Osmačtyřicetiletá rodačka z Náchoda, která roku 2013 debutovala románem Koho vypijou lišky, v nynějších povídkách předkládá ženský svět, jenž je primárně určován světem mužským.
Dobrat se sama sebe znamená v první řadě vzdor, někdy jen tichý, který má podobu nevycíděné domácnosti. I tak jde ale o krok, který překračuje hranice vytyčené druhou osobou.
Dívky a ženy z Míst ve tmě jsou bytosti většinou plaché, snad až světloplaché. Nevýbojné květinky, které se teprve hledají, nebo pokud jsou o pár ročníků starší, samy sebe cestou poztrácely.
Některé postavy povídkami prostupují, o návaznosti přesto těžko hovořit. Lidmila Kábrtová se nesnaží o širokospektrální pohled, její ženy jsou tak trochu z jednoho těsta, z téhož vrhu. Snad i vzhledem k celkové stručnosti díla, které čítá lehce přes 200 stran, ale nehrozí nuda z opakování. Naopak se noříme hlouběji a hlouběji.
Všem těm ženám rozumíme, přejeme jim, ať dospějí, ať nejsou zraňovány, ať dokážou nalézt a pojmenovat vnitřní svobodu. Je to stále táž variace na temnou strunu, rozsahem nevelká, přesto hutná a s mámivou schopností čtenáře vtáhnout.
Pokud lze stavbě povídek něco vytknout, pak jistou schematičnost mužských protipólů autorčiných žen. Mladíci jsou lehkomyslní, muži sebestřední a dominantní. Nikdo z nich neumí mluvit se svými protějšky, nenaslouchají, ba ani nechápou, že by naslouchat měli.
Ne že by takoví chlapi neobývali zdejší končiny, ale v tomto případě ony chvějivé variace ustávají: muži přestávají být postavami a stávají se spíš nálepkami vlastností a chování, které autorka potřebuje vřadit do svého příběhu.
Řekli jsme příběhu? Rozhodně nečekejme rozvinutou dějovou linii, ostrou, či někdy jakoukoliv pointu. Často se na stránkách neodehrává ani posun v myslích literárních aktérů. Povídky jsou to bytostně introvertní, směřují do svého středu. Pro Kábrtovou je situace nosnější než změna.
Lidmila Kábrtová: Místa ve tmě
Nakladatelství Host 2018, 215 stran, 269 korun
Vrcholná povídka nese poetický název V souhvězdí labutě. Frustrovanou Kláru a venkovského faráře Eliáše ovšem žádné hvězdné nebe nad nimi nepotká. Rodící se zájem jednoho o druhého, o tajemství, která ho provázejí, se oba rozhodnou vyřešit obdobně, a sice útěkem. Pryč od rodícího se vztahu, pryč od možností.
Potřeba lásky je tu s její nemožností konfrontována nejpalčivěji. Tohle čtení chvílemi opravdu bolí.
Není to laciná terapie, která by čtenáře ve zkráceném režimu provedla údolím stínů a za nejbližším rohem mu nabídla poležení na rozkvetlé louce. Je to nenápadné trápení, které je třeba nejprve do hloubky uvidět. Pochopení může přijít až poté.
Tento mikroskop nabízí Lidmila Kábrtová. Je skvěle zaostřený. A preparát? Čtenář může přiložit vlastní.
