Neděle, 18:00 - Metafyzická turecká road-movie kriminálka Tenkrát v Anatolii trvá pouhých 150 minut. Tedy v rámci festivalových snímků celkem normální stopáž. Po 160minutové Marketě Lazarové to uteklo hezky svižně.
Přiznám se, že jsem se trochu bál, s režisérem Nuri Bilgem Ceylanem mám zkušenosti, že mě lehce uspává. Alespoň tak na mě působily jeho předchozí filmy Klima a 3 opice - kde běžně byly tříminutové záběry chlapa, který sedí v kuchyni a pak si jde do ledničky pro pivo. Vyjádřit krizi středního věku, rozpady vztahů a podobně je zkrátka potřeba co nejúmorněji. Žádné herectví, prostě statická kamera a hotovo.
V Tenkrát v Anatolii jsou zase běžně několikaminutové záběry na tlusté chlapy, jak v noci jedou autem a baví se o tom, jak chutnají různé jogurty (Je lepší ovčí, nebo buvolí?). Podstatný rozdíl oproti ostatním režisérovým snímkům - kterém tímto nijak nesnižuju - spočívá v tom, že je jednak zcela přirozeným způsobem napínavý (řeší se tu vražda), a navíc zcela nečekaně i vtipný. Jedním z vrcholů je, když policajti skládají nalezenou mrtvolu do kufru auta zabalenou v dece, protože si zapomněli igelitový pytel, a pak si jeden z nich najde ještě místo, kam uložit nakradené dýně z pole.
Jde o druh filozofické detektivky tak trochu na způsob Čapkových povídek nebo textů Friedricha Durremata, kdy se neřeší jenom technická stránka zločinu, ale i otázky viny, obecně morálky a stavu lidstva - Ceylan dovede být drásavý podobně jako Dostojevskij.
Policisté, doktor a prokurátor při cestování autem po potenciálních místech činu pochopí, že je zločinec tahá za nos, ale zároveň začínají zpytovat sami sebe: proč dělají určitou práci, proč jsou lidé takoví, jací jsou, zda má smysl přivádět na svět děti a zda existují věci, které nemají vysvětlení.
Veškerá pomalost, průtahy a oddalování vyloženě fyzicky bolí; na člověka sedá únava stejně jako na aktéry filmu. Ceylan nechá navíc případ dohrát až do důsledků, kdy v poslední třetině nechá doktora provést pitvu oběti. Aniž by ukazoval jakékoli detaily, dovedeme si plně uvědomit, jak se cítí lidé uvnitř byrokratického aparátu - svlékání mrtvoly, předávání šatů příbuzným, které pak při pitvě ještě vidíte z okna, jak odcházejí… Jestliže první polovinu je práce s časem ve službě napětí, co vlastně obžalovaný spáchal, další část nás film nás nechává zakoušet prázdnotu těch, kteří záhadu rozluštili - jako by nezbylo už nic dalšího, proč žít, a vše se jeví jako zbytečné.
Film Tenkrát v Anatolii získal v Cannes Velkou cenu ex aequo s filmem bratrů Dardennových Kluk na kole, na který půjdu v příštím dnech. Společně s Turínským koněm, kterého jsem už viděl a odrovnal mě na pár hodin, jsem se konečně vnořil do hlubin umělecké deprese předvídající konec světa. Ve festivalovém prostředí, kde se všichni snaží tvářit pořád happy, se však těžko člověk udrží ve chmurné náladě.
Neděle, 14:00 - Součástí každé návštěvy festivalu ve Varech musí být nějaký pořádný asijský úlet, nejlépe takový, kde se hodně souloží, stříká krev, řežou končetiny, dělají dvojsmyslné vtipy na téma sex, hraje hudba Gustava Mahlera a recituje Franz Kafka. Letos všechny tyto kvality vykazoval japonský snímek Vinou lásky (Guilty of Romance) mého oblíbence Siona Sona - básníka, v něm se duše apokalyptika mísí s pornografem, který vždycky ustoupí.
Ve Varech se od něj v minulých letech daly vidět filmy Klub sebevrahů, Večeře u Noriko a Pod vlivem lásky, na Filmasii se hrála Studená ryba. Téměř vždy se začíná nenápadně, hrdinové jsou cudní, upjatí, obyčejní, zakřiknutí a ušlápnutí - až postupně v sobě odhalí druhou, živočišnější stránku.
Schéma je to vlastně dosti opakující se, počítají se ale jednotlivé nápady a vložená energie. A Sono prakticky nemá žádné zábrany, v podstatě se zastavuje jen kousek před hranicemi pornografie nebo snuff filmu, ale zároveň nikdy není prvoplánový a jeho filmy nepatří jednoduše k rychlospotřební kultuře; něčím se vždy vzpírají a nejsou úplně příjemné.
Vinou lásky je o domácí puťce, jejíž manžel, slavný spisovatel zamilovaných románů, není celé dny doma, a ona se nudí. Když si čistě pro rozptýlení najde práci v supermarketu, osloví jí „talent scoutka" jakési pochybné agentury a vyjukaná ženuška záhy fotí akty a točí soft porno - aniž o tom řekla manželovi, s nímž má stále jen obdivně platonický a vlastně nenaplněný vztah). Potkává také profesorku literatury, která se kvůli čirému rozptýlení věnuje prostituci a ta ji už definitivně svede na scestí.
Předchozí díl blogu najdete zde:
Pátek - Kamil varuje: Eben stárne a mluví jako Klaus
Vinou lásky, jež bylo uvedeno na letošním canneském festivalu v sekci Quinzaine des réalisateurs, je závěrečnou částí trilogie „nenávisti". Jeho zvláštní, v mnoha ohledech nebezpečně přitažlivou patologii podporuje forma typická pro většinu současných nízkorozpočtových japonských filmů. Kamera střídá komorní stylizované kompozice s roztančenou estetikou domácího videa a vše se zdá být tak blízko, přestože příběh je vlastně totálně nerealistický (byť možná vychází z nějakého skutečného případu, jak se snímek v prologu alespoň snaží sugerovat).
Pro Sona coby umělce a ne jen pouhého úchyla (jak se na něj může dívat nepoučené publikum) hraje především to, že dovede své herce dovést k unikátním výkonům a předvést na ústřední postavě totální proměnu. Kdo by byl řekl, že japonská pornomodelka (přesněji „idoru") Megumi Kagurazaka opravdu dovede ztvárnit náročnou roli?
Sobota, 22:00- Stylizovaný dokument Jorgena Letha s názvem Erotic Man přilákal do Kongresového sálu hodně lidí, a pak se z něj dost hromadně prchalo, hlavně mladší ročníky. Film totiž velmi trefně ukazuje pohled sedmdesátiletého prasáka na mladé ženy, v Lethově případě hlavně černošky, mulatky a jiné míšenky a jižanské typy.
Dlužno ale podotknout, že jde o prasáctví přiznané, natolik poetizované a propojuje se v něm osobní a intimní rovina s nadosobním přesahem (proto Man znamená muž i člověk, nejen Leth sám), že se spíše na vilného starce označení hodí satyr.
Leth ve zvukové stopě vzpomíná na své milostné románky (či spíše impresionistické erotické momenty) s mnoha ženami - a aby je dokázal znovuzpřítomnit, pořádá casting. Ve filmu se tak prolínají vysoce estetizované a stylitzované záběry na nahá ženská těla s pohledem do zákulisí. Prakticky to, co všichni známe z klipů Playboye, nebo nověji internetového porna.
Jenomže Leth dokáže jinak zcela zneužitým obrazům dát znovu smysl a skutečně místo porna předvést erotiku. Záběry jsou „měkčeny" nejen způsobem svícení, ale i čtením zápisků a básnických úvah z Lethova deníku. Je v tom něco velmi éterického, velmi nostalgického a nevinného a zároveň - impotentního. A právě tento podtext zřejmě nejvíce vadil generaci nových puritánů. Ti se začnou ihned nudit, jakmile nedojde na „akci" a jakmile film prodlévá pouze u dívání se.
Jistě, Erotic Man, na to, že se tu opravdu nic neděje, trvá hodně dlouho (85 minut), ale když se vyladíte na Lethovu mentální vlnu, dostane se vám velmi ambientního zážitku. Navíc si do smyslných obrazů můžete promítat i jisté obohacující informace - např. že Leth byl dánský konzul na Haiti v létech 1999-2005 a že jeho zveřejněný deník se stal doma poměrně velkým skandálem.
Film je tak zároveň určitým očištěním, a to ve více ohledech. Pokud pominete, že by Lethovy vztahy mohly připomínat model „bílý otrokář - černé otrokyně", což ale neodpovídá zcela realitě, tak právě filmová forma ukazuje, že erotiku lze prožívat i jinak než velmi rozšířeným konzumním způsobem.
Sobota, 17:00 - Projekce restaurované kopie Markety Lazarové je bezpochyby událost. Jen si nejsem jistý, že taková, aby zahájení muselo mít 20 minut zpoždění. Představte si, že poměrně dost lidí musí přebíhat mezi sály a má jen pěti nebo desetiminutové pauzy - a když to nestihnou, přijdou o celý další film.
Nechápu, když organizátoři vědí, v kolik začíná projekce, proč hvězdy přijíždějí ve chvíli, kdy se má začínat, pak se nechají dlouho fotit a potom jdou do salonku. Vím to proto, že jsem čekání v sále nevydržel a šel na záchod, kde potkám Livii Klausovou, jak jde deset minut po sedmé na skleničku v doprovodu Jiřího Bartošky. Sál byl přitom vyklizen hodinu (!) před zahájením. Možná mě někdo poučí o časové logistice těchto akcí, ale z hlediska obyčejného diváka to je neuvěřitelná otrava a vypadá to spíš jako zlozvyk.
Sám film poskytoval neobyčejnou estetickou rozkoš. Patřím k těm, kteří Marketu Lazarovou viděli jen z VHS a ve špatné archivní kopii. A najednou, rozvinutá na obřím plátně, zbavená nečistot obrazu a s velmi ostrým zvukem, působila úžasně.
Samozřejmě, na sledování je to pořád „těžká kláda", protože děj je velmi fragmentární, skáče se mezi různými rovinami příběhu a mezi „reálným základem" a „snovými vizemi". Část filmu je ukrutně naturalistická, část velmi poetická a část ironická (poměrně dost lidí si už dávno všimlo, že Vláčilův filmový styl je dost v kontrastu Vančurovým literárním stylem).
Některé výrazové prostředky se taky zdají být beznadějně zastaralé a hudba Zdeňka Lišky mučivější trochu jiným způsobem, než byla asi původně zamýšlena. Ovšem i tak Marketa Lazarová nabízí nespočetné množství překrásných metafyzických obrazů, které se nám díky nově ošetřené kopii mohou vrýt ostře do paměti. Škoda jen, že nebyla vyrobena přímo z filmového negativu, o což se pokouší parta nadšenců okolo serveru Zóna.cz pro vydání na DVD.
Formát blogu mi neumožňuje dostatečně polemizovat s filmem jako uměleckým dílem. Z odstupu je každopádně zřejmé, že údajně nejlepší český film všech dob je pouhé torzo a za vší jeho významovou mnohovrstevnatostí se dá vyčíst určitá fascinace jakýmsi "primitivnějším stádiem vývoje civilizace". Touha po útěku od příliš neurčité současnosti (tehdy reálného socialismu) ke "zlatému věku barbarství".
A ano, vím, že se tu za hlavní téma kromě „zakázané lásky" považuje právě „přechod od pohanství ke křesťanství", jenomže fascinace tím temnějším a animálnějším převažuje. Je dost možné, že Marketa Lazarová nám dnes toho může sdělit méně než v době svého vzniku. A není to jednoduše tím, že bychom dnes byli méně citliví...
Sobota, 12:00 - Tisková konference s Judi Denchovou byla čirá nuda, která přetékala z hrnce jako pěna z půllitru naplněného ušlechtilostí a noblesou. České novinářky se v otázkách vzmohly jen na to, že jí vzdávaly hold a ptaly se jí na báječnosti typu „jak se vám hrálo v tomto filmu", „máte něco společného s M z bondovek", „je dost rolí pro herečky staršího věku", „jaký je rozdíl mezi tím hrát ve filmu a na divadle", „díváte se na sebe ráda na plátně", „v Česku máme rádi britský humor, co si o něm myslíte" a tak.
Denchová na tiskovce odpovídala naprosto předvídatelně, zopakovala i svůj bonmot ze včerejška, že ceny si užívá ten den, kdy je dostane, a pak se druhý den začne snažit znovu a lépe. Potom ještě přidala, že cena z Varů vypadá jako manželka Oscara, tak si je postaví vedle sebe. A budou se pak spolu asi na poličce pusinkovat.
Přiznám se ale bez obalu, že bych s Judi Denchovou taky nechtěl vést rozhovor, protože bych nevěděl, na co se jí ptát. Pokud herci sami nepíšou scénáře nebo nerežírují, jsou prostě vždy jen - více či méně - interesantní loutky podřízené vůli režiséra. A přestože mají určitou základní inteligenci a musejí mít jiskru v oku a kamera je musí mít ráda, můžete si s nimi opravdu povídat jen pomocí frází a klišé. Někteří i rádi filosofují o životě. A jakmile začnou, tak se zvedám a jdu pryč.
Slibuju, že další blogy už budou o filmech. Pár jsem jich už viděl. Zatím samé prasárny. Ale umělecké prasárny.
Sobota, 09:00 - Všem, které urazila moje včerejší neuctivost vůči Marku Ebenovi, pro jistotu doplním, že mi opravdu nešlo o to ho urážet či se na něm jakkoli hojit. Poznámka směřovala čistě k tomu, že poté, co diváci měli možnost vidět sestřih z patnácti let Ebenova uvádění festivalových večerů, přišel Marek Eben na pódium naživo a vypadal podstatně starší než na posledním záznamu.
Toto ovšem nebylo jádro mojí poznámky. Týkalo se pouze toho, že člověk, který evidentně přechází do etapy vyššího středního věku, už těžko může uhrát své moderování ve stylu „jsem hodný maminčin chlapec". Najednou je ten kontrast příliš viditelný a z Marka Ebena bohužel neroste „seriozní starší muž".
Toto ale opět byla jen předehra k tomu, co mě na jeho projevu trápilo nejvíc - tedy příliš snadný humor na téma „zlá Evropská unie" a „filmy vlastně není třeba podporovat". Nepochybně byl Václav Klaus pobaven, ale z hlediska toho, jaké jsou skutečné problémy s financováním českého filmu, to odvádí pozornost úplně jinam.
Aby bylo jasné, o jak věcnou rovinu mi jde, upozorním jen na panelovou diskuzi, kterou pořádá České filmové centrum v rámci na téma fungování veřejné podpory českého filmu. Panel, který bude moderovat scenárista a dramaturg Jan Štern, se bude konat v neděli 3. července v 15:30 v tiskovém stanu hotelu Thermal.
Na panelu zasednou zástupci filmového průmyslu z ČR a sousedního Německa, aby diskutovali o starých a nových strukturách fondu, vizích či konkrétních zkušenostech ze zahraničí. Budou tu Tereza Dvořáková (členka Rady SF), Helena Fraňková (ředitelka odboru medií a audiovize Ministerstva kultury ČR), Václav Kadrnka (režisér, scénárista a producent) a Kirsten Niehuus (výkonná ředitelka Medienboard Berlin Brandenburg).
P. S. Vzhledem k tomu, že z mnoha ohlasů pod článkem je vidět, že uniká, nebo zaniká podstata problému, doplním ještě jednu informaci. EU nemá s financováním českých filmů moc co dělat - rozhodně nehrozí žádná centralizace. Potíž je v tom, že neexistují přesná pravidla na udělování grantů a hlavně kontrolování účelného vynaložení peněz přímo v Česku, v rámci zdejšího Fondu pro rozvoj kinematografie - což si palčivě uvědomují i jeho členové.