Každopádně si tam vede skvěle. Orchestr vloni obdržel cenu za nejlepší dramaturgii − v konkurenci dalších 130 profesionálních těles Německa porota ocenila uvádění klíčových děl 20. století a široký rozptyl prezentovaných skladeb od baroka po současnost. Teď Jakub Hrůša s Bamberskými přijíždí zahájit 74. ročník festivalu Pražské jaro.

Mein Heimat

Bamberští symfonikové si zakládají na jedinečném zvuku, "böhmische Klang". Odkud se vzal? Po válce, v roce 1946, se sešli hudebníci z rozpuštěného orchestru pražských Němců a společně s dalšími válečnými utečenci založili Bamberger Tonkünstlerorchester.

Český zvuk − charakterizovaný současně jako "tmavý", "kulatý" i "zářivý" − se tady snaží pěstovat a předávat dalším generacím instrumentalistů. Díky pražské části své historie mohou Bamberští vztáhnout svou jedinečnost až k Mozartovi a Mahlerovi. A tuto tradici s nástupem českého šéfdirigenta mediálně využívají.

Přesto nejde o uměle pěstovanou iluzi, jak potvrzuje Jakub Hrůša. V rozhovoru pro časopis Harmonie podotkl, jak je při srovnání Bamberských s Českou filharmonií patrné, že se jedná o německý a český orchestr. "Přesto je v temnější barvě zvuku smyčců a neobyčejné měkkosti frázování dechů, v jakési ,lidskosti' čtení hudebního zápisu u Bamberských cosi ,češtějšího', než je tomu u srovnatelných elitních orchestrů v německy mluvících zemích a vůbec u orchestrů ve světě," řekl Hrůša.

Pozastavil se i nad tím, že nezaznamenal jediný náznak záporného sentimentu vůči poválečnému nucenému odchodu. A to považuje za skvělé. "Je to úžasný příběh − a mou roli v něm lze určitě vidět symbolicky," říká dirigent.

Upozorňuje ještě na další aspekt "autentičnosti": Bedřich Smetana svým specifickým stylem vycházel z Franze Liszta a dalších západních skladatelů své doby. Od německé kultury tedy nebyl odtržen, naopak. Proto je podle Jakuba Hrůši zajímavé, když se Smetana obohatí o autentickou německou tradici orchestrální hry.

Bamberští symfonici hráli Mou vlast s Jakubem Hrůšou před čtyřmi lety na zámku Herrenchiemsee. | Video: Bamberger Symphoniker

Má vlast: zaujme, ale neprodá

Má vlast, zásadní dílo české hudební kultury, jež tradičně zahajuje Pražské jaro, se jako celek pomalu dostává do mezinárodního repertoáru − naposledy tomu výrazně pomohl dirigent Daniel Barenboim, který Smetanův cyklus provedl s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, a to nejen v jejich sídelních městech. Barenboimovo vystoupení s Vídeňskými filharmoniky na Pražském jaru patřilo k nejskloňovanějším událostem roku.

Jakub Hrůša popisuje obtíže, které mohou bránit uvádění všech šesti symfonických básní Mé vlasti pohromadě. "Někdy se setkávám s tím, že pořadatelé nemají zkušenost s reálnou zvukovou podobou Mé vlasti. Například navrhují, aby se celému cyklu předsadil celý sólistický koncert, často dlouhý Dvořákův violoncellový. Nebo chtějí naopak jakési post scriptum. Vede je k tomu nutnost ohledu na prodej lístků," říká dirigent.

Sám se prý snaží za "čistotu vyznění" Mé vlasti vždy bojovat, ideálně ji dávat bez pauzy. Už několikrát ale musel udělat kompromisy.

Že má Hrůša v otázce komplikované recepce Mé vlasti pravdu, dokládá i kritika jeho nedávného chicagského provedení. Jinak nadšený recenzent nenechal bez povšimnutí řadu prázdných sedadel v sále.

Jakub Hrůša. | Foto: Pavel Hejnz

Pro Jakuba Hrůšu je Má vlast ne snad denním chlebem, ale rozhodně kompozicí mnohokrát vyzkoušenou na domácích i mezinárodních pódiích, s českými i zahraničními tělesy. Hrůša si dokonce vede podrobnou evidenci: podle ní uvedl Mou vlast s filharmoniemi v Arnhemu, Soulu, s Melbourne Symphony, Vídeňskými symfoniky, orchestrem Gulbenkianovy nadace v Lisabonu, rozhlasovým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem, Chicago Symphony a Tokijským metropolitním orchestrem. Nejčastěji však Mou vlast hrál s orchestrem PKF − Prague Philharmonia a také s Českou filharmonií, kde je nyní hlavním hostujícím dirigentem.

S Bamberskými symfoniky se na Pražském jaru teď vrátí k partituře, kterou už hráči dobře znají. Hrůša ji s nimi uvedl na abonentních koncertech v roce 2014 a pořídil i nahrávku. "Natočili bychom ji zřejmě, i kdybych se nestal jejich šéfdirigentem," řekl Harmonii a také hned shrnul důvody. "Jde o zásadní dílo české hudební kultury, je mou osobní srdcovou záležitostí a smysluplným ,podtržítkem' našeho nového tandemu − viděli jsme tento repertoár jako ideální příležitost zachytit stav našeho spojení na začátku dlouhodobého vztahu."

Jedná se sice o nahrávku studiovou, ale podle dirigenta "přesto svého druhu dokument jednoho vzácného okamžiku v životě orchestru a mém," jak uvedl.

Pocit vznešenosti a síly

"Hrůša inspiruje svůj orchestr k barvité zvučnosti, živým rytmům a řízné artikulaci. Hudba je naplněna hlubokým pocitem vznešenosti a síly," píše se v jedné z kritik této nahrávky.

Noblesy, velkorysých temp a nádherně vybalancovaného zvuku si všímá další hodnotitel, který Hrůšovu nahrávku srovnává se snímky Václava Talicha a Rafaela Kubelíka. Zatímco Talichovo provedení se vztahuje k neblahému roku 1939 a Kubelíkovo zase zachycuje dirigentův emotivní návrat z exilu do vlasti roku 1990, Hrůšův snímek je prostý mimohudebních asociací. A obstojí. "Hrůša má hudbu v krvi, leží mu na srdci a jeho sdělení je silné. Přesvědčil mě," píše kritik na respektovaném portálu Musicweb International.

Možná je to pokorné vědomí tradice a zároveň nezatíženost a sebevědomí, jimiž Jakub Hrůša nadchne publikum kdekoliv na světě. Hrůša sice působí a vyjadřuje se jako intelektuál, jeho přístup k partituře si nezadá s vědou, jeho výkony však překypují vřelostí a emocionalitou. Více než koncept prý jeho nahrávku s Bamberskými symfoniky utvářel "nejlepší stav mysli a srdce".

K němu se 12. a 13. května ve Smetanově síni Obecního domu přidá i genius loci města na Vltavě a vědomí mimořádné příležitosti, při níž Má vlast pod Hrůšovýma rukama a v podání "českého" bavorského orchestru zazní.