Recenze - Mám rád umanuté režiséry. Alexej German patří v této „kategorii" ke špičce. Po dobrých pětačtyřiceti letech tvůrčí kariéry dokončuje teprve svůj šestý film Je těžké být bohem, adaptaci dnes už klasického sci-fi románu bratrů Strugackých. Stejnojmenný dokument o natáčení tohoto filmu se objevil v letošní karlovarské soutěži dokumentů a vzhledem k tomu, že za ním stojí jedna z nejzajímavějších person současného ruského dokumentu Pavel Kostomarov, měl jsem od tohoto spojení velká očekávání.
Kostomarov patří k význačným ruským kameramanům, respekt si získal snímáním dokumentů nejlepšího ruského dokumentaristy Sergeje Loznici, jehož druhý hraný film V mlze se též letos ve Varech promítá. Loznica nicméně ke svým hraným filmům přizval ke kameře geniálního rumunského kameramana Olega Mutu, který má nezanedbatelný podíl na světovém úspěchu rumunského filmu.
Kostomarovy vlastní dokumenty, na nichž - s výjimkou experimentu Miluji tě - vždy spolupracoval se švýcarským režisérem Antoinem Cattinem, si ovšem zaslouží pozornost stejnou měrou. Formální neotřelost se v nich snoubí s mapováním nálad v dnešní ruské společnosti. Je těžké být bohem je sice prvním projektem, který více třímal v rukou Cattin, nicméně opět jde o suverénní dílo, které je čímkoli jiným než pouhým filmem o filmu.
Už v úvodních titulcích se praví, že šlo o první Germanův filmový projekt, který nicméně poněkud pozdržela sovětská invaze. Dokončovaný snímek tak má za sebou historii dlouhou takřka půl století. Ale i bez této pauzy vznikal více než dekádu a Cattin s Kostomarovem po několik let sledovali práci Germanova štábu. V titulcích se ironicky praví, že Germanovo natáčení v Čechách bylo druhou ruskou invazí. Ale charakter filmu napoví a pamětníci z Klatovska potvrdí, že nadsázka to je jen částečná.
Okolí hradu Švihov bylo zaplaveno ruskými filmaři, jeho podzemí pak tunami písku. Kastelán prý dodnes vzpomíná, jak pozoroval vyrojivší se skupiny opilých Rusů a znetvořených dětí (které kvůli natáčení tvůrci přivezli), a přemýšlel, co že se to děje.
Ale dosti drbů. Historka však dobře ilustruje Germanovo velikášství.
Dokument sestává vpodstatě pouze ze tří typů scén: vykreslení toho, jak se German chová na place; černobílých záběrů přímo z Germanových kamer doprovázených předčítáním pasáží z předlohy bratrů Strugackých a zpovídaného Germana. Na základě vhodného výběru materiálu, který je veden základní poučku, že v záběru musí být cítit energie, vzniká fascinující vhled do tvůrčí metody výlučného režiséra, výpověď o podstatě režijní práce obecně (kterou výstižně shrnuje právě název Je těžké být bohem) a v neposlední řadě další z komentářů o ruské mentalitě, společnosti, ale i politických náladách.
German se svou ženou, která je autorkou scénáře, buzerují herce i štáb, dílem oprávněně, neboť půlka z něj je věčně opilá, dílem prostě proto, že nikdo nemůže dostát maximalistickým nárokům autorů. Sám náladový režisér je navíc schopný kupříkladu se naštvat, ráno se sebrat a beze slova odletět do Petrohradu. K prasknutí napnutá atmosféra v uzavřených kobkách hradního podzemí, chaos a věčné hádky, spory a křik dobře vykreslují atmosféru samotného filmu: ponuré vize života na jiné planetě nacházející se ve fázi vývoje sronatelné s Evropou třináctého století.
Tato politická alegorie o nástupu totality přitom souzní i s náladami současné ruské společnosti, jak ji líčí do kamery samotný German. Směřování k totalitě podle něho dnes nehrozí na západě Evropy, ale v Rusku to může být reálný problém. Ve světle režisérových demokratických názorů je pak pozoruhodné sledovat jeho přístup k práci, který vykazuje podobné mocenské nároky, jako chování kritizovaných politiků.
Letošní dokumentární soutěž prostě zatím nabízí samé povedené kousky. A jsem rád, že soutěžní sekce nestojí zcela ve stínu filmových velikánů z prestižních světových festivalů.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Těšíte se na filmové novinky?