Sbírku jeho kratičkých textů nazvanou Lesní glosy, což je volné pokračování dva roky starých Lesních esejů, nedávno vydalo nakladatelství Archa. Útlá knížka v měkké vazbě obsahuje i několik autorových lesních fotografií a báseň Sněžná pouť. Je to "vigilie 2020 z Novohradských hor" zjevně inspirovaná sněhem požehnané loňské zimy. Má ji recitovat jeden hlas a lesní sbor s ozvěnou.
Báseň začíná takto: "Kam se vytratil kouř / Stoupající z komínů / Sníh zasypal stopy / Zločinů i hanbu / Sníh, ta bílá nádhera…" Snadno uhádnout, o jakých zločinech a hanbě mluví. Novohradsko je součástí Sudet, je to hraniční pásmo, ze kterého bylo po druhé světové válce vyhnáno německé obyvatelstvo. Následně kontrolu převzala pohraniční stráž. Vojsko totalitního státu, bezohledné k lidem, jejich památkám, bývalým domovům i přírodě.
Nadělali v lese zmatek
Někdy se autor promění v přísného kazatele sčítajícího křivdy, většinou si ale drží postoj jemného staromilce, který nevratné zásahy komentuje mírnými, avšak přesnými slovy. Hezká je glosa o lesních cestách, jejichž síť pohraniční stráž zkazila stavbou nových asfaltek pro takzvané rychlé zásahy.
"Upravili si cesty podle sebe, přidali nové, rovné, nerespektující terén, a nadělali v lese jen zmatek," píše Kroutvor, který rád chodí podle starých map a objevuje zaniklé vesnice, kapličky, kostely, lesní sklárny.
Mnohé zanikly po odsunu českých Němců a vyrabování jejich domovů, ne ale všechny. Sklárny, které zakládali první osadníci v polovině 18. století, o 100 let později přestávaly být k uživení. Rukodělné sklářství nemohlo konkurovat průmyslové produkci lisovaného skla. Lesní dílny zanikaly. Ještě stále i po téměř dvou stoletích je však možné najít jejich místo podle skleněných střepů v půdě.
Lesní glosy jsou i solidním historickým výkladem, nenápadně rozvrženým do kratičkých, pointovaných textů. Začíná u šlechtického rodu Buquoyů, pocházejícího z Flander. Novohradsko se stalo jejich panstvím těsně před bitvou na Bílé hoře. Kraji přinesli francouzskou noblesu a smysl pro romantický styl. Především ale jistou prosperitu.
Je to na chvíli idylické čtení: jeden z dědiců Johann Nepomuk, josefínský reformátor a osvícenec, "splavňuje potoky a říčky, staví nádrže, klausy, zásobárny vody pro plavení polenového dřeva". A dále "buduje cesty, zakládá dřevorubecké a sklářské osady".
Novohradsko se mění v hospodářský systém, jehož charakter se otiskl do podoby krajiny a podle Kroutvora je dodnes patrný.
Například dřevařské klausy, což byly vodní nádrže, se proměnily v soustavu lesních jezer. "Chybí ovšem osady, samoty, domy, kde žili až do válečného odsunu a hanebného vyhnání lidé, naši němečtí spoluobčané," rozhorluje se autor a vyjmenovává vesnice, ze kterých nezbylo nic než pár kamenů na místě domů a někdy ještě ovocné stromy, pozůstatky zahrad a sadů.
Řivnáčův průvodce
Další glosy živě popisují putování do zaniklých osad. Někdy se Kroutvor opírá o staré mapy, například o Řivnáčův průvodce po Království českém z roku 1882. Častěji jde ale po paměti na známá místa, ovšem ležící stranou zájmu výletníků.
Obrací pozornost k drobnostem, které by obyčejnému turistovi unikly stejně jako historické souvislosti. Například mostek přes říčku dosvědčuje přítomnost někdejší osady, stejně jako trojmezní sloup ze 17. století se třemi patrony, svatým Václavem, knížetem Leopoldem a svatým Floriánem na někdejší hranici Čech, Horního a Dolního Rakouska.
Nebo dokonce pozdně gotická boží muka stojící na vrcholu přístupové cesty na místo někdejší vsi Jedlice, německy Göllitz. Býval zde důležitý zdroj vody, název osady skrýval označení pro "vodu z jedlového lesa".
Jedlice byla v 50. letech minulého století srovnána se zemí, na zbořeniště byla navezena hlína a vysázen nový les. Ženisti strhli i místní kapli, ze které však přece jen cosi zbylo: fragment povaleného kamenného oltáře hluboce zabořeného do země.
"Občas zde někdo zapálí svíčku, na kámen položí kytičku nebo nalezený střep, kus železa, zrezavělou veřej od vrat," vypočítává Josef Kroutvor a možná právě za tuhle větu si v recenzi Jana Lukavce na serveru iLiteratura.cz vysloužil poznámku o balancování "mezi mýtem a kýčem". Jenomže kus vrat, položený na zničeném oltáři uprostřed lesa, to je silný obraz, kterému by neodolal ani dřevorubec, natož básník.
Josef Kroutvor vyprávění doplňuje o medailonky slavných rodáků a několik osudů odsunutých Němců. Je dobrým průvodcem nejen historií přírodního bohatství Novohradska, ale také českého jazyka. Rád používá přesná a malebná slova jako průsek, průhled, hvozd, klauza, močál, viklan. Jeho popisy přírody jsou čtenářským zážitkem, pro který je snadné prominout i občasné opakování motivů.
Pro ně má ale poutník, historik umění a básník omluvu. Opakování považuje za nutnost. "Píši stále o stejných věcech, jen souvislosti se časem mění. Téma je dané, láska je trvalá a inspirující." Pro Josefa Kroutvora je psaní o putování na stále stejná místa projevem věrnosti a stále hlubších prožitků.
Kniha
Josef Kroutvor: Lesní glosy - Texty z česko-rakouského pomezí
Nakladatelství Archa 2021, 142 stran, 259 korun.
