"Co je to vlastně za slovo, tenhleten Cejl?" dumá jedna z povídkových postav. Když vysloví ty dvě měkké hlásky vedle sebe, jako by v puse jazykem rozmělňovala plže.
Viselec na obálce povídkové knihy Krvavý Bronx napovídá, oč v literární topologii této brněnské čtvrti jde. Obrázek je zalitý šarlatově rudou barvou, tradičně symbolizující hřích. Ožívají zde pitoreskní, často tragické a jindy bizarní historky na náměty dobových soudniček, publikovaných místním deníkem Rovnost ve druhé polovině 19. století. Koho mají oběsit, ten se neutopí, říká se. Tehdy už se moc nevěřilo na hřích a osud, lidská bída či strázně byly spíš otázkou sociální.
Každý ze spisovatelů rozvíjí dobové téma, které v novinách může být jen drobným detailem, kratičkou zmínkou, nebo naopak epickým vyprávěním. Forenzní analýza předních postav současné české literatury vnáší do vyšetřování "na Cejlu" podle svého nápadu i naturelu cit pro dobový jazyk (Fajnová frajlenka Kateřiny Tučkové), smysl pro osudovou tragédii ovdovělého zedníka (Takové hrubé člověk Biancy Bellové) nebo vášnivý apetit, se kterým se na Cejlu miluje, jí i mnohonásobně vraždí (Turbína a Mordýrna Petra Stančíka).
Petra Soukupová vyslechla jako svědkyni v kauze rodinné otravy houbami omrzelou teenagerku, které nejde uploadovat fotka na "instáč" v povídce inspirované historkou o tkalci z Horního Cejlu. Brno jako místo činu, kde se nejen mísí česká kultura s německou, ale kde také přibývá emancipované třídy židovských podnikatelů a vzdělanců, připomíná Irena Dousková v povídce S dětmi je kříž.
Krvavý Bronx je však víc než jen romantickou poctou lidem, kteří v této "vyloučené lokalitě" zanechali stopu pro daktyloskopické pátrání současných spisovatelů, byť by tou stopou byla jen zmínka z kriminálních soudniček v deníku Rovnost.
"Roku 1834 vystavěl na Cejlu svoji velkou a moderní textilní továrnu belgický průmyslník Johann Hubert Soxhlet, jehož po roce 1848 následovala řada podnikatelů židovského původu," připomíná dobový kontext povídky Ireny Douskové historik Michal Konečný v předmluvě, která je krátkou studií k dějinám Cejlu.
Šestnáct povídek v knize Krvavý Bronx má ambici stát se mapou literární krajiny místa, jemuž se v Praze pověstí nejspíš vyrovnají čtvrti jako Libeň, Karlín nebo Žižkov - viz pořekadlo "Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni".
Zatímco tedy ve 20. letech minulého století si například pražský patriot Karel Ladislav Kukla ve svém dílku Praha podzemní vybájil společenský kal, jehož sedlinu lze za bílého dne najít leda v přítmí pod povrchem, totiž v nesčetných a spletitých stokách a jeskyních města, Krvavý Bronx vynáší historky z podsvětí na světlo.
Konečného úvodní text upozorňuje na mytizaci literární krajiny, jíž jsme často oběťmi. Jinými slovy, jako si Pražan Kukla mytizoval podzemí svého města coby útočiště vyděděnců, jiný národní mýtus, připomíná Konečný, vznikl v ratibořickém údolí říčky Úpy, malebné krajině Babiččina údolí, spojeného s postavami románu Boženy Němcové.
Biedermaierovská parčíková idyla, jíž se šourá moudrá Babička s dětmi a psem, zvěčněná sousoším v Ratibořicích, je představou o pokojné duši českého národa. Tento národní skanzen ovšem vznikl přenosem myšlenky anglického parku do středoevropském prostoru, upozorňuje Konečný.
V tomto smyslu portrét Cejlu jako outsidera připomíná vědomí souvislostí. Díky imaginaci Douskové, Stančíka nebo Bellové dostáváme realističtější obraz.
"Průměrný věk dělníků textilních fabrik byl třicet tři let," upozorňuje další brněnský patriot, spisovatel a vydavatel Martin Reiner. "Sirotci, kteří často končí jako poloviční otroci v továrnách, které připravily o život jejich rodiče. Alkohol, dluhy, nevěry a zášť. A jako hnisající vřed na ošklivém těle stála uprostřed Cejlu veliká temná budova s malými okénky; káznice a soud, kde nezřídka skočili ti, kterým toto místo vzalo duši."
Krátce, romantické gesto šestnácti postav české literatury může mít zatraceně realistický smysl.
Krvavý Bronx
Nakladatelství Host a Druhé město 2020, 280 stran, 379 korun
