K myšlenkovému světu Karla Čapka patří nedůvěra ve slogany, systémy a grandiózní plány. Důležitou roli v něm naopak má všímavost vůči zdánlivým maličkostem. Třeba ke kočkám. "Šel jsem se na ně podívat ještě za překrásné měsíční noci: seděly zády k sobě a vřeštěly; byl to zřejmě nějaký náboženský obřad. I opřel jsem se o zábradlí, sepnul ruce a vzpomínal na domov. I kočky mají svého boha, jemuž zpívají za měsíční noci," dumá Čapek ve svých Italských listech, zápiscích z putování jihoevropskou zemí zkraje 20. let minulého století.
V nedávno vydané Čapkově duchovní biografii nazvané Skoro modlitby je postřeh o kočkách uveden pouze jako drobnost pod čarou v glose, která chce vysvětlit povahu spisovatelovy spirituality.
Literární historik Martin C. Putna uvádí zmínku o kočičím mrouskání coby příklad Čapkovy náboženské všímavosti, která se netýká jen lidí, je též přírodní a pohanská. Putna z ukázky dovozuje, že "Čapkovo vidění sdílejí komunity nejen lidské, nýbrž i zvířátkovské".
Řeči o zvířátkách mohou znít infantilně, ale když odhlédneme od slovníku, pro duchovní portrét Karla Čapka u nás není kvalifikovanějšího autora. Dvaapadesátiletý Putna je podepsán pod vynikající duchovní biografií Václava Havla, jako málokdo se vyzná v myšlení katolických spisovatelů první republiky a napsal práci o Órigenovi z Alexandrie, patrně nejdůležitějším vykladači Bible v pozdní antice.
Koláž ukázek z Čapkova díla rozdělil Putna do tematických celků jako Stvoření, Pravda, Bůh, Ježíš či Bible a doprovází ji svými - teologií i literární teorií poučenými - kratičkými glosami.
Vraťme se na chvíli ke zdánlivě nepodstatnému detailu, tedy kočkám. V české literatuře existuje nejméně jeden další text, který srovnáním dokáže nejen nasvítit Čapkův postřeh z nočního Říma, ale také jeho spiritualitu. Autorem postřehu je Čapkův současník Jakub Deml, básník a katolický kněz. Pokud jde o náboženství, na rozdíl od Karla Čapka autor s jasnou konfesijní příslušností, římský katolík.
"Pohled těchto jižních koček byl mlsný, a proto zlý, krvelačný a na všecko odhodlaný. Z očí těchto zvířat před chrámem Svaté Lucie za svítání, jak ty potvory vylézaly ze sklepů a podzemních skladišť, přesycené krysami a mloky - Bůh mi svědek, já viděl žádost žrát konsekrované hostie," hrozí se farář z Tasova na Vysočině při návštěvě Benátek.
Zatímco cudně a opatrně věřící Čapek zaslechne v kočičím mrouskání chór oslavující Tvůrce a sám při tom spíná ruce jak andělíček na svatém obrázku, kněz Deml vidí v italských kočkách zplozence pekla, žádostivé žrát nejen krysy a mloky, ale též pokrm nejsvětější. To není postmoderní cvičení s převracením rolí, v němž je obrázek Čapka spínajícího ruce nad kočkami jako barvotiskový andělíček protikladem nábožensky kvalifikovaného Demla, přirovnávajícího zlovolné zvíře ke vtělenému ďáblu.
Zdánlivý detail, totiž Čapkovo a Demlovo pozorování koček, odhaluje, jak důležité jsou postoje a letora. Obojí se promítá do složitého tématu víry. Dejte náboženství člověku vzdělanému, citlivému i obezřetnému jako Karel Čapek a výsledek bude povznášející. Naopak v Demlově pozorování není nic "zvířátkovského", jak to nazývá Putna. Magický realismus sršatého kněze portrétuje cizí kočky, konkrétně kočky dalmatské, benátské a římské, jako monstra, která si na svatého muže v kolárku už brousí drápy.
Zato "dobrá kočička česká, macínek, milý a něžný přítel, který raději zahyne hladem, než by přijal potravu z cizí ruky", to je podle Demla, patriota nejen kočičího, věru jiný živočich. Jeden nemusí být etolog, tedy specialista na chování zvířat, aby se dovtípil, že rozdíly v chování koček patrně spočívají v hlavách pozorovatelů.
Jinak řečeno: z četby víme, že náboženství pozvedá Demlovy pády a slabosti jeho lidství. Duchovně méně vyhraněný Čapek vedle něj, a nejde jen o kočky, působí sice jako charakter pevnější, ale autor prostřední, jelikož mu schází imaginace. Dokonce má v sobě něco z prkennosti svatých obrázků, když třeba popisuje Tomáše Garrigua Masaryka jako člověka, který "byl někdy jako velký chrám a jindy jako selská kaplička v polích, ale vždycky v něm sídlil Bůh".
Tady je Čapkův patos nesnesitelný a vede k úvaze, že i opatrný deista si někdy potřebuje někoho konkrétního zbožštit. I tady ovšem platí, že člověk je dítětem své doby; adorace TGM nám dnes může připadat bizarní, dokud si neuvědomíme, že šlo o bezmála oficiální étos první republiky.
Putnova kniha Skoro modlitby dokládá, co je o Čapkovi celkem obecně známé - jeho plachou víru, která se však vážněji než kdejaká náboženská osobnost a instituce zabývá biblickými texty a domýšlí je.
Dejte lidem svatý pokoj a neorganizujte druhým život podle toho, co vaše víra považuje za správné, dá se například vyvodit z Čapkova vánočního textu Svíčička. V postsekulární době, kdy se ve veřejné debatě s novou silou vynořují náboženské motivy, touží po společenském uznání a nejednají s protivníky v rukavičkách, je Čapkovo nezvykle přímé odmítnutí náboženského diktátu znovu aktuální.
Texty nás staví před otázku, zda je evropský humanismus, k němuž Karel Čapek náleží, konkurencí náboženství, či naopak následováním Božího, totiž Ježíšova příkladu jednání.
V závěru čapkovského výběru Martin C. Putna předjímá výtku, která může nad koláží textů padnout, tedy proč nevznikla solidní studie, jež by se zaobírala Čapkovým vztahem k náboženství. Nejde o pole neorané, samotný Putna v něm zanechal hlubokou brázdu obsáhlou studií Česká katolická literatura v kontextech 1918-1945, kde o Čapkově vztahu k dobovým náboženským proudům často píše.
Přesto si zde dovolme s ctěným profesorem nesouhlasit; právě pro svůj praktický aspekt ohledu vůči bližnímu je Čapkovo náboženské myšlení znovu aktuální. Neboť stále platí, že kdo nemiluje bližního, jehož vidí, nemůže milovat Boha, jenž vidět není.
Karel Čapek: Skoro modlitby
(Sestavil a glosoval Martin C. Putna)
Nakladatelství Biblion 2020, 200 stran, 229 korun
