Filozof, geolog, paleontolog a vizionář, jenž žil v letech 1881 až 1955, svými úvahami o jednotě světa, kosmu i ducha předjal mnoho budoucích trendů ve vědě, spiritualitě nebo ekologii.
Zatímco Remarqueův román vypráví o "generaci, která byla válkou rozbita, i když unikla jejím granátům", Teilhardovy dopisy z let 1914 až 1919 ukazují zrod originálního myšlení, jež se formovalo právě v těsném dialogu s válečnými zkušenostmi. Korespondenci nedávno v českém překladu Terezy Hodinové a Jana Petříčka vydalo nakladatelství Malvern.
Tehdy třiatřicetiletý Pierre Teilhard de Chardin narukoval zkraje první světové války, protože ale jako duchovní nemohl přímo bojovat, nosil raněné. Syn ze šlechtického rodu tou dobou již stačil vystudovat elitní gymnázium, vstoupit k jezuitům, několik let přednášet fyziku a chemii na řádovém učilišti v egyptské Káhiře, být vysvěcen na kněze i studovat geologii a paleontologii v Paříži.
Celou válku vede korespondenci se svou sestřenicí Margueritou, stejně starou, nadanou, emancipovanou a duchovně hledající spřízněnou duší, jíž se otevřeně a upřímně svěřuje. Přírodovědec, který bude mít do konce života od svých představených zákaz publikovat teologické a mystické texty (všechny vyjdou až po smrti a ovlivní příští generace), dává v soukromých listech příležitost nahlédnout do zdroje klíčových konceptů svého myšlení.
Filozof dle pochvaly v divizním rozkazu z roku 1915 "na vlastní žádost opustil ošetřovnu a šel sloužit v zákopech první linie, prokázal mimořádnou obětavost a naprosté pohrdání nebezpečím", přičemž po válce byl jmenován rytířem Čestné legie, protože se "účastnil všech bitev, do nichž se náš pluk zapojil, a dobrovolně zůstával mezi řádovým mužstvem, aby měl blíž k mužům, s nimiž nepřestával sdílet únavu a nebezpečí". Sestřenici v té době nicméně píše: "Mezi mými nejlepšími přáteli zatím není jediný, kdo by mi zcela rozuměl. (Děkuji Bohu, že Tě mám!)"
Je těžké shrnout, jak se Teilhardovo komplexní a náročné myšlení rodí v zákopech kolem Ypres a Verdunu. K tomu spíše přispěje monografie Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin od Františky Jirousové, též editorky korespondence a vůbec autorových připravovaných sebraných spisů v češtině.
Základním úběžníkem Teilhardova filozofického a teologického myšlení je přesvědčení, že hmota, a potažmo materiální svět, není něčím méněcenným, poškozeným, nedokonalým. Již od antiky jdoucí představu - podpořenou převládající interpretací biblické zvěsti o stvoření světa a vyhnání z Ráje -, že původně dokonalý a dobrý svět nezadržitelně upadá a že až bude nejhůř, přijde jeho zasloužený konec, jezuita obrací vzhůru nohama.
Přijímá základní koncept evoluční teorie, což v katolickém prostředí zkraje 20. století skutečně nebylo běžné, o vývoji všeho jsoucího jakožto hlavní dynamice světa, "křtí" jej a spojuje se svou vizí jednoty hmoty a ducha.
Všechno bytí, počínaje kameny, které miloval od dětství, po člověka, jehož viděl v nejobnaženější podobě v zákopech, vše prodchnuté Bohem se podle něj zapojuje do univerzálního procesu tvůrčího formování stále různorodějších a komplexnějších celků, které jsou pozvolna přitahovány k finálnímu "bodu Omega". Touto úvahou se Teilhard stává advokátem diverzity, mnohosti a důstojnosti, stejně jako obhájcem velkých, kosmických dějin, v nichž veškeré bytí směřuje k stále většímu naplnění.
Teilharda poháněla touha poznávat svět, hmatatelný, hmotný, konkrétní, který v jeho mystické intuici obsahuje nikoli pouze stopy posvátna, ale je sám o sobě posvátný - už v roce 1919 napsal známý text Duchovní moc hmoty a Hymnus na hmotu.
V dopise sestřenici přiznává: "Je to pravda, moje náklonnost k Zemi je zvláštní a na první pohled nekřesťanská. Ale právě proto, že zakouším tak intenzivně tento pohanský základ duše, se cítím silnější, abych mohl hovořit se ctiteli Vesmíru." A dále: "Je třeba vzít s sebou do Nebe celou náklonnost k Zemi."
Nebo: "V některých chvílích se mi zdá, že mám srdce plné věcí, které by bylo třeba říci o ‚mocné Přírodě‘, o smyslu a reálnosti jejích volání a jejího kouzla, o naprostém a nenadálém uskutečnění, které přineslo křesťanství panteistickým tužbám (správně pochopeným), které budou stále intenzivněji vyvstávat v srdci člověka, o různých tvářnostech hmoty a tak dále. Je to ambiciózní… ale není to snad jediný způsob, jak se pochopitelným způsobem obrátit k lidem, k jejich srdci a jít přitom cestou tohoto srdce?"
V situaci války, utrpení a ničení, kterému je blíž, než v dopisech přiznává, přesto neustále zakouší dynamiku univerza, jež mu nedovoluje podlehnout zoufalství, malomyslnosti nebo apatii. "Na životě mě uchvacuje možnost spolupracovat na určitém díle, na Skutečnosti trvanlivější, než jsem já: v tomto duchu a směru se snažím zdokonalit a o něco více ovládnout Věci. Smrt, která se mě dotýká, ponechává neporušené tyto Příčiny, tyto Myšlenky, tyto Skutečnosti, trvanlivější a vzácnější, než jsem já sám; ostatně víra v Prozřetelnost mě přesvědčuje, že tato smrt přichází ve svůj čas, se svou tajemnou a zvláštní plodností (nejen pro nadpřirozený úděl duše, ale také pro pozdější pokrok Země)," uvažuje.
Výsostným gestem je pro Teilharda čin, snaha o něco, usilovná práce jako spoluúčast na dění, jež člověka přesahuje. Odtud pramení nejen jeho nasazení ve službě, kterou v dopisech ze skromnosti stále snižuje a lituje, že nemůže být užitečnější, ale také tvůrčí činorodost, neustálý gejzír úvah, postřehů či konceptů budoucích esejů. "Přesvědčení o nezbytném úsilí, o úsilí, bez něhož se určitý díl bytí neuskuteční, je jedním z mých poznatků tohoto roku," bilancuje v prosinci 1916.
Pozoruhodnou rovinou je jeho vztah k válce. Jednou ji lehce dává do závorek a malebně popisuje krajinu či atmosféru, jindy vášnivě líčí "nostalgii po frontě". Konflikt však neadoruje ani nepíše o nenávisti k nepříteli. Spíše je uhranut kosmickými rozměry dramatu, v němž hraje maličkou roli. Odmítá například naturalistický román Oheň od Henriho Barbusse, který podle něj přehání nahromadění hrůz - a zjevně proto neumožňuje přesah, o nějž jde Teilhardovi. "Mám za to, že by se dalo ukázat, že fronta není jen palebná linie, povrch rozežíraný bojem mezi národy, ale také jakoby čelo rázové vlny, která unáší lidský svět vstříc jeho novým osudům. Když se po nějakém bouřlivějším dnu člověk dívá do noci ozařované světlicemi, má pocit, že se nachází na krajní hranici mezi tím, čeho bylo dosaženo, a tím, co tíhne k uskutečnění," píše.
Jezuitův povzdech, že mu nikdo z jeho blízkých kromě Marguerite nerozumí, se odráží ve více pasážích. Především v nepochopení jeho myšlenek ze strany představitelů řádu a církve. Autor zmiňuje zdrženlivé, či dokonce zamítavé reakce na své úvahy. Dostává se mu přátelského varování, že jeho vize hraničí s panteismem. Sám si je vědom, že převládající neoscholastická filozofie nemůže pochopit, natož přijmout, jeho odvážnou intuici.
Teilhard, jenž nikdy neopustil kněžství ani katolickou příslušnost, sám ironicky konstatuje, jak je to bizarní: patřit mezi ortodoxní, ale cítit a vnímat jako heretik. Nepochopení pro něj není důvod k rezignaci, spíš k úvahám, jakým jazykem své přesvědčení popsat a jak mu dát váhu vlastním životem. Netuší ještě, nakolik striktní zákaz jej postihne v budoucnu. I tím však ukazuje cestu specifickému typu duchovních hledačů, pro které se stane inspirací. "Čím dál zjevnější mi přijde, že nemohu své evangelium přinášet nikomu kromě ‚těch, kdo hledají‘, a nijak jinak, než že je budu vyzývat, aby ‚hledali ještě více‘," píše.
Toto "ještě víc" v zásadě odpovídá heslu zakladatele jezuitů, svatého Ignáce z Loyoly, a stále se vztahuje k Teilhardovu vnitřnímu imperativu: nenechat se ukolébat, intelektuálně zlenivět, nýbrž reagovat na božskou, velkorysou přebujelost bytí neutuchajícím zájmem o svět.
Korespondence Pierra Teilharda de Chardin končí rokem 1919. Je tedy skutečně jen předstupněm všeho, co velkého "mystika hmoty" dále potká. Po tvrdém střetu s církevní hierarchií v polovině 20. let a zákazu publikování, s výjimkou striktně vědeckých prací, odchází Teilhard jako geolog a paleontolog do Číny, kde se více než dvacet let věnuje špičkovému výzkumu.
Procestuje značnou část Asie, podnikne vědecké výpravy do Afriky i Ameriky. Od roku 1948 žije v New Yorku, dva roky nato je zvolen členem Francouzské akademie. Umírá na velikonoční neděli 10. dubna 1955.
Jeho česká stopa není zanedbatelná. Od 60. let se ocitne v zorném poli otevřených katolických myslitelů, jako jsou Jan Sokol, Jiří Němec či Tomáš Halík. Básník Bohuslav Reynek v jednom dopise trochu sarkasticky píše, že právě Jiří Němec "má v sobě ještě škváry marxismu, které doutnají, a hned vedle munici z Teilharda, prskavky, s kterými si teď kde kdo hraje. Aby to nechytlo a nepopálilo nevinné nadšence ze zástupu mladých, kteří se snadno a rychle nazývají katolíky".
Česky vyšly výbory z Teilhardových prací: v 60. a 70. letech nejprve Místo člověka v přírodě a meditace nazvaná Chuť žít, roku 1990 pak soubor Vesmír a lidstvo. Je nesmírně záslužné, že díky Františce Jirousové, která se autorovu dílu soustavně věnuje, začala Česká společnost Teilharda de Chardin vydávat jeho sebrané spisy. Korespondence je jejich prvním svazkem. Snad čtenáře povzbudí, aby "vášnivě pátral po Bohu v srdci každé substance a každého činu".
Autor je literární historik a šéfredaktor nakladatelství Portál.
Kniha
Pierre Teilhard de Chardin: Zrod myšlení - Dopisy 1914-1919
(Přeložili Tereza Hodinová a Jan Petříček)
Nakladatelství Malvern 2022, 320 korun, 338 stran.
