Novým albem stvrzuje Steve Reich, že je pořád činný. Newyorský skladatel, u něhož je ošidné nazývat celé dílo minimalistickým, nedávno oslavil osmdesátku. Byla to příležitost pro řadu velkých koncertů po celém světě, vstupenky mizely bleskově. Potvrdilo se, že Reich, který emancipovaně, sebevědomě pomohl vrátit do současné tvorby tonalitu a rytmus, je tvůrcem s velkým vlivem a uznáním.

Za posledních deset let vydal dvě alba, rozestupy bývají čtyřleté. V roce 2014 vyšlo Radio Rewrite s díly inspirovanými songy Radiohead a kytaristou Jonnym Greenwoodem jako interpretem. Teď je tady titul nazvaný podle dvou skladeb Pulse / Quartet.

Reich se pořád drží toho, co si ověřil na počátku dráhy při cestě do Ghany: z akustických nástrojů se dá vyždímat tolik, že lze bez lítosti zapomenout na elektřinu.

I nové skladby jsou "bubnovací": tohle je dokonce první nahrávka, kde sekci bicích vede Colin Currie - britský perkusista, jenž se stal Reichovým dlouhodobým spiklencem a který byl kapelníkem při posledním velkém koncertu Steva Reicha v pražském Foru Karlín na pozvání festivalu Struny podzimu.

Na novém albu jako by se Reich vracel k základním pilířům své tvorby. Pulzující rytmus, kde není důležité členění na čtyři nebo tři doby, ale prosazuje se hlavně neustálé tepající členění času, je pro něj charakteristický a signální už od počátků. Je v tom trochu Afrika a trochu pumpující lidské srdce.

Před třemi lety Reich o pulzu přímo napsal skladbu: tlukot je tu osou všeho, připomíná tikot času, jehož věčný běh se na chvíli vynořil z ticha a stal se slyšitelným. Ale kolem běhají smyčce v rozložených akordech, figurách, které sahají po nejvyšších i nejnižších tónech nástroje, dobarvují je flétny a klarinety.

Reich: "V Pulsu jsem cítil, že potřebuji zůstat harmonicky na místě a rozvíjet jemnější melodické motivy ve smyčcích a dřevech (jako kánon) nad stabilním pulzem, který tady hraje baskytara a piano. Celkem vzato je to klidnější, kontemplativnější kousek."

Poznámky skeptická i praktická: aby si ucho vychutnalo stálé drobné proměny, nemělo by poslouchat z krutě redukovaného zvuku empétrojky nebo youtubového videa pořízeného mobilem na koncertě.

V Quartetu je tlukot osou všeho, připomíná tikot času, jehož věčný běh se na chvíli vynořil z ticha a stal se slyšitelným. | Video: Nonesuch Records

Mezi metodou a obsesí je někdy spíš terminologický rozdíl. Reich po dekády zdvojuje nástroje: také v Pulsu jsou dvoje housle, dvě violy, flétny i klarinety. Tato hra se zrcadlením je v lecčem americká: ukazuje, že každá ze dvou zdánlivě stejných bytostí má svou vlastní individualitu, hraje jinou, nezastupitelnou roli. Na tom je postavený i Quartet.

"Když se řekne kvartet," píše k nové desce Steve Reich, "v hudbě to většinou znamená smyčcové kvarteto."

Sám se ale po léta pohyboval kolem obsazení dvou vibrafonů a dvou bicích nástrojů (pozor, starý chyták: i klavír je se svými kladívky bicí!). Tohle jádro rozšiřoval na větší obsazení, mělo významnou roli v dlouhé řadě jeho skladeb - v poznámkách k albu jich Reich na ukázku jmenuje hned dvanáct. Nyní se zbavil všeho okolo a poprvé něco napsal pro holé jádro: dvě piana a dva vibrafony.

"Je to jedna z nejsložitějších skladeb, jaké jsem kdy vytvořil," říká. "Dost často se mění tónina a jsou tu časté přeryvy, do proudu hudby zasahují pauzy nebo nastupuje nový materiál. Ne že by jednotlivé hráčské party byly nadmíru složité, ale celá věc vyžaduje vyšší úroveň ansámblové virtuozity. Forma je z dějin hudby dobře známá: rychle, pomalu, rychle. Pomalá věta uvádí harmonie, které se v mojí hudbě běžně nevyskytují."

V těch hustších harmoniích slyšíme nejen modernu, ale také jazz: zamlada nasával Reich možnosti modální hudby v jazz klubech a saxofonistu Johna Coltranea prý stihl vidět nejméně padesátkrát. Když mluví o ansámblové virtuozitě, může nás napadnout, že věděl, jakou oporu má v perkusistovi Colinu Currieovi, který takovou souhru udrží jako ambiciózní, někdy až atleticky dříčský hráč a kapelník.

Steve Reich má u vydavatelství Nonesuch bezchybný servis: tohle je jeho třiadvacáté album, což znamená satisfakci pro skladatele a autorizované zveřejňování jeho díla. Občas musíme myslet na české autory posledních dekád, které nikdo srovnatelně neopečovává.

Asi má smysl, aby se k této hudbě obraceli posluchači "zběhlejší v Reichovi". Rozeznají odstín rozdílu, nové skladby pro ně budou znamenat rozšíření mapy. Možná budou uvažovat i o tom, že po osmdesátce si systematik Reich povolil své "modernistické období".

Pro ostatní může smysl skladeb tkvět v jejich zvukomalebnosti, tepu, zahryznutí rytmů do sebe. Ale z téhož důvodu si lze poslechnout i jiného Reicha. A kdo chce jít k velkému jádru, najde si Music For 18 Musicians, Drumming, Music for Mallet Instruments, Voices and Organ nebo strhující ohlédnutí amerického židovského chlapce Reicha za dětstvím v době evropského holokaustu Different Trains.