Vystoupení Faustové na nadcházejícím ročníku festivalu Pražské jaro bude náročné pro interpretku i posluchače - půjde o tři hodiny hudby, v nichž se jediný nástroj probírá polyfonním předivem Bachovy hudby.

Foto: Felix Broede

Ale šestačtyřicetiletová Faustová si nikdy nekladla malé cíle. Prosadila se jako interpretka, která zvládá hudbu starou i tu nejnovější. To, že ji současný vývoj láká a považuje za svou povinnost uvádět soudobé autory, jí cestu k novým partiturám nijak neusnadňuje. "Nastudování soudobé skladby je jako cesta pouští. Jsou momenty, kdy si člověk nadává, že se do toho pustil. Kdy ještě nenašel tu červenou nit a musí se matérií prokousat, aby spatřil světlo na konci tunelu," popisuje Faustová proces cvičení.

"Nebudu tvrdit, že se mi zamlouvá každá současná skladba, která mi přijde pod ruku. Ale úkolem dnešního hudebníka je podporovat současnou hudbu," dodává. V takových momentech je podle ní třeba obrátit se k někomu, jako je Bach nebo Mozart, "aby si odpočinula hlava, nervy i tělo, protože soudobá hudba je náročná i po fyzické stránce".

Faustová dnes patří k nejvytíženějším sólistkám, jaké s radostí hostí všechny velké festivaly. "Snažím se uvádět jen takové projekty, které mě berou za srdce, s hudebníky, kterých si cením. I tak mám kalendář stále plný. A to považuji za neuvěřitelné štěstí," říká umělkyně, pro niž je typický krátký sestřih.

Nějakou dobu vedle koncertních povinností ještě vyučovala na berlínské Universität der Künste. "Po třech letech jsem si ale řekla, že je to zkrátka moc. Můj diář by vydal na tři lidi a já usoudila, že tohle není styl života, po jakém toužím, aby byla každá minuta celého roku přesně naplánovaná. Už mi nezbývalo dost prostoru na cvičení a měla jsem obavy, že by utrpěla kvalita hry. A to ani nemluvím o času pro rodinu," popisuje důvody, proč se pedagogické dráhy zatím vzdala. "Vždyť už samotná situace, kdy stojíte na pódiu, vyžaduje enormní talent zacházet s vlastní psychikou. Jako sólista jste pod tlakem, protože každý váš koncert je důkladně posuzován znalci a kritiky. Kontrola nervů je zásadní, aby vás stres nevzdálil od hudby."

Faustová už jako mladá věděla, že se chce věnovat hudbě, o alternativě neuvažovala. "Kdybych se musela rozhodnout dnes, asi by mé povolání mělo co dělat s udržitelným vývojem a biologickou diverzitou. O svět musíme pečovat mnohem lépe, než to nyní děláme," říká matka teenagera, která žije s rodinou v berlínské čtvrti Charlottenburg.

Velké starosti jí dělá hudební vzdělání dětí - podle ní je to klíč k tomu, aby si příští generace jednou užily koncerty jako současní posluchači. "Je ostudné, jak se v Německu krátí čas na vyučování hudby. Jako by všechno bylo jen o penězích," konstatuje Faustová.

Nositelka mnoha ocenění včetně sošky Gramophone nebo cen Echo Klassik a Diapason d’Or už své stradivárky z roku 1704 přezdívané Šípková Růženka rozezněla například v jeskyni v Dolomitech nebo v ženské věznici. "Prokousala" se partiturami Albana Berga, Bohuslava Martinů, Oliviera Messiaena, Wernera Egka nebo Jörga Widmanna. Přesto se s pokorou znovu a znovu vrací k Bachovu dílu. "Musíte se ovládat, ale zároveň tam musí být něco z nejhlubšího koutku srdce," uzavírá.