Devadesátiminutová opera je adaptací Kafkovy povídky, jejíž libreto napsal americký dramatik a scénárista Rudolf Wurlitzer. Děj se odehrává v roce 1907 v prostředí vězení odříznutého od světa na jednom z afrických ostrovů. Na ostrov, který je trestaneckým táborem, přijíždí dobře oblečený pán, který je z nějakého důvodu pozván k názorné ukázce funkčnosti stroje na mučení, který odsouzenému během několika hodin vytetuje na celé tělo zákon, jejž porušil.
Kafkovské existenciální téma se v inscenaci ztrácí, ocitáme se celou dobu jen v mučírně. Za zamyšlení stojí i spojení s minimalistickou hudbou, která má možnost vyniknout především jako kontrastní látka v rámci více úrovní vyprávění. Scéna je natolik nedivadelní, že by se Artaud trochu lekl, zcela jistě by však zkoušel najít aspoň kousek africké pouště. Prapodivný pokus režiséra o "multimedialitu" ulpěl na prvoplánových značkách (tma, nevlídno, prach, špína, hadry, kyblík, starý školní projektor) vyznačeném zlu. "Chudé" divadlo na pomezí kanálku směřujícího k popelnicím.
Hudba dominuje, téma se opakuje, jako se otáčí disk. Čím horší zprávy dostáváme skrze text v projekci, tím jednotvárnější sdělení přichází hudbou. Obsah hry obíhá kolem stroje na mučení, vykonání trestu. Není zcela jasné, zda se jedná o popravu nebo "jen trest", který trestance změní. Ve svém důsledku je to jedno, protože stroj je vymyšlen, konstruován a vyzkoušen tak, aby k proměně došlo vždy. Naplňující se osud malují zvukem do prostoru především housle, scéna samotného mučení se odehrává v projekci a udrží rovinu vyprávění skrze znaky.
Jen zprostředkováním se zamění obraz za slova. Zpěv je další rovinou vyprávění. Hudba splňuje požadavek narativity více než samotný promítaný text. Ten je v podstatě jen jakýmsi pomocným překladem zpěvu v angličtině.
Hudba, vystupující vzhůru z orchestřiště téměř se dotýkajícího diváků, a zpěv z jeviště cválají spolu prostorem. Postavy Návštěvníka a Exekutora se střídají ve vyprávění. Kat hraje roli stínu, zrcadla nepřítomného velitele, který stroj vymyslel a zároveň plní úlohu průvodce odsouzeného. Stará se o oběť jako láskyplná sestřička. Starost a služba je mu posláním. Kat je také tím, kdo mění prostor jeviště, posouvá kulisy, obsluhuje projektor, přenáší rekvizity z místa na místo. Mění obrazy.
Návštěvník se prezentuje opatrností a snad se svou netečností spolupodílí na zločinu proti lidskosti. Je to slaboch, který si uvědomuje hrůznost stroje na mučení i možnost konfrontace s exekutorem. Vlastní názor skrývá. Jeho poloha se během hry podle očekávání mění. Je nejen svědkem, ale i hybatelem osudu exekutora, který se chce ztotožnit s milovanou obětí.
Exekutor by se odsouzenému rád přiblížil, ale do poslední chvíle nepřestává být velitelem tábora. Ovládá stroj - výkon popravy, a tak si usmyslí, že bude řídit i popravu vlastní. Stroj se ale v jeho rukou porouchá a udělá přesný opak - zabije rychle a bez rozhřešení. Jako se zabíjí zvíře na jatkách. Exekutor se totiž také chce stát Andělem, ale Návštěvník v roli Svědka vypovídá, že se jím nestal, neboť je příliš Ďáblem.
Na konci hry se ze svědka stává obyčejný komentátor, napětí mezi tím, co si myslí, co skrývá a jaká slova zpívá, se uvolnilo. Konečný řev, kterým popisuje exekutorovo umírání a smrt, zní jako vynášení rozsudku na agoře.
Rituální rozměr, o kterém je zprvu řeč, lépe zpěv, se ztratí. Ke zandělštění nedojde. Komentátor posílá diváky pryč, ale sám zůstává, protože toto pseudoharakiri představení je mu určeno právě proto, aby mohl vyprávět. Do rituálu nelze vstoupit, rituál musí plynout jako čas. Rituál nesnese manipulaci a chtění, nepřipravuje se, děje se.
Co však na inscenaci spěje k dokonalosti, je vyjádření jednotlivých vztahů. Pokud nefunkční scéně přece jen nějakou funkci přiřadíme, pak je to právě zviditelnění vzájemných proměňujících se vazeb, které se tak stávají v rámci tématu tím nejdůležitějším: intimní vztah oběti s vykonavatelem, závislost mučeného na mučitelích, fascinace soudce vlastním rozhodnutím, jeho závist, kterou pociťuje k odsouzenému.
Role odsouzeného bez soudu je potlačena na minimum, je jen jakýmsi názorným příkladem. Od začátku je snad jen ilustrací jednotlivých popisů. Vlastně by na jevišti vůbec nemusel být, proto mu nepomůže ani chvilka, kdy je na jevišti bokem k divákovi svlečen donaha a působí spíš jako kus masa na háku.
Kdo se opravdu před našima očima promění, je exekutor a návštěvník. Zrůda Exekutor se mění v mrtvolu bez božího soudu, ve věc, v rekvizitu, Návštěvník svléká svou netečnost a pozvedá meč, aby vyhlásil zprávu, komentuje, co vidí v propadlišti, a vyrábí iluzi, že on je tím soudcem, stává se viditelným slovem. Také je možné, že svou příležitost k proměně promarní, protože hrozící meč místo něj pozvedá dirigent.
Otázkou zůstává, proč zrovna tato inscenace? V našich dějinných souvislostech, nedořešených restitucích, nepostavených pomnících, neanulovaných procesech. V naší každodennosti, ve které stále ještě žijí lidé s vytetovaným číslem na předloktí.
Philip Glass: V kárném táboře. Režie: Miroslav Bambušek, video: Jaroslav Svoboda, kostýmy: Zuzana Krejzková, český překlad: Dana Hábová, obsazení: Jiří Hájek, James Clark, Miloslav Mejzlík, Karel Dobrý. Agon Orchestra řídil Petr Kofroň. 15. prosince 2005 Divadlo Archa Praha.
