Pokud chce člověk něco vědět o světě, může cestovat a vzdělávat se. Kdo chce vědět něco o hudbě, má k dispozici nepřeberné množství koncertů i nahrávek. A kdo chce poznat svět i hudbu najednou, je tu pro něj skladatel Morton Feldman. Koncert jeho zásadních děl v sobotu zahájí provoz nového sálu Centra pro současné umění Dox v Praze.
U zrodu programu stál skladatel a dirigent koncertu Petr Kotík, který s Feldmanem spolupracoval od 70. let minulého století. Hrát budou klavírista Daan Vandewalle, houslista Conrad Harris a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, mimořádnou akci s Doxem připravilo Ostravské centrum nové hudby.
"Skladatel má plány, hudba se směje," poznamenal jednou Morton Feldman. Plán uvést v Praze jeho velká symfonická díla naštěstí nezůstal u smíchu i přesto, že se mimořádnému projektu nedostalo podpory z ministerských grantů. Díky úsilí organizátorů bude Praha i tak mít jedinečnou příležitost strávit intenzivní večer se skladatelem, který věděl, jak funguje současný svět, a uměl to vyjádřit hudbou.
"Překonání přetvářek a pozůstatků 19. století byl dlouhý proces," říká dirigent koncertu Petr Kotík. "Feldman byl jedním z prvních, kdo stál již sebevědomě na druhém břehu. Jeho přínos pro historii je velký: vrátil hudbě smysl přirozeného okamžiku nezatížený falešným pohledem do minulosti," dodává.
Věnovat celý program zásadním Feldmanovým kompozicím je ojedinělý počin také v evropském kontextu. Petr Kotík má s díly zkušenost nejen jako autorův přítel a spolupracovník, ale též jako interpret. Jeho hudbu hrál už ve svých začátcích v 60. letech v Praze. Před šesti lety feldmanovský koncert uvedl na festivalu Beyond Cage, který zorganizoval v New Yorku - Feldmanovy velké kompozice tehdy zazněly v koncertní síni areálu slavné hudební školy Julliard. A před dvěma týdny Kotík v Berlíně uvedl ještě Feldmanovu pětihodinovou kompozici For Philip Guston.
Hudba Mortona Feldmana tedy provází Petra Kotíka od jeho hudebních začátků až po dnešek. Pravidelně ji zařazuje i do programu festivalu Ostravské dny nové hudby.
V sobotu zazní v Doxu tři Feldmanovy velké symfonické kompozice: Piano and Orchestra, Structures a Violin and Orchestra. Všechny vypovídají o Feldmanově stylu už svými názvy.
Struktury, jejich proměnlivost a vzájemná provázanost jsou charakteristickou spojnicí snad pro celé autorovo dílo. Skladby se samostatnými nástroji se nejmenují Koncert pro klavír a orchestr ani Koncert pro housle a orchestr, jak by se dalo očekávat dle tradice. Jmenované nástroje jsou zakomponované do orchestru způsobem, který z nich dělá individuální, ale nedílnou a nevyčnívající součást komplexního hudebního světa. U Feldmana žádný nástroj není ostrovem uprostřed oceánu.
Feldman psal díla, o nichž by se povrchně dalo říci, že jsou dlouhá. Jejich nejdůležitějším rozměrem je však hloubka. V rámci obrovského orchestru Feldman vytváří drobná seskupení, která se vzájemně prolínají, mění složení i zvuk, komunikují spolu na základě vzdálených a těžko rozeznatelných podnětů.
Může se zdát, že výsledkem takového uvažování musí být nutně jakýsi zmatek. Feldmanova hudba ovšem není žádný chaos - mohla by ale být zvukovým vyjádřením teorie chaosu.
Nevyzpytatelnost složitých systémů populárním způsobem vysvětluje matematik Ian Malcolm ve Spielbergově filmu Jurský park. Feldman o této nevyzpytatelnosti hovoří svými kompozicemi, které jsou ve skutečnosti hudebním podobenstvím, jak je sám označil. Nepatrné změny vstupních údajů vedou k diametrálně odlišné předpovědi počasí. Ve Feldmanově hudbě se z malých rozdílů postupně vytváří rozvětvená hlubina hudby, která člověka obklopí tak, že se z ní už nechce vynořit.
"Feldman se řídil hodnotami vyššími, než byly logické metody oficiálního nebo akademického hudebního světa," podotýká Petr Kotík. "Za to dostal nálepku diletanta, kterou na něj lepili i ti, které sám respektoval."
Ještě dnes se orchestr připravuje ve Studiu 1 na sobotní koncert Zásadní Feldman / Velká symfonická díla. Zítra již zkouší v novém koncertním sále DOXU. Diriguje Petr Kotík, sólista Conrad Harris.
Zveřejnil(a) Symfonický Orchestr Českého rozhlasu dne NaN. undefined NaN
Na Feldmanovi je zvláštní, že nevyjadřuje své pocity ze světa, nýbrž hudebními prostředky hovoří o tom, jak svět funguje. Předává svědectví o jeho struktuře, o mnohaúrovňových křižovatkách cest i myšlenkových proudů.
Skladatel John Cage jednou prohlásil, že ho hluk New Yorku při komponování vůbec neruší, naopak jej vstřebává do svých kompozic. Feldman jako by ve svých skladbách hluk domovského města naprosto negoval. Byl tím vzdálený i svému souputníkovi Cageovi z experimentální New York School, k níž patřil rovněž Feldman s komponisty Christianem Wolffem a Earlem Brownem.
"Když chodím po Manhattanu, myslím na Feldmanovo pianissimo, na jeho velmi tichou hudbu," poznamenává jeden z protagonistů sobotního koncertu, klavírista Daan Vandewalle. A dodává: "Je tak tichá, že je v přímém protikladu k hluku newyorských ulic."
Další z účinkující pražského koncertu, houslista Conrad Harris, zase vzpomíná, jak Feldmana pozvali do Eastman School of Music, aby si tam poslechl zkoušku svého smyčcového kvartetu. Feldman ji zastavil hned na začátku a řekl: "Je to zk*rveně rychle a zk*rveně nahlas." Harris prý na Feldmanova slova myslí pokaždé, když začíná hrát některé z jeho děl.
Zásadní Feldman
Centrum současného umění DOX, Praha
7. dubna, 19 hodin
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Petr Kotík - dirigent
Daan Vandewalle - klavír
Conrad Harris - housle
Morton Feldman si prvoplánově nevšímal intenzity hluku ani konkrétních zvuků ulice, obvykle skládal pro běžný symfonický orchestr. Nástroje v něm ale dělil do překvapivých kombinací, ignoroval dělení na skupiny smyčců, dechových a bicích nástrojů. Jeho orchestr je v podstatě velké sdružení komorních ansámblů, které si mezi sebou průběžně mění členy.
Výsledek navzdory tomu nepůsobí roztříštěně, díky vzájemné komunikaci se pocit kompaktního zvuku a soudržnosti nikdy nevytrácí. A Feldmana navzdory práci s mikrostrukturami vlastně vůbec nezajímá výstavba skladby, ale emancipace zvuku. Jeho kompozice jsou skutečně podobenstvím, nikoli obrazem či vyjádřením skutečnosti.
Sám o tom ostatně řekl, že umění ve vztahu k životu není nic než rukavice obrácená naruby. "Zdá se, že má stejný tvar i obrysy, ale nelze ji použít ke stejnému účelu. Umění nás nenaučí nic o životě, stejně jako nás život nic nenaučí o umění."
