Diváky na ní nechává zkoumat svět, který stojí na jeho fascinaci podobností přírody a techniky. Výstava potrvá do 26. listopadu.

Nervous Trees - nervózní stromy. Tak pojmenoval výtvarník Krištof Kintera svou multimediální výstavu v Galerii Rudolfinum. Ta si zároveň na 23 let starou pažbu připisuje stou čárku za stý zorganizovaný umělecký projekt. Kintera v galerii vedle Vltavy prezentuje práci posledních pěti let. Některé z objektů už viděly i zahraniční galerie. 

Nervózní stromy, jež ve svých větvích třímají globus a neuroticky přešlapují na místě, odkazují ke vztahu přírody a techniky. "Může být strom nervózní? A může být nervózní počítač?" ptá se Kintera. V Rudolfinu toto téma pitvá od první místnosti doslova do posledního šroubku. 

Spolupráce přináší růže

Jako klíčovou součást výstavy Kintera vnímá obří objekt Postnaturalia, který na první pohled představuje jakési apokalyptické město složené z dysfunkčních strojků, strojů a spojů. 

Pracoval na něm rok spolu s Richardem Wiesnerem, Rastislavem Juhásem a dalšími odborníky a v Rudolfinu zabírá celou jednu místnost. Při druhém pohledu návštěvník na okrajích objektu objeví nejrůznější květiny vyrobené z televizní cívky či rákosí z kabelů. 

"Chtěli jsme zkrátka vyrobit studii podobnosti technologie a přírody," konstatuje Kintera a ukazuje na jednu z květin. "Stačí rozbít starou televizi, vyjmout z ní cívku a květ je hotový. Líbí se mi, že krása je tu vlastně schovaná na dosah." 

Do prostor majestátní novorenesanční budovy Rudolfina výtvarník navezl celkem pět kamionů drátů, strojků, strojů, kilogramy polystyrenu a spoustu dalšího "harampádí". Na parkety položil lino, římsy slouží jako stojany pro plechovky s barvou. V galerii to nyní po měsíční instalaci vypadá jako v surreálném skladišti.

Pojďme zaútočit na Rudolfinum

To se ovšem v jednom z menších sálů proměňuje ve výtvarníkův ateliér. Předměty z této místnosti prý Kintera sháněl tam, kde se sváží odpad ze sběrných dvorů. "To místo je hlavní město zmaru," podotýká.  

Z lešení tvořícího konstrukci, po níž se dá vystoupat až do věrné kopie Kinterovy dílny, dodává: "V této části Rudolfina jsem se vždycky cítil nejvíc stísněný, a tak jsem na ni zaútočil. Kurátor David Korecký mi po instalaci řekl, že zapomněl, že je v galerii," vypráví. Zároveň upozorňuje na florální motivy na stropě, které zapadají do jeho přírodně-technického konceptu. 

Kintera zaútočil i na další místnost, jež během jiných výstav slouží nejčastěji jen jako prostor k procházení. Zdánlivě bez ladu a skladu ji napěchoval svými kresbami a jednoduchými objekty s humornou pointou. "Kreslení je pro mě spásná činnost. Sochy trvají hrozně dlouho, výsledek kresby je instantní a přichází hned," vysvětluje. 

Jako dítě v hračkářství

Jedním z pomyslných, a vlastně i reálných vrcholů výstavy je instalace Public Jukebox. V galerii Kintera tento povětšinou venkovní objekt instaloval na polystyrenový piedestal: částečně proto, aby tento hojně využívaný, ale také otravný materiál ironizoval. Návštěvníci si tak mohou k jukeboxu jednoduše vylézt a navolit některou z melodií - od telefonního vyzvánění až po skladby (technicistní) kapely Kraftwerk.

Jukebox Nervous Trees posouvá do kategorie "hravých" výstav, které v minulosti zde i na jiných místech nabídli například František Skála, Milan Cais nebo Petr Nikl. Návštěvník během jejich prohlídky zapomíná, že je "v galerii", a z výstavy si odnáší pocit jako dítě fascinované z nabídky cukrárny nebo hračkářství.  

V rozhovoru v galerijních novinách však Krištof Kintera popírá, že by během výroby objektů primárně myslel na divákovu slast.

"Je to zkrátka můj naturel. Principiálně se snažím, aby věci balancovaly na tenké rovině, kdy sice možná jsou vtipné, ale nesmí být jen a pouze humorné," říká. "Musí tam být nějaká kotva. Tento fatálně banální princip je pro mě naprosto důležitý, protože my možná žijeme banální životy, ale zároveň je všechno dost fatální." 

Na pomezí humoru a tísnivého pocitu z nadvlády strojů se pohybuje i Kinterův masterpiece - nejnovější "pračková" instalace We All Want To Be Cleaned. Osmdesát aktivních praček naskládaných na sebe symbolizuje kontrast intimního a veřejného, bezradnost delegovanou na objekty či ztrátu kontroly nad aparáty. 

Před pračkami se Kintera téměř tetelí blahem nad dotažením konceptu. Vypráví totiž o tom, jak se o patro níž, v kancelářích České filharmonie, klepe pod tíhou pracujících strojů lustr. Mohou být stromy nervózní? A mohou být nervózní lustry?