Analýza - Domácí komiksový trh se stále odlišuje od zahraničního především absencí klasických „sešitů". Nejde přitom o to, že by v této formě vycházela kdovíjak převratná díla - to ani vzhledem k tomu, že se „sešity" pojí ponejvíce se superhrdinským žánrem, nejde.

Je to ovšem právě tento formát, který svou pravidelností a zaměřením na chytlavou zábavu vytváří podhoubí pro masové šíření komiksu (což je pořád palčivější problém než třeba absence některých zásadních děl komiksu pro dospělé čtenáře) a tedy i generuje jeho větší reflexi.

Čeští nakladatelé se tento deficit pokusili již několikrát napravit, ovšem vedle domácího fenoménu Čtyřlístku či disneyovských Kačerů Donaldů (a nejrůznějších variací) se většinou jednalo o krátkodeché projekty. V poslední době uspěl magazín ze světa Star Wars a snad i superhrdinské Ultimate (vždy dva příběhy dvou různých superhrdinů). Na sklonku roku 2013 rozběhli v nakladatelství Crew magazín Bart Simpson (rozšířili tedy populární simpsonovské knihy, vedle Garfielda dlouhodobě jedny z nejúspěšnějších komiksů na českém trhu).

Jakousi náhražkou by mohly být čím dál populárnější mangy. Malé, cenově dostupné knížečky pokrývající čím dál širší okruh čtenářů (a čtenářek) všech věkových kategorií. Vedle zaběhnutých sérií se tak nyní objevil i brutálnější Gantz a chystají se další řady. I přesto však byl rok 2013 (a přinejmenším několik následujících) ve znamení u nás oblíbených booků nebo alb.

Čtyři mušketýři komiksové branže

O jejich produkci se starají především čtyři nakladatelství (Egmont, který si již několikátý rok jede to své - Asterixe, Lucky Luka či Star Wars... bez překvapení a výchylek - a vydavatele Ultimátního komiksového kompletu tentokrát pominu) se čtveřicí odlišných strategií. Vězměme si je pěkně popořadě.

Skupina Albatros (CooBoo, XYZ etc.) letos zabodovala i zásadní přehledovou příručkou 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete, ale pokračovala i v mapování klasických děl českého komiksu (např. Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana) případně nejrůznější řady z francouzské jazykové oblasti.

K tomu občas přihodí nějaký výrazný projekt, jako byl např. Generál Fajtl. Scenárista V. Šorel (Vzpoura mozků, nedávno vydaná i jako román) představil jedno z československých es 2. světové války a M. Kocián si poradil s kresbou nejen postav, ale především báječných létajících strojů a jejich soubojů. Z hlediska využití komiksového média stavím jejich projekt o něco výše než oceňované Ještě jsme ve válce (2011). Podobně pojatých historických komiksů by klidně mohlo (a mělo) být víc.

Rok 2013 nabídl milou jistotu - v podstatě každý týden jeden komiks od BB Artu. Jeho produkce prošla v minulých letech zásadní změnou. Zatímco v počátcích expanze nakladatelství do mluvících obrázků byly hvězdami zásadní díla Alana Moora (rok 2013 byl konečnou i pro jeho Bažináče) či ambiciózní komiksy Craiga Thompsona či Charlese Burnse, s dopadem slavné krize začaly hrát prim superhrdinské komiksy a nejrůznější omnibusy.

Rok 2013 tedy přinesl hned několik batmanovských a supermanských knih mapujících běžnou produkci (tedy už žádné speciály typu Dlouhý Halloween). To je jistě skvělá zpráva - ovšem vyvážená i tím, že se k nám dostává hodně průměrných věcí. Na druhou stranu, kupříkladu první regulérní kniha Flashe, dosud známého pouze z týmovek (JLA), vyloženě potěšila.

Ale široké portfolio BB Artu nabídlo i řadu rozjetých sérií, které superhrdinský mýtus staví do jiného světla - zde mluvíme především o komiksech populárního Gartha Ennise. Punisher MAX, Hitman nebo krutě jízlivá Banda. Pokračovalo se ale i v Transmetropolitanu nebo DMZ, tedy sériích ironicky komentujících současnou politiku a moc médií.

Jedním z vrcholů produkce bylo nicméně rozjetí dvou nových sérií - bizarní Planetary a skvělý Americký upír. První série jsou Akta X zaměřená nikoliv na konspirace (i když i ty hrají velkou roli), ale na popkulturní mýty. Druhou novinkou je pokus Scotta Snydera převyprávět dějiny USA pomocí upířího příběhu - v první knize za asistence Stephena Kinga (který zde dopadl rozhodně lépe než při svých pokusech proniknout do filmu) rehabilitoval upíří monstrum coby krvavého predátora.

Do roku 2014 však BB Art ohlašuje radikální omezení produkce, což je finančně pochopitelný čin, který však přesto zamrzí a jistě povede k tomu, že minimálně fanoušci superhrdinského komiksu budou na rok 2013 vzpomínat jako na zlaté časy.

Ovšem pokud by se měl zmínit jen jeden komiks vzešlý z BB Artu, byl by to nakonec Candide: král Bulharů od Karla Jerieho.Jerie patří k nejvýraznějším jménům českého komiksu posledních patnácti let a jeho adaptace Voltaira jej ukazuje jako suverénního kreslíře i scenáristu.

Dokáže vyhmátnout to podstatné a zajímavé z předlohy, nabídne svérázné vize a do toho ještě zábavné fantasmagorické prvky, jako jsou mutanti či bojoví dinosauři. A rozsah? První z celkově tří alba je jistě jedním z nejdůležitějších domácích komiksů posledních let.

Sběratelství, experimenty a žánrové vychytávky

Nakladatelství Comics Centrum si vždy zakládalo na vysoké technické kvalitě svých produktů, což také znamenalo, že nevydávají desítky titulů ročně. Rok 2013 byl v jejich podání především o několika lahůdkových edicích.

Klasické dílo Franka Millera (tvůrce Sin City a Návratu temného rytíře) Drsná škola; méně klasický, ale kresbou fenomenálního Simona Bisleyho disponující Darebák stejného scenáristy... a malý hororový klenot Ragemoor Richarda Corbena a Jana Strnada.

Jakýmsi zacílením na sběratele (v měnší míře jej mimochodem praktikuje i BB Art) je pak i provedení druhého svazku Ú.P.V.O. (řada sledující osudy vedlejších postav slavného Hellboye Mika Mignolly). Společně s Goonem (příjemný mix pulpových historek a výrazně stylizované kresby) a druhým svazkem série Zámek a klíč scenáristy Joe Hilla byl však jejich rok 2013 nejen o debatách, nakolik je sběratelské provedení v podstatě vší produkce ekonomicky únosné, ale i vítanou injekcí žánru hororu napříč médii.

O simpsonovských úspěších a mangách nakladatelství Crew už byla řeč. Ovšem parta kolem Petra Litoše a Jiřího Pavlovského nabízí mnohem víc. V druhé polovině devadesátých let prodávali komiks především jako brutální zábavu pro dospělé a jejich vlajkovým hrdinou byl Lobo (oslava pubertálních vtípků a přepáleného násilí si tehdy dokonce vysloužila nálepku komiks pro intelektuály, což patří k milým absurditám doby). Postupem času (a skrze několik bolestivých zjištění, jak komiksy nevydávat) se jejich portfolio ovšem rozrostlo a rozrůznilo.

Přesto jej lze poměrně stručně shrnout. V Crwi sázejí na profesionálně a nápaditě dělané netradiční žánrovky. Rok 2013 byl ve znamení na moderních mýtech založené fantasy (převzetí sérií Lucifer a Mýty od nakladatelství Netopejr, návrat do světa Sandmana ve Věčných nocích).

Pokračování se dočkal i „Pán prstenů dle Pixaru" - skvělý Kůstek Jeffa Smithe - a masově populární adaptace Warcraftu. Ovšem v nabídce byl i Hellblazer pojatý coby okultní noir, výborný hororově laděný Batman Scotta Snydera (Soví tribunál, Soví město) a samozřejmě stripy: Garfield, Calvin a Hobbes, hrami posedlý Kid Paddle a ženy a zvířátka oslavující Liberty Meadows.

Pozornost na sebe ovšem nakladatelství upoutalo i masivní přestavbou magazínu Crew. Jeho nové pojetí coby lakmusového papírku potenciálně vydatelných sérií zatím plní svou roli úspěšně. Crew, přestože v obecném povědomí spojována především se zábavnými sázkami na jistotu, tak potvrzuje, že paradoxně patří  nejodvážnějším hráčům na našem trhu.

To ostatně podtrhuje i edice Mistrovská díla evropského komiksu. V roce 2013 se dostalo na fantasy bijce Sláineho (typicky britská podvratná hrdinská fantasy kritizující např. pokrytectví křesťanské morálky, ale i naivní fantazie pubertálních fanoušků subžánru meč a magie) a výtvarně opulentní opus Milo Manary (se scénářem Alexandra Jodorowského) Borgia.

Menší pánové na holení

Ovšem komiksy vydávají i jiní. A zcela jistě ne špatné, jen méně. V Meandru tak vyšel komiks Svoboda, který zaujme nejen francouzským pohledem na otázku československých legií, ale také doslovem publicisty Pavla Kořínka. Platí přitom, že za každý podobný doslov (či předmluvu) bychom měli být vděční.

Celá řada komiksových knih sice obsahuje různé bonusy - skicáře a právě předmluvy i průvodní slova, ale ty jsou v drtivé míře čistě propagační a insiderské; v lepším případě nabídnou osobní vyznání zajímavých lidí z branže, v horším případě jsou nudnou přehlídkou hesla já na bráchu, brácha na mě. Což zatím u domácí provenience nehrozí. Mimochodem, původní doslov, od historika Stanislava Karlíka, byl dán do vínku i již zmíněnému komiksu Borgia.

Svou troškou do mlýna přispělo i nakladatelství Argo. Jím vydaná Divočina Mikoláše Podprockého disponuje sebevědomou kresbou a i přes některé nedostatky ve scénáři ukazuje, že domácí (česko-slovenská) scéna se nebojí náročných autorských projektů. Na druhou stranu je otázka, kdy se objeví autor, který by dokázal podobně náročný projekt zvládnout bez opory v žánru (komiks je u nás i nadále spojován především s fantastikou, jakkoliv je ona skutečnost dnes již spíše omezující).

Ve slibně rozjetých kariérách pokračovali Dan Černý a Petr Kopl. Černý zabodoval především sérií Fanouš, hlavně dílkem s fascinujícím názvem Fanouš: Tři úkoly pro Klytoru (s předmluvou Vojtěcha Čepeláka, komiksového publicisty a spoluorganizátora KomiksFEST!u). Inteligentní humor ve spojení s pubertálními nerdskými fantaziemi a utahování si z žánrových klišé (v roce 2012 mimochodem vyšla Černému i novelka Kejda, kde si podobný styl vyzkoušel i čistě literárně) na vysoké úrovni. Petr Kopl pak nabídl hned dvě adaptace Sherlocka Holmese a jeho starší díla se připomenula jako příloha časopisu Pevnost (ten v roce 2013 z komiksů podobně nabídl i Živé mrtvé nebo mangu Bleach).

V rámci původní tvorby nelze opomenout ani sebrané Hovory z rezidence Schlechtfreund, tedy stripy z kulturního magazínu A2, knižního Zeleného Raoula (S opicí na hrad) a především drobounké rozsahem, ovšem gargantuovské dopadem na veřejnost Opráski sčeskí historje anep fšichni zmikunďi národa. Ty naplno ukázaly na potenciál doposud převážně internetových projektů, jako je mezi studenty kultovní Buridanův geneticky modifikovaný osel (dříve znám jako studentský komiks ČVUT, momentálně zaprodán démonovi kapitálu) či stripové série zatím nevelkého rozsahu Arnošti (Tomáš Kučerovský), Hajzl (Kamil Bernášek) nebo Korektor (Vilém Koubek - Jana Kiliánová).

Právě tyto projekty dnes nejživěji reagují na podněty okolí a experimentují s komiksovým výrazem a prostředky. A především ukazují, že český národ, přestože si pořád libuje i v nejrůznějších foglarovinách, je stále ona stará dobrá smějící se bestie. Snad tedy bude její úsměv vládnout i v letech příštích minimálně stejně jako v roce právě minuvším.