"Vždycky když něčeho dosáhnu, beru to tak, že je to jen odrazový můstek k tomu, co musím dokázat příště," popisuje. "Tohle máme za sebou, fajn, není důvod usnout na vavřínech. Lepší je hned si uvědomit, v čem by se člověk mohl zdokonalit příště."
Beatrice Rana své úspěchy zlehčuje, ale jsou mimořádné. Orchestrální debut zažila jako devítiletá. Dvakrát účinkovala ve slavné newyorské Carnegie Hall, kde měla nejprve recitál a podruhé byla sólistkou Prokofjevova Třetího klavírního koncertu v doprovodu Filadelfského orchestru pod taktovkou renomovaného Yannicka Nézet-Séguina.
Vyhrála dvě prestižní ceny: roku 2011 uspěla v Mezinárodní soutěži v Montrealu, dva roky nato obdržela stříbrnou medaili a cenu publika na Van Cliburnově mezinárodní soutěži, konané vždy jednou za čtyři roky v americkém Texasu. Dnes nahrává pro Warner Classics a předloni ji nováčkem roku naráz jmenovaly časopisy BBC Music Magazine i Gramophone.
K tomu všemu jí prý víc pomohly vlastní přesvědčení a intuice než doporučení starších. Například Bachovy Goldbergovské variace natočila jako čtyřiadvacetiletá, mnohem dřív, než si na toto zásadní klavírní dílo troufne většina hudebníků.
"Interpreti vždy slouží cílům někoho jiného, ale to neznamená, že musí potlačit svou osobnost. Nikdy bych nehrála skladbu, která mi není blízká," vysvětluje.
Klavír ji zajímal, ještě než se naučila mluvit. Oba rodiče hru na piano vyučovali, a tak dívka sedávala na klíně matce, když ta dávala lekce svým žákům. Záhy se Rana naučila po sluchu napodobovat melodie.
Vlastního učitele hry na klavír měla od čtyř a v devíti ji rodiče přihlásili do soutěže ve Florencii, prý aby si uvědomila, že nemá ojedinělý talent a že na sobě bude muset ještě pracovat.
Jenže Rana soutěž vyhrála. "Rodiče byli zaskočení," vzpomíná. "Další rok jsem ale vyměnila učitele a pak jsem opravdu začala cvičit tvrději, protože jsem si uvědomila, čeho všeho musím dosáhnout."
Stejně jako má Beatrice Rana neobvyklou dráhu, má také na klasickou hudebnici nezvyklé koníčky: zbožňuje lední hokej, poslouchá rockovou skupinu Queen nebo muzikál Pomáda. V rodném kraji Apulie na jihovýchodě Itálie už třetím rokem pořádá letní festival komorní hudby Classiche Forme. "Skloubí se v tom dvě věci, na kterých mi opravdu záleží: hudba a moje rodné město," říká. "Je to příležitost pozvat lidi, které nejvíc obdivuji, a zahrát si s nimi před těmi, k nimž mám nejblíž."
Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného uvede díla tří autorů, kteří v různých dobách působili v okolí Paříže. Chopin tam ve 30. letech 19. století zkomponoval druhý cyklus svých etud, jímž výrazně posunul možnosti moderního klavíru. "V tom díle slyšíte, jaký měl vztah k domovu a jak mu ten domov chyběl," říká pianistka.
Isaac Albéniz třetí sešit svého klavírního cyklu Iberia dokončil začátkem 20. století. Zkombinoval v něm vlivy rodného Španělska s francouzským impresionismem. "Také v jeho hudbě slyším stesk po domově. Způsob, jakým pracoval s harmonií, byl ve své době revoluční," míní Beatrice Rana.
Vystoupení završí třemi větami z Petrušky, kterého Igor Stravinskij složil zhruba ve stejné době pro těleso Ruský balet impresária Sergeje Ďagileva. Premiéru měl v Paříži roku 1911. "Dva roky nato Stravinskij šokoval Paříž Svěcením jara. Ale už z Petrušky muselo lidem být jasné, že svět se navždy mění," uvažuje klavíristka.
Do Prahy přijede poprvé, poctěná, že dostala pozvání zrovna od festivalu nesoucího jméno slavného klavíristy Rudolfa Firkušného. "Připomíná mi to, když jsem se dostala do Van Cliburnovy soutěže," vzpomíná. "Dnes je člověk zvyklý, že může přijet, kam chce, a hrát, co chce. Ve Van Cliburnově soutěži to takhle nefunguje. To byl jeden z těch okamžiků, které zažijete jedinkrát," dodává.
Beatrice Rana
(Pořádá Klavírní festival Rudolfa Firkušného)
17. listopadu, Rudolfinum
