Fotografie vznikaly v letech 1995 až 1997. "Ukazují pohledy na Ivana Diviše při jeho setkávání s lidmi i místy v Čechách jako člověka plného emocí s vnitřními touhami i démony, s očekáváními i se zklamáními, s hořkostmi návratů i s pokorou k rodné zemi," říká kurátorka Alena Brožová.
Dílo muže, jenž hluboce prožíval úděl člověka v současném světě a krizi civilizace, čítá přes tři desítky knih. V letech 1969 až 1997 žil Ivan Diviš v Německu, načež se dva roky před smrtí natrvalo vrátil domů. Zaujal tu mimo jiné nesmiřitelnou kritikou zdejších poměrů.
"Návštěvami v Čechách ho provázeli přátelé, kteří mu zprostředkovávali znovuobjevování českého prostředí v procesu hledání domova. Jedním z nich byl režisér Zdeněk Potužil, který Diviše přivezl do Českého Dubu, kam se pak básník opakovaně vracel," zmiňuje kurátorka.
V Českém Dubu na Liberecku se Diviš seznámil také s tehdejším ředitelem Podještědského muzea Tomášem Edelem. Spolu s mnichovskou fotografkou Anjou Walz společně podnikli několik cest po vybraných místech v Čechách. "Ivan Diviš tak navštívil po dlouhé době svatovítskou katedrálu, Ještěd nebo zámek Sychrov," dodává kurátorka. Anja Walz dokumentovala i Divišovo stěhování z Mnichova.
Prorocká Thanatea
Ivan Diviš se narodil roku 1924 v Praze do rodiny bankovního úředníka. Za války byl jako septimán zatčen gestapem a krátkodobě vězněn v Pečkárně a na Pankráci. Později prošel mnoha povoláními. Byl soustružníkem, revolverářem, horizontkářem i kontrolorem v továrnách, stejně jako poddůstojníkem z povolání a později redaktorem několika nakladatelství a časopisů.
Prvotinu nazvanou První hudba bratřím vydal už roku 1947, významné a plodné období pro něj však nastalo až s 60. léty. Tehdy měl jako redaktor nakladatelství Mladá fronta na starost mladou poezii a zároveň sám publikoval sbírky Deník molekuly, Morality, Eliášův oheň, zvlášť opěvované Chrlení krve, V jazyku Dolor a Sursum. Často sám sebe označoval za velkého básníka či proroka mimo jiné s odkazem na dialog se smrtí nazvaný Thanatea, v němž s více než ročním předstihem předpověděl ruskou okupaci ze srpna 1968.
Jeho další kniha nazvaná Noe vypouští krkavce už pak kvůli začínající normalizaci vyjít nemohla, náklad byl zničen během výroby v nakladatelství Československý spisovatel, uvádí Slovník české literatury.
V srpnu 1969, rok po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, autor emigroval a usadil se v Mnichově. Tam pracoval mimo jiné v Rádiu Svobodná Evropa, zprvu jako knihovník. V této době jej opustila manželka, která se vrátila se synem zpět do Čech. Diviš se pak v emigraci podruhé oženil.
Fakt, že byl vyhoštěn z domova i rodného jazyka, jednou přirovnal k trestu smrti. "Odjížděl jsem nerad a odjížděl jsem navždy. Kdybych tehdy býval byl věděl, co mě čeká, tak bych býval byl za jízdy vyskočil z okýnka vlaku. V exilu mě čekalo deset tisíc ohavností a dvě nebo tři věci krásné," pronesl v roce 1990.
Doba jej nedokázala ocenit
Právě v 90. letech se literární senzací stal jeho sedmisetstránkový soubor úvah, poznámek a deníkových zápisů Teorie spolehlivosti, který psal od roku 1960. Obsahuje reflexe, postřehy, komentáře, promluvy, sny, vzpomínky i úvahy týkající se nejčastěji poezie, víry či totality. "Nad zkušeností emigrace může být už jen zkušenost mystická nebo zkušenost smrti," píše tu například.
Básník za toto dílo v polovině 90. let, kdy byl o deníkovou literaturu značný zájem, obdržel Státní cenu za literaturu. Jeho práce po revoluci vydávalo nakladatelství Torst.
V roce 1997 se do Čech vrátil natrvalo, i když záhy nato musel být poněkolikáté hospitalizován s těžkými depresemi na psychiatrické klinice. Stihl vydal ještě dvě práce, sbírku Verše starého muže a básně Češi pod Huascaránem inspirované katastrofou z května 1970, kdy po ničivém zemětřesení v Peru zahynulo 14 československých účastníků horozelecké expedice.
Držitel exilové Ceny Jaroslava Seiferta z roku 1988 i medaile Za zásluhy, kterou mu propůjčil Václav Havel, zemřel nečekaně 7. dubna 1999 ve věku 74 let po pádu ze schodů ve svém bytě. Pohřben je na Břevnovském hřbitově v Praze pod náhrobním kamenem, jejž v roce 2001 vytvořil sochař Jan Koblasa. "Ivan Diviš se narodil jako mnoho dalších přátel do doby, která jej nedokázala ocenit," řekl při odhalení uměleckého díla tehdejší ministr kultury Pavel Dostál z ČSSD.
V roce 2013 literární vědec Jiří Zizler publikoval Divišovu monografii. V ní za vrchol autorovy básnické tvorby označuje exilovou trilogii Beránek na sněhu, Odchod z Čech a Moje oči musely vidět. Věnuje se také autorovým klíčovým tématům: náboženství, neboť Diviš roku 1964 konvertoval ke katolictví, nepřetržitému zápasu o víru v Boha i vztahu k milovaným a nenáviděným Čechám.
"Toto je země, která zabila Bedřicha Smetanu / která přibila na zeď Karla Sabinu / uštvala do prostěradel Boženu Němcovou / zavraždila kardinála Trochtu / vehnala do ohně Palacha / tohle je zem, která ničí své nejlepší lidi," napsal Ivan Diviš mimo jiné v Moje oči musely vidět. Sbírku věnoval památce disidenta Pavla Wonky, roku 1988 zavražděného komunisty po sérii krutých výslechů.
