O vlastenectví Emy Destinnové máme celovečerní film. Ale teprve přímé přenosy inscenací z newyorské Metropolitní opery do světových kin zdůrazňují, co tvář z naší dvoutisícikorunové bankovky dodnes znamená pro světovou hudbu. Bylo tomu tak i během sobotního uvedení opery Giacoma Pucciniho Děvče ze Západu. Znovu se v komentářích ozvalo jméno Destinnové. Při tamní premiéře v roce 1910, kterou za skladatelovy účasti dirigoval Arturo Toscanini, zpívala "božská Ema" titulní roli. Jejím partnerem byl nejslavnější tehdejší tenorista Enrico Caruso.
Oproti většině Pucciniho oper se Děvče ze Západu hrává mnohem méně, zejména u nás. Věru, žádná Bohéma, Tosca nebo podobný kasaštyk to není. I když si námět z dob kalifornské zlaté horečky Puccini vzal od Američana Davida Belaska, podle jehož hry už složil i Madam Butterfly. Hudební řeč se ale inspirovala u Richarda Strausse i Debussyho a v celé opeře zazněla jediná krátká árie Ch'ella mi creda až v samém závěru.
Nezkrotná Minnie, krotcí koně
Puccini prý byl ale od samého začátku do svého děvčete ze Západu zamilovaný. Jak do Destinové, tak do jevištní postavy Minnie. Dosud nikdy takovou hrdinku nezhudebnil: houževnatou, bojovnou partnerku a chápavou učitelku hledačů zlata. Zřejmě i Ema Destinnová se v roli našla. Žádné melancholické umírání, ale vítězství nad proradným šerifem Jackem Rancem a záchrana jejího milence Dicka Johnsona. Před sto osmi lety se to navíc hrálo asi víc od podlahy. Koně na prknech Metropolitní opery řádili, a jeden dokonce Minnie-Destinnovou shodil. V letu ji stačil chytit arabský barytonista Dinh Gilly. (Toho si pak odvezla na zámek ve Stráži nad Nežárkou.)
V dnešní Met koně volně procházejí, drama obstarávají lidé. Zejména první jednání v baru Polka se hemží barvitými postavami desperátů i nešťastníků, zamilovaně kroužícími kolem milé, ale nedostupné Minnie.
Protože tato inscenace se od režiséra Giancarla del Monaca - syna slavného tenoristy - i scénografa Michaela Scotta opakuje v Met od roku 1993 už potřetí, mění se jen hlavní role a ty lze srovnávat. Alespoň s těmi, které jsme v kinech zažili roku 2011.
Lucio Gallo jako tehdejší šerif víceméně splýval s mnoha dalšími barytonisty a basisty, což pořád znamenalo vysokou pěveckou úroveň. Deborah Voightová svou Minnie ničím nepokazila ani nezvýraznila. Marcello Giordani tehdy dával svůj spolehlivý tenor k službám nejrůznějších rolí; herecky někdy obstál víc, tady zrovna míň.
Nynější trio hlavních představitelů je lepší především typově a herecky, ale každý sám i pěvecky. Nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroeková patří ve svých osmačtyřiceti letech k oněm šťastně narozeným typům, které se téměř všude dobře vyjímají zvukově i opticky. Proto mohla v Miláně debutovat už v pětadvaceti jako Tosca. V přenosech přesvědčila především jako wagnerovská Sieglinde.
V roli Minnie nyní oplývá ztepilými výškami i postavou. Její přechody do různých nálad působí ve všem všudy samozřejmě. Věříte, že do této ženy se zamiluje normální chlap i lotr. A tuze zajímavé by bylo ji zažít jako Janáčkovu Káťu Kabanovou a Jenůfu.
Jiní Italové: Kaufmann a Lučić
Hodně se v sobotu čekalo od Jonase Kaufmanna. I když tu má jeho Dick jedinou árii, zbývá pro něj nekonečný proud zpěvné deklamace, sólové i v duetech s Minnie. Jeden z tenorových králů Plácido Domingo jistě věděl, proč kompletní Děvče ze Západu nahrál třikrát. Kaufmann nemá méně krásný zvuk ani křehčí okrajové tóny než italští nebo španělští tenoristé, každopádně však zná váhu a význam každého slova, jak se sluší na absolventa mnichovské hudební akademie. Těžko měřit, jestli je Kaufmann skutečně nejvšestrannějším tenoristou dnešní doby, ale lze pochopit, proč se to o něm říká. Složitou povahu kalifornského "padoucha i hrdiny" vyzpíval úžasně.
Željko Lučić má v Met většinou záporné, velké role. Všechny zvládá bez zaváhání. Ruku na srdce, je v nich srbskému barytonistovi dobře? Určitě se zdá být stále lepší. Tentokrát mohl těžit také z herecké a hudební souhry s Westbroekovou a Kaufmannem. Právě takové výjimečné příležitosti ho posunují až ke srovnání s legendárním italským barytonistou padesátých let Titem Gobbim. Zatím se zdá, že Gobbi měl přece jen typově větší rozpětí, ale kdoví zítra?
Staronová inscenace Děvčete ze Západu vedle všech vyjmenovaných předností dokázala i dvě velice zásadní.
Především v takto dokonalém pěveckém podání je možné se znovu, jinak a plněji vposlouchat do hudby, kterou si sám Puccini cenil ze svého díla nejvíc. A jestliže nás hudba takto neprodyšně obklopí, vnímáme jinak i kulisy, kostýmy, zkrátka vše pro oči. Co bychom s jinými zpěváky považovali třeba za naturalistické a zastaralé, míjí nás jako oblaka.
