Patří mezi ně i Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein, jemuž byly dopřány pouhé dva dny ve věku 22 let. Tento pátek by se dožil 100 let. Co z něj pro nás zůstalo? Čím nás dnes oslovuje nejvíc?
Orten měl svého druhu štěstí, neboť tragická smrt - zemřel roku 1941 po střetu s německou sanitkou - ho zastihla ve chvíli, kdy Židé v protektorátu ještě nemuseli veřejně nosit žluté hvězdy. Došlo na ně až pár týdnů nato.
Rodina a válečná generace
Tak jako tak psaní Ortenovo i celé takzvané válečné generace padá na soumračnou dobu konce 30. let. Byl nucen odejít ze studií Státní konzervatoře a vlastní verše musel ukrývat pod cizími jmény. Přesto se našli přičinliví "vlastenci", kteří na to neopomněli upozorňovat.
Podotkněme, že dvěma jeho starším bratrům - Otovi Ornestovi a Zdeňku Ornestovi - se válku podařilo přežít a oba se umělecky proslavili. První jako režisér, herec a překladatel, druhý coby herec.
Zaujmout by nás mělo, kolik se v této rodině nahromadilo herců. A na herectví studoval i Jiří, ostatně herečkou byla i jeho osudová láska Věra Fingerová. Tento talent měli všichni po mamince, ochotnické herečce v Kutné Hoře, dámě velmi agilní a temperamentní.
Další důležité prostředí a vliv představovali Ortenovi básničtí přátelé, válečná generace, která se nejúplněji představila v Jarním almanachu básnickém vydaném roku 1940.
Patřili do ní Bohuslav Březovský, Hanuš Bonn, Ivan Blatný a další, přičemž vůdčí roli měl o něco starší Kamil Bednář. Byl sice jakýmsi mentorem, vzorem pro mladé básníky se však stal především František Halas, ostatně také redaktor Ortenovy knižní prvotiny Čítanka jaro (1939) a člověk velké přejícnosti, který mladé básníky přijímal v Kunštátu na Moravě.
Dovršenost
Je neuvěřitelné, kolik toho Jiří Orten za krátký život stihl - sedm básnických knih, z nichž ta nejznámější, Elegie, vyšla až po válce.
Zanechal za sebou tři objemné svazky deníků, sebrané spisy obsahují dva svazky próz. A té korespondence - souhrnně vyšla loni jako poslední, osmý svazek Ortenových spisů, a to ediční péčí Marie Havránkové v nakladatelství Torst.
Pokud se tím vším dnes probíráme, ukazuje se, jak je vše ve svém celku uzavřené, dotvořené, obdařené vnitřní logikou. Především poezie. Věnujme se hlavně jí, neboť ona dělá Ortena Ortenem. V ní je nejúplnější a jí je pro nás stále nejvíce podmanivý.
Čím především? Asi tím, jak se mu podařilo sklenout do jednoho oblouku tragickou hloubku a svrchovanou umnost. Intenzitu s virtuozitou. Tedy tím, jak je u něj hloubka vykoupena pěkností - nebojme se toho slova. Uměl to u nás někdo a při takovém napětí? Jedině snad Mácha a Erben, v některých polohách Halas.
Tímto se Orten stal vzorem a učitelem několika poválečných generací, zejména mladých básníků 60. let jako Jany Štroblové nebo Antonína Brouska.
Poselství, jež jeho poezie stále nese, je zhruba následující: na poezii se musí něco umět, leč to nestačí - poezie musí být vykoupená i existenciální naléhavostí řečeného. Případně z druhé strany: mít co říct je málo, pokud si básník nerozumí se slovy a formou.
Orten se tak stává i jakousi školou všech, kteří přišli po něm. Svou poezií nezůstal mimo rámec moderní lyriky, ale současně se tak úplně nezbavoval tradice (pěkně vykroužené strofy, vázaného verše). V době všelikého obrazoboreckého rozbíječství všeho minulého, na něž vsadilo jedno křídlo moderny, ukázal, že moderním básníkem lze být i s daleko vlídnějším poměrem k tradici. Jinak řečeno: že umění není jen od slova umělý, ale také umět.
Stále živý
A je tu ještě jeden rys: svými verši uměl být Orten dostatečně gestický, mluvní, dokázal svou prožitkovou intenzitu básnicky "zdivadelnit". Jeho verše se moc dobře recitují, jsou nádherně zvučné. Probíjí je vnitřní dialogičnost; je v nich plno oslovení i sebeoslovení, větších i menších napětí, střídání nálad a tónin… a především otázek.
Jednou z těch poloh je básníkova autokomunikace se samotným psaním, sebereflexe poezie, zvažování slov, dovolávání se jich v okamžiku, kdy se autorovi stávají posledním přístřeškem, v němž může existovat: "Na pomoc, slova! Přiběhněte ke mně!"
Básníkův cit pro dramatický rytmus - zejména v Elegiích - je občas úchvatný. Kde zvolnit, kde úplně zůstat stát, ve kterém místě vyklenout spíše obraz a ve kterém reflexi, kde civilně mluvit, kde přidat na intenzitě, kde scénu sugestivně vyostřit otázkou.
Orten uměl psát poezii spíše jako dramatický vnitřní svár než jako lyrickou zpověď v první osobě - čili jako bezbřehou citovost "já". Možná i podle rady Františka Halase, jenž měl za to, že poezie vzniká až tam, kde se básník dokáže dostatečně odosobnit.
Takže to zkusme na závěr parafrází jeho snad nejznámější básně ("Sedmé elegie"): "Píšeme vám, Jiří Ortene, a víme, že jste pro nás stále živ."
Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky.
