Pokud někdo do umění a popkultury posledních dekád vnesl vyprávění příběhů, je to Laurie Anderson. Newyorská umělkyně vypravovala tajemně, s vtipem i kriticky na velkých multimediálních performancích, od slavného singlu O Superman z roku 1981 pak i na nahrávkách. Vždy kombinovala výstřelky techniky s prastarým médiem historek a povídání: zrání na výtvarné a avantgardní literární scéně jí k tomu dalo dobře uvolněnou perspektivu.

Její nové, právě vydané album Landfall je přímou reakcí na hurikán Sandy, který v roce 2012 zasáhl velkou část Severní Ameriky. Zemřelo přes sto lidí, s průměrem 1500 kilometrů byla Sandy největším zaznamenaným atlantickým hurikánem v historii. Stala se ztělesněnou otázkou: je to příznak změny klimatu, bude nás ohrožovat často? Když dorazila na Manhattan, zatopila byt, kde Laurie Anderson žila se svým mužem, rockerem Louem Reedem.

Je to základní situace pro vznik i děj společného programu Laurie Anderson a smyčcového Kronos Quartetu, který měl premiéru v roce 2013 a nyní vyšel na desce. Hlasu vypravěčky zde sice není příliš, i tak má ale celek podmanivou atmosféru. Zážitek s hurikánem a povodní dokáže málokdo přetavit do příběhu s prvky magického realismu: tady se to povedlo.

Hudba v kombinaci elektroniky a smyčcového kvarteta skutečně evokuje temnotu, která se dotýká města a noří ho do mimořádného stavu nejistoty. Cítíme něco z evakuace, výpadku proudu, otřesu pevných hodnot. Příběh běží chronologicky, názvy částí jsou přímé: CNN předpovídá obrovskou bouři, Vypadla elektřina a jdeme bydlet do hotelu, Helikoptéry visí nad spodním Manhattanem…

Zvuk smyčců jednou pulzuje ve vlnách, pak se zas prolíná s industriálními samply, slyšíme motory aut i kostelní zvon. A při vší živelní katastrofě se něco ve vypravěčce raduje, že se dějí mimořádné věci, že tu je příležitost k přehodnocení. Mizí každodennost a vzniká situace, která si vynucuje jiný pohled.

Související

Laurie Anderson v Praze objeví dnešní Ameriku

6 fotografií

Postupně se hlavním motivem stává ztráta. "A když bylo po bouři, sešla jsem do suterénu. Všechno plavalo na hladině: hodně starých analogových klávesnic, promítačky, rekvizity ze starých představení, letadlo z laminátu, berle, stojan na vánoční stromeček, nespočet papírů, fotografie našeho psa… A já se dívala, jak tam plavou všechny věci, které jsem po celý život pečlivě opatrovala. A říkala jsem si: Jaká krása. A jak magické. A jaká katastrofa."

Tenhle moment je zásadní: jaké je dívat se na hmotnou část vlastní minulosti, včetně vzpomínek na fotkách, které bere kalná voda rozvodněné řeky a rozmělňuje je v mokvavé nic? Laurie Anderson šťastně odolává nástrahám jednoznačnosti: příběh s hurikánem vypráví dost konkrétně, aby se z něj stalo pouhé podobenství. I když tu ve vzduchu visí metafora, která říká, že to nejdůležitější nám voda nevezme, jen se naším bytem někdy musí přehnat živelná katastrofa, abychom si to uvědomili.

Ústřední příběh je pro Laurie Anderson parádním odrazovým můstkem k odbočkám a napínavě "neukázněnému" vyprávění. O té hlavní ztrátě, smrti svého muže Loua Reeda, se nezmíní, ale jeho stín na příběh dopadá. Zjevují se témata zdánlivě bez souvislosti − o tom, jak ji otravuje, když druzí vyprávějí své napůl zapomenuté sny, o zážitku z porouchaného karaoke.

To vše má společného jmenovatele: Laurie Anderson pozoruje kolabující systémy. V nejdelším projevu alba, nepochybně ústřední řeči opusu, mluví o knize, která obsahuje seznam vyhynulých druhů. Shazuje to trochou revuální okázalosti, mluví sníženým mužským hlasem a říká, že je to "působivé dílo".

Do toho ovšem sází tvrdá fakta: 99 procent živočichů, kteří kdy byli na Zemi, už neexistuje. Vypráví o "skvrnitých ještěrech", "jednouchém dinosaurovi", je tu prý "patnáct kapitol o lenochodech". Prošli zemským životem a zmizeli, jako by nikdy nebyli − zůstala po nich jen jména v knize, která "váží přibližně třicet lasiček".

Poslední dva projekty Laurie Anderson jsou evidentně spjaté s její buddhistickou vírou. | Foto: Tim Knox

Je v takovém případě příběh něčím, čeho se máme držet? U Laurie Anderson nepochybně ano. "Víte, proč mám ráda hvězdy? Protože jim nemůžeme ublížit. Nemůžeme je spálit. Nemůžeme je roztavit, zaplavit, vyhodit do vzduchu nebo vypnout. Ale chtěli bychom k nim blíž. Natahujeme se po nich."

K pointě se jde zase přes historku: Laurie Anderson si prý chtěla osvojit jména hvězd na obloze, ale "neměla jsem dost času a ambicí", nestalo se to. Autorce to připomíná, že celý vesmír po naší smrti zůstane nepojmenovaný, "jako bychom tu nikdy ani nebyli".

Poslední dva projekty Laurie Anderson jsou evidentně spjaté s její buddhistickou vírou a příběhy ze současné Ameriky spojují s razantním životním smířením. Tři roky starý film Psí srdce je političtější esej, má ale dost osobní vyústění. Landfall oproti tomu u osobního začíná, aby záhy procítil pomíjivost v mnohem širším měřítku.

Druhý protagonista, smyčcový Kronos Quartet, hraje spolehlivě a několikrát výtečně vyostří "flow" do disonancí a nátlaku. Primárius David Harrington měl rozhodující roli v přepisu hudebních skic, které prý vznikly hrou na violu přes speciální software, do kvartetní partitury. Dohromady je to zpráva, že "staří známí" z newyorské avantgardy mají pořád co říct − alespoň tomu, kdo chce naslouchat.