve prospěch hrdinky Olgy, jejíž otevřenost, zemitost a sebekritičnost jsou více než sympatické a především nehrané. Tomu odpovídá i hovorový jazyk deníkových záznamů, okořeněný hojně, avšak nikoliv samoúčelně množstvím vulgarismů.
Malý deníkový „bildungsroman“
Přestože se jedná o deník, nad vlastním pásmem textů se klene jistý dramatický oblouk, v němž se odráží nejen barvitý hrdinčin život, ale i její osobní vývoj, který lze bez ostychu nazvat zráním.
Třiadvacetiletá dívka, která zrovna přichází o práci asistentky v jedné zpravodajské televizi (média, v nichž sama působila, autorka zásadně nejmenuje, ale většina čtenářů je lehce rozklíčuje), je zkrátka docela jiná osoba než o pět let starší, dva ztroskotavší vztahy zkušenější a množství profesních zkušeností bohatší Olga z roku 2014, která se rozhodla udělat za svým dosavadním životem tlustou čáru: „Musím se teď od celého toho nenasytného společenského bzučení trochu odpoutat. Musím se odpoutat i od toho, za koho jsem se v posledních letech považovala a kým jsem se stala.“
Jaká tedy vlastně je hrdinka, vypravěčka a snad i autorka Zmrzliny s příchutí záměru? Milovnice starých knih a časopisů, sběratelka veteše, skromné děvče z Moravy se zdravou chutí k jídlu, snivá romantička, kterou život v Praze a práce novinářky vyučily pragmatismu a cynismu.
Její „léta zrání“ opravdu skýtají dostatek látky na román (možná i dva) a Štiplová se svým vypravěčským darem a pozorovacím talentem toho zdárně využívá. Zdrojem jejího trefného postřehu či vtipné glosy se přitom může stát prakticky cokoliv – televizní reality show, inzerát na bydlení, tisková zpráva, rozhovor s taxikářem nebo úryvek ze starých novin.
Bulvár? No a co?
Ačkoliv během několika let prošla redakcemi periodik a televizí takzvaně bulvárních i seriózních, hrdinčin postoj ke světu médií zůstává podivuhodně neměnný a její komentáře často propírané bulvární žurnalistiky nepostrádají zdravý nadhled („všechna média chtějí zaujmout a prodat, ale rozdílným cílovkám“).
Přestože však svou práci vykonává co nejpoctivěji – „snažím se, aby to nebylo blbý, i když jde o bulvár“ –, ani ona se ve slabé chvilce neubrání pocitu marnosti z nekonečného ukájení potřeb senzacechtivého publika: „Někdy bych si přála být přece jenom trochu méně marná.“
Tvrdá a leckdy až krutá každodenní pražská realita mladé ženy, která nemívá peněz nazbyt a z bujarých opulentních večírků se vrací do osamění skromného příbytku, kontrastuje s převážně idylicky popisovaným světem dětství, ztělesněného uvážlivým otcem a starostlivou matkou. Cesty do rodné Mohelnice představují konejšivá intermezza v uragánu hrdinčina života a je symbolické, že kniha je dedikována právě Ctiradu Štiplovi, bohužel nedávno zesnulému autorčinu otci.
Pestrobarevná mozaika neveselé existence
Kniha Olgy Path Štiplové nabízí četbu velmi pestrou a namnoze zajímavou, byť nějaký ten balast jazykový i námětový se tu samozřejmě najde. Autorčino psaní zahrnuje její dojmy, postřehy, zážitky (často dosti bizarní), dialogy a sny, stejně jako ukázky tvorby nejen vlastní (třeba proslavenou reportáž z večírku Revolver Revue zahrnující krátký rozhovor s básníkem J. H. Krchovským), ale i cizí (texty jejího Básníka – „jediného muže, který mě kdy miloval, byť poněkud diskutabilně“ – lze skutečně nalézt na webu Písmák).
Deník tak v určitých ohledech připomíná spíše prózu, což platí zejména pro části, kde text nabývá na souvislosti a dramatičnosti skrze líčení četných peripetií provázejících oba hrdinčiny dlouhodobější vztahy. Naproti tomu scén ze světa takzvaných celebrit je v knize překvapivě pomálu, byť několik takových postav a hrdinčiných zážitků s nimi spojených se zde pochopitelně objeví.
Za zmínku stojí snad jen přátelství Olgy s Ornellou Štikovou nebo její známost s Jiřím X. Doležalem, čímž už se ovšem dostáváme spíše do sféry novinařiny, které je zde obecně věnováno mnohem více prostoru než českému showbyznysu.
Knižní debut Štiplové možná zklame čtenáře bulváru lačné pikantností ze světa českých celebrit, pro ostatní však může být příjemným překvapením. Autorčino známé jméno se tak ukazuje být spíše nevýhodou – jedni nakonec nedostanou, co očekávají (o těch už byla řeč výše), druzí si naopak v obavě z „bulvárního“ obsahu knihu raději ani nezakoupí a dost možná prohloupí (to se samozřejmě netýká čtenářů přítomné recenze).
Těžko říci, jak by si autorka vedla na poli ryzí beletrie, natožpak prózy delšího rozsahu, její deník je však v tomto ohledu jistým příslibem a sám o sobě představuje dílo nemálo čtivé a poutavé.
Olga Path Štiplová: Zmrzlina s příchutí záměru, Motto, Praha, 2016, 296 stran.
