Šéfdirigent Zdeněk Mácal, který žil léta v emigraci, však tohoto autora sám neuvede. Sice už překonal svůj odmítavý postoj k Rusům i k jejich hudbě, který byl reakcí na okupaci Československa v roce 1968, přesto však podle svých slov přenechá Šostakovičovu hudbu jiným a sám se raději věnuje českým tvůrcům.
"Mám nyní primárně jiné povinnosti - potřebujeme dobrou interpretaci české hudby," omlouvá si Mácal a na adresu dřívějšího odmítání sovětské hudby dodal: "Je to už přehodnocené, u sebe sám jsem již vyrovnaný. Proč bych ale měl ztrácet čas, když na Šostakoviče můžeme pozvat desítky jiných dirigentů?" Takový postoj je interpretovatelný několika způsoby.
Jak Mácal přiznal, litoval občas, že takovou krásnou hudbu, jako jsou některé Šostakovičovy symfonie, nediriguje. Rok 1968 však přerušil jeho slibnou tuzemskou kariéru. Bylo mu 32 let.
V ruské hudbě, jak říká, skončil proto u Prokofjeva. Šostakoviče, kterého si spojoval s komunismem (i když měl sám Šostakovič s komunistickým režimem problémů až dost), uváděl Mácal z osobních antipatií pouze výjimečně, a to jen z respektu k významným sólistům.
Zejména na Západě trvá zvyšující se zájem o Šostakovičovu hudbu - podle ruského dirigenta Maxima Šostakoviče, který v roce 1981 požádal o azyl v USA, již čtvrtstoletí. "Jeho hudba směřuje do třetího tisíciletí, tehdy teprve získá plný ohlas a úspěch," prohlásil před několika lety v Praze. V této sezoně se sem skladatelův syn opět vrací, aby dokončil s Pražskými symfoniky komplet jeho 15 symfonií.
Pro jiného ruského dirigenta Gennadije Rožděstvěnského, který letos také hostoval v Praze, jsou Dmitrij Šostakovič a pak už jen Alfred Schnittke konečným završením epochy velkých tvůrců.
Šostakovič, stejně jako Prokofjev, museli podle předchozího šéfdirigenta České filharmonie Vladimira Ashkenazyho komponovat pro komunistickou stranu, aby dostali prostor k životu. Museli v reakci na oficiální stranickou kritiku podstoupit po roce 1948 tvůrčí sebeponížení, aby duchovně i fyzicky přežili.
Ashkenazy s filharmoniky zaznamenal před třemi lety s programy s hudbou z doby stalinské totality úspěch v Praze i v cizině. "Jestli se nám podaří přimět lidi nezapomenout na tento nejkrutější a nejméně tolerantní režim, pak snad je to kus smysluplné práce," zdůvodnil tehdy záměr koncertů.
Kvůli Stalinovi se stal tehdy třicetiletý Šostakovič "nepřítelem lidu".
Jen "do šuplíku" zkomponoval ironický výsměch stranickým funkcionářům - Stalinovi, Ždanovovi, autoru nechvalně proslulých tezí o formalismu v hudbě, a angažovanému skladateli Tichonu Chrennikovovi. Až v 60. letech si mohl Šostakovič dovolit otevřenější postoje, nicméně vyjádřit to, co si celý život myslel a prožíval, co však musel skrývat, mohl až v pamětech. I u nich si však vymínil, že vyjdou - i když na Západě - až po jeho smrti.
