S literaturou je Cvetkov spjat od divokého anarchistického dospívání: psal verše, pracoval jako redaktor nezávislých časopisů, psal blogy pro prestižní časopisy Snob.ru či Gazeta.ru. Nyní pracuje jako prodavač v knihkupectví a patří k nejaktivnějším diskutérům současnosti: propaguje marxistickou filozofii, přičemž ve středu pozornosti má kulturu, a myšlenkově vychází především z německé a francouzské intelektuální levice.
Jako autor umělecké prózy debutoval roku 2014 s Králem utopenců, kterého nyní v češtině vydalo nakladatelství Fra. Hned za tuto prvotinu získal zásadní petrohradskou Cenu Andreje Bělého. Měl přitom mimořádnou konkurenci: mnohem známějšího prozaika Vladimira Sorokina s jednou z jeho nejlepších knih Telurie, představující obraz budoucího Ruska a definující nové vazby v této fiktivní společnosti.
Všeobecně panovalo přesvědčení, že Sorokin je za novou sociálnost i slovesnost ideální laureát. Cvetkov k tomu žádnou ucelenou vizi nové společnosti v Králi utopenců nenabízí, nejedná se dokonce ani o román: sepsal 14 povídek seřazených dle délky, kdy ta nejkratší má jen půl stránky.
Texty nespojuje děj, hrdinové ani doba, koneckonců příběh bychom marně hledali i uvnitř jednotlivých útvarů - jsou to fantaskní příběhy. Dominuje jim nejdelší povídka, po níž se kniha jmenuje. Představuje nejasnou utopistickou vizi krále všech utopených lidí: Zemi ovládá společnost utopenců, z povrchu mizí kontinenty a "neživot" bují pod vodou.
Jeden z porotců Ceny Andreje Bělého v rozhovoru neformálně vystihl, čím je kniha mimořádná: "Najednou mě napadlo: proč by nemohla nějaká kniha dostat cenu za styl, pouze a jedině za styl?"
Rukopis se skutečně nepodobá nikomu a ničemu: Cvetkov je mistrem specifických slovních obratů, rozrůzněných řečových vrstev, unikátních obrazů, nebojí se do sebe volně vsazovat mikrosyžety. V centru jeho psaní stojí sám text, od čtenáře vyžaduje neustálou intelektuální práci, analýzu, spoluúčast při čtení.
Na první pohled se Cvetkovovy povídky mohou jevit jako absurdní příběhy evokující klasika Daniila Charmse, při čtení v nich čtenář však objeví neobyčejnou pestrost rovin a významů. "K literatuře přistupuji čistě formálně," řekl autor. "Pro mě je nejdůležitější otázka: jak? O čem ta kniha je, mě vůbec nezajímá. Nejdůležitější je to, jak je napsaná."
Mohlo by se tak zdát, že Král utopenců je čistě formalistní. Nebyl by to ovšem činorodý vykladač neomarxismu Alexej Cvetkov, aby jeho aktivní životní pozice nepronikla i do této ryze literární záležitosti.
Jedna povídka například popisuje, jak státní moc využívá chycené a uvězněné partyzány k tomu, aby na Nový rok chodili po městě jako Dědové Mrázové a rozdávali dětem dárky. Absurdní? Jistě: "Zajímají mě stopy, které zanechává neviditelná ruka trhu na předmětech i tělech. Je to však i moje ruka," okomentoval to autor, když přebíral cenu.
Na nesmyslné proměně partyzánů v Dědy Mráze zobrazuje jejich zotročení, podmanění a proměnu ve společenskou komoditu: z protistátních štváčů se stali spokojení a užiteční členové společnosti.
Jiná povídka si podává média a jejich zdrcující cynický přístup k lidem i událostem jak v prostředí diktatury, tak liberální společnosti. Události jsou vytvářeny nahodile, zobrazovány dle přání autora, neodrážejí nic než krkolomně poskládanou úlomkovitou představivost: "Venku jsem zvedl kulku, kterou náhodou utrousila některá ze stran už neaktuálního konfliktu…"
V povídce Kapitál bez nominálu se objevují obrazy, které čtenáře nutí přemýšlet nad vlastní prací a jejím smyslem: "‚Nikdo z lidí rozdupaných kancelářským fašismem se k nám nepřimkne, hledají novou kancelář, lepší’ - řekl si."
Tyto pasáže odkazují ke Cvetkovovi-anarchistovi, levicově smýšlejícímu intelektuálovi. Nejenže o marxismu vášnivě diskutuje a využívá sociálních sítí, vytvořil si také vlastní rádio, kde z hlediska levicové filozofie rozebírá témata jako rodina, peníze či empatie. Vydává skutečné bestsellery jako Deník městského partyzána, inspirovaný hnutím Antifa v Německu, nebo Marxismus jako styl, který hledá marxismus v současné ruské populární kultuře.
Ačkoliv publikuje mnoho knih, Cvetkov nechce hrát dle pravidel trhu. Odmítá například autorská práva. "Publikuji své knihy volně na internetu ještě týž den, kdy vycházejí. Žádné komerční hry. Jenom společný přístup, kolektivní intelekt a beztřídní horizont naší historie," vysvětluje a dodává, že "vlastnit informace" mu přijde absurdní.
S Cvetkovem se také čtenář může snadno setkat, je to snad nejpřístupnější současný ruský autor. Stačí zajít do knihkupectví a kulturního hubu současné Moskvy nazvaného Ciolkovski v Piatnické uličce. Cvetkov tam je ráno i večer, pročítá většinu nových knih, lze s ním probrat jakoukoliv otázku. I když je svým způsobem schován za regály knih a žije na okraji ruské společnosti, patří mezi hlavní propagátory alternativní životní cesty - a hlavně svobodného myšlení.
Autorka je rusistka.
Kniha
Alexej Cvetkov: Král utopenců
(Přeložila Alena Machoninová)
Nakladatelství Fra 2021, 292 stran, 289 korun.
