Celovečerní debut herce a dramatika Tomáše Dianišky známého z pražského Divadla pod Palmovkou od prvních chvil nepůsobí jako typická česká romantika. Také se jedná o adaptaci maďarského snímku. Čím se tedy film liší od obvyklých zdejších šablon?
Předně nemá plejádu postav a soustředí se prakticky výhradně na osudy Lukáše, který kromě toho, že mu táhne na čtyřicet a nikdy neudržoval vztah déle než dva měsíce, momentálně prožívá strach o jedinou ženu, se kterou dokázal vydržet. O svou matku, jejíž nemocné srdce je na tom tak, že bez transplantace nepřežije. Odsud také vyvěrá zápletka. Lukáš vymyslí, že těsně před smrtí dá matce to, po čem ona touží. Pomocí drobné lži.
Hrdina hraný Kryštofem Hádkem k nemocničnímu lůžku přivádí novou sousedku Natálii původem ze Slovenska, kterou ztvárnila Kristína Svarinská a zjevně je už nějaký ten pátek v očekávání. Mamince ztělesněné Taťjanou Medveckou ji představuje jako partnerku a matku jejich dítěte.
Po počátečním vyhubování, jak to, že se o tom nedozvěděla dříve, maminka pookřeje. Chvilka falešného štěstí se však Lukášovi s Natálií stává osudnou, neboť záhy je nalezeno vhodné srdce. Maminka brzy po operaci podepisuje reverz, prchá ze špitálu a hodlá se aktivně i důsledně věnovat plánování budoucnosti svých "mladých". Ve lži je tedy třeba pokračovat a improvizovat.
Jednoduchá formulka o tom, jak se lehce mimózní, ale přitom sympatický mladík sbližuje s temperamentní "východňárkou", bývalou striptérkou, by snadno mohla být základem působivé romantické komedie do vánočních časů. Jsou tu vlastně veskrze sympatické, neboť lidské postavy, což samo o sobě vykračuje z tuzemského stereotypu, kde hrdinové a hrdinky typicky bývají nesnesitelní. Bohužel přichází celá řada potíží.
Tvůrci si chtějí pohrávat s nadsázkou a stylizací, do reality neustále vměšují nějaké trikové vtípky s kosmonautskou tematikou, ať už jde o rakety, či obří Saturn na obloze nad Hradcem Králové, kde se děj odehrává. Ne vždy ale autoři trefí správnou notu.
Škoda, že Lukáš nepůsobí jako úplně soudržná postava. Na jedné straně zůstává uzavřený ve svém vesmíru - což je myšleno doslova. Ale přes posedlost planetárii a kosmodromy představuje celkem magnet na holky, jen mu nejsou dost dobré, neboť mu obvykle inteligenčně nedostačují - ano, tady už nemile vystrkují růžky genderové stereotypy, kterak si ženy pletou třeba včelího samce se čmelákem.
Je ovšem záhadou, proč takovýto hrdina ve voiceoveru, jímž často glosuje a dovysvětluje dění na plátně, působí spíše jako vypravěč z nějakého dětského filmu s hercem Tomášem Holým. A také není jasné, proč tento vědecky založený typ popisuje publiku matčinu chorobu jako "dilatační kardio-cosi". Najednou snad milovníkovi dat a vědomostí není lékařská terminologie dost dobrá?
Snímek přesto občas docela dobře funguje, když dojde ke scénám Natálie a Lukáše, kteří tak moc předstírají lásku, až se mezi nimi začne něco probouzet. Nabízející se předvídatelný vzorec by stále mohl vést k tuctové, leč milé komedii. Jenže tvůrci se potýkají s opačným problémem než většina české konkurence. Ve filmu nemají zástupy postav, které lze různě párovat či oddělovat, a tudíž nebývá potřeba - ani není čas vyprávět - v nějakých dějových obloucích.
Filmaři tak museli vymyslet, jak pracovat s jedinou dvojicí. Objevují se tedy nahodilé podzápletky, které zdržují od finále. Obvykle za nimi stojí matka, jež byla zvyklá Lukáše drezírovat, a chová se tak nadále. Jenže většina takových situací působí neobratně a vymyšleně, jako by je někdo do scénáře vepsal jako nutnou výplň.
Lítá v tom umí maskovat, jak pracuje se stereotypy. To ale nijak neumenšuje jejich přítomnost: například nervní lékařka v podání Anny Polívkové dostane místo prášků terapii správnou chlapskou prací. Korpulentní Lukášův bratranec, jenž se do ní zakoukal v nemocnici, ji posadí do bagru s hydraulickým kladivem.
Představa, že dobrosrdečně vypadající tlouštík sbalí ženu pomocí možnosti podílet se na masivní destrukci asfaltové plochy, je skoro až roztomilá. Navzdory tomu, že daná scéna funguje emočně, jde stále o důkaz, že české, potažmo východoevropské mainstreamové komedie mají až přehnaně jasno o tom, jak to v životě chodí.
Tomáš Dianiška nicméně umí držet postavy při životě díky tomu, že vždy vidíme nějaké jejich kladné stránky. Ne že by schopnost natočit pozitivně laděný cajdák byla vrcholem kinematografie, ale tento snímek má alespoň nakročeno vydat se někam na startovní čáru do míst, odkud by mohl vzniknout dobrý film.
Neděje se to kvůli tomu, že Lítá v tom strašně často cílí na tupého, pudového diváka, jemuž stačí, že protagonista neustále "komicky" padá (drobný pokrok je v tom, že v českých komediích se toto obvykle děje ženám). Jednou hodí matku na vozíku do rakve, jindy opakovaně serve z pacienta přilepené sondy.
Tyto scény trpí značnou inscenační neobratností, k eleganci a údernosti gagu z grotesky mají daleko, ale daleko mají také k přepálenosti běžné americké "buranské" komedie, která fyzický humor umí alespoň pořádně přešvihnout do absurdna.
Podobné je to se slovními vtipy. Fórky ve stylu "Není to nádor? Ne, to je uhřík", zakončené nekompromisním vytržením dotyčného výrůstku na pacientově těle, jsou tak laciné, že by se musely prodávat na váhu po kilech, aby je někdo koupil.
Bohužel i často potenciálně silné momenty, kde by mohla vyniknout herecká chemie, Dianiška umí zabít snahou o přehnanou stylizaci - například když v závěru točí kamerou tak zběsile, až osudovou chvilku zbaví jakýchkoli něžných citů.
Lítá v tom je snímek, který vás nejspíš do kosmu nevystřelí. Ale ve chvílích, kdy se drží při zemi, dovede být poměrně bezbolestný. Vystačí si s efekty na první dobrou, jako je prvoplánové využití retro hudby od hitů Jiřího Korna po skladbu Lucky Boy projektu The Loners hudebníka Jana P. Muchowa - ale značnou část z nich umí prodat. Což je - bohužel - na poměry české romantické komedie takřka pochvala. Ale jen takřka.
Film
Lítá v tom
Režie: Tomáš Dianiška
Bontonfilm, v kinech od 14. prosince.
