Špatný hokej, spousta knihkupectví, ale také cedule s názvy kaváren, dopravní značení i všudypřítomné graffiti. Svůj osobitý pohled na Spojené státy zachytil dvaatřicetiletý ilustrátor Jindřich Janíček v komiksovém cestopisu, který pod názvem Na západ severozápadní linkou vydalo nakladatelství Paseka. V kresbách zvěčnil svůj dvoutýdenní výlet po západním pobřeží USA. Zároveň chtěl zprostředkovat zážitky ostatním.
Nejen za tuto knihu Janíček nedávno získal cenu Czech Grand Design, stejně jako za ilustrace k publikacím Lampička od Annet Schaap, Bitva o diamant od Báry Dočkalové nebo Ztracený svatý, kterého napsali Ondřej Horák a Alexandra Kusá. Titul Ilustrátor roku obdržel podruhé, prvně uspěl před čtyřmi roky s komiksem 75 stupňů Fahrenheita.
I bez cen by ale Janíček patřil k nejzajímavějším osobnostem na české komiksové scéně. S manželkou, grafickou designérkou Nikolou, provozuje nakladatelství Take Take Take, které mimo jiné vydalo úspěšnou Ilustrovanou Ústavu České republiky. Spojené státy ho inspirují odmalička, zachytil je už v komiksu B jako běžec z roku 2021. Ten mu pro změnu vynesl cenu Muriel.
Na západ severozápadní linkou chytře prokládá kresby s deníkovými záznamy. Čte se tak mnohem poutavěji než běžné cestopisy. Zachycuje dva týdny z března 2019, které Janíček strávil v USA a části Kanady. Z cest americkými státy Washington, Oregon a kanadskou provincií Britská Kolumbie chtěl původně vytvořit jen krátkou reportáž. Pracoval na ní ale téměř tři roky a brzy zjistil, "že najednou to má tři sta stránek", jak řekl České televizi.
Kresby jako fotografie
Svou fascinaci Amerikou přičítá 90. létům minulého století, kdy jako dítě nasával tamní kulturu z televize i rádia. "Koneckonců jiný export než ten kulturní Spojené státy nemají," myslí si.
Kreslil doma, po večerech a zpaměti, protože přímo tam na tvorbu "neměl náladu". Využíval osobní fotografie i internet. Snad i díky tomu jednotlivé výjevy působí trochu jako vyfocené. Jsou zároveň skicovité i nezvykle detailní a občas se doslova rozpohybují. Třeba když se ke konci knihy Janíček s manželkou vracejí po dálnici do Seattlu a s každou další stranou se spolu s nimi přibližují i ztemnělé obrysy města.
Právě pohyb je důležitý k pochopení jak knihy, tak samotných Spojených států. Obojí prošpikovávají silnice, co mizí v dálce za obzorem. Každá skrývá svůj příběh. Nakonec i většina obrazů a historek v knize je spojená s cestami - všudypřítomné dálnice se všemi auty a kamiony doplňují mosty, na něž autor vzpomíná jako na "fascinující stavby, fascinující kousky infrastruktury". Podobně důležité jsou přilehlé motely. Anebo benzinky, ve kterých se někdy nesmí tankovat bez asistenta.
Velká část výjevů v knize působí jako vystřižená z filmů Davida Lynche. Důležitou roli tu ostatně hrají i místa, kde se natáčel jeho slavný seriál Městečko Twin Peaks. Dnes jsou z nich oblíbené turistické destinace. Třeba restaurace u silnice Double R Diner je plná napodobenin a fotek zinscenovaných scén.
Přestože Janíček při cestování neměl chuť kreslit, našel si čas alespoň na psaní. Deníkové texty, které kresby doprovází, fungují jako ilustrace ke konkrétním scénám. Autor píše i kreslí s ironickým nadhledem a zároveň úžasem, jako by se vším tím vzpomínáním chtěl přemostit časem zpátky. "Vzpomínání následované kreslením," popisuje svůj tvůrčí proces, "nebo kreslení ke snaze si vzpomenout".
Americký pocit
Právě děravá paměť je na knize vedle kreseb tím nejzajímavějším. Janíček postupně odhaluje, o co mu skutečně jde. Nesnaží se zachytit skutečnou Ameriku, spíš vyvolat její pocit.
Jedním z prvních znamení je skutečnost, že kresby sice často prostupují města a silnice, zato lidé v nich figurují zřídka. Zpravidla se objeví teprve v krátkých a vtipných stripech, třeba když americký celník nevěřícně komentuje, že manželé Janíčkovi do Kanady vycestovali jen kvůli nepovedenému hokejovému zápasu.
Vysvětlení nabízí sám autor. Přiznává, že si téměř nic konkrétního nepamatuje třeba z doby, kdy se na cestě vzpamatovával z náhlé nevolnosti. A když pak ke konci knihy sedí na pláži s výhledem na Pacifik, není schopný si vybavit, že by se v okolí vyskytovali další lidé. Zůstávají vzpomínky jen na místa a události s nimi spojené. Nepodstatné věci paměť vypustí. Jako právě na pláži.
"To mi jen můj mozek ze vzpomínek úplně vymazal ostatní lidi," píše Janíček. "Čím vzdálenější je v čase, tím spíš na tuhle pláž vzpomínám takhle. Nevím, nakolik mě zpětně ovlivnilo, že to vše kreslím. Už si nepamatuji, co bylo dřív."
V tom je Janíčkův přístup upřímnější a jiný než u standardních cestopisů. Dokáže čtenářům zručněji přiblížit náladu konkrétních míst. A občas do toho jen tak náhodou přihodí vtipné nápisy na cedulích a budovách. Třeba "Kids don’t float", děti neplavou, ze strany 239.
Snad aby atmosféru dokreslil ještě dalším smyslem, vložil do knihy i pomyslný soundtrack. Deníkové záznamy prokládají úvahy nad texty americké písničkářky Julien Baker, projektu Mount Eerie nebo kapely Sun Kil Moon. Samotné skladby často působí jako katalyzátory vzpomínek na konkrétní místa a okamžiky.
Na západ severozápadní linkou je díky tomu přece jen oním "hledáním ztracené Ameriky", o kterém Janíček mluví. Právě tuhle Ameriku se snaží v místech, kde to jen trochu jde, přiblížit čtenářům. Jindy je ale "neuchopitelná, ztracená v čase". Hledá ji neustále, někdy i zpátky v Česku. Pochází ze Znojma a často se k němu v knize vrací, protože i znojemské "silnice vinoucí se krajinou nedaleko mého domu mohou vyvolat ten těžko uchopitelný americký pocit". Jenže jak sám přiznává, vždycky půjde o pouhou iluzi. A ta nakonec zase brzy zmizí.
Kniha
Jindřich Janíček: Na západ severozápadní linkou
Nakladatelství Paseka 2022, 320 stran, 404 korun.
