Podle starých námořních záznamů a rybářských deníků se zhruba v těchto místech rozkládá Amazonský útes, bohatý a životadárný korálový svět, na dně oceánu stejně vzácný, jako kdyby písčiny Sahary ukrývaly deštný prales.
"Prostor kolem mi najednou připadal neskutečně rozlehlý a klaustrofobie se proměnila v agorafobii. V tom velkém, zakaleném a cizím světě jsem si připadal nahý a nepatrný," popisuje svou cestu k podmořskému útesu americký novinář Ian Urbina v knize reportáží nazvané Oceán mimo zákon. V českém překladu Jana Škroba ji právě vydalo nakladatelství Absynt.
Vylíčení návštěvy korálového útesu může čtenáři připomenout okouzlení z mořských hlubin, jaké národu suchozemců kdysi zprostředkovaly romány Julese Verna nebo dokumentární filmy francouzského oceánografa a filmaře Jacquese-Yvese Cousteaua. Před novinářovýma očima defilují obyvatelé skrytého světa. Krevety šípovité, hvězdice nebo rozličné druhy ryb, pyskouni, chňapalové, kanicové, rejnoci, hejna neonek.
Sentiment nad pestrostí ráje pod hladinou ale není namístě. Loď Esperanza patří aktivistům z organizace Greenpeace, kteří se společně s vědci snaží přesvědčit brazilskou vládu, aby zrušila licence k ropným vrtům v oblastech korálového útesu. Že se to podaří, byť dočasně, není běžné. Honba na ty, kdo brání bezuzdné těžbě přírodních zdrojů, stojí pouze v Brazílii ročně desítky lidí život. Řádovou sestru, která protestovala proti kácení pralesa, zastřelili za bílého dne, jednomu z environmentalistů uřezali uši a poslali je jeho rodině. Viníci násilí jsou málokdy stíhaní.
Urbinova pozornost se ovšem upírá tam, kde zákony a pravidla často neplatí vůbec. K bezmála dvěma třetinám zemského povrchu vyznačeným na glóbusech odstíny modři, tedy mořím a oceánům.
Dál než 200 námořních mil, zhruba 370 kilometrů od pevniny, právo nedosáhne. Pro asi padesátku milionů lidí pracujících na mořích to má často nedozírné, či dokonce fatální následky, ukazuje reportážní kniha.
Její počátek patří drancování oceánů, při němž lze namísto o lovu ryb mluvit o nekontrolované těžbě. Pro příklad: jedním z cílů rybářů je ledovka patagonská, gurmány vyhledávaná ryba s ostrými zuby a vypoulenýma očima, žijící v nejchladnějších vodách planety.
Urbina líčí několikaměsíční honičku mezi lodí Sea Shepherd, jedním z plavidel jakýchsi dobrovolných strážců moří říkajících si Neptunovo námořnictvo, se známou pirátskou lodí Thunder, která se na lov ledovky specializuje.
Polapení takových plavidel znemožňuje plocha osmi milionů čtverečních kilometrů antarktických vod i nemožnost vynutit právo v mezinárodních vodách. Thunder jde nakonec ke dnu chybou kapitána, avšak před čtenáři se na dalších stránkách vynoří další problém.
Práce na rybářských lodích porušujících mezinárodní zvyky i práva, a nejspíš to platilo i pro Thunder, se bez přehánění často blíží otročině. Namísto mzdy se leckdy i patnáctiletým námořníkům nebo negramotným mužům z chudých zemí, jako jsou Filipíny, Barma, Kambodža nebo Thajsko, "umazává dluh".
Líčení špíny a beznaděje nevolnictví na moři je šokující. Rovněž v tomto ohledu se Urbinovi, dvaapadesátiletému držiteli Pulitzerovy ceny a reportérovi prestižního listu New York Times, podařilo dosáhnout alespoň částečné nápravy u místních vlád. V knize ale vypráví i příběhy nuzáků, kteří se jako černí pasažéři dostanou na loď, odmítají ji opustit a vymáhají odškodné. Provozovatel raději obětuje pár tisíc dolarů, než aby došlo na zpoždění nákladu, jenž se může zkazit.
Reportér riskuje nebezpečí, vědom si, že lidé, o nichž píše, takto žijí měsíce či roky, někdy nedobrovolně. Výsledkem je jakási základní lekce námořní žurnalistiky. Nezabírat už tak malý prostor zbytečnými hovory o ničem a mluvit jen tehdy, pokud je to nutné.
Reportér a dokumentarista Urbina nikdy nebyl typ na práci od stolu. Podle jeho série reportáží o "mag crews", teenagerech na útěku z domova, kteří se na divokých cestách po amerických zapadákovech živí prodejem předplatného obskurních časopisů, vznikl před osmi lety hraný film Americká jízda. Novináře zajímala také praxe ropných či plynárenských firem těžících v USA. Patřil k týmu, který dostal Pulitzerovu cenu za odhalení slabosti guvernéra státu New York Eliota Spitzera pro luxusní prostitutky.
Několik novinářských ocenění posbíral i Urbinův projekt Oceán mimo zákon, který založil a jehož reportážní část tvoří tato kniha. Práva na její zfilmování drží Leonardo DiCaprio a společnost Netflix, vznikla i podcastová série nebo hudební projekt, k němuž Urbina přizval muzikanty z 80 zemí. Výsledkem jsou meditativní nahrávky, plochy podobné těm oceánským. Repetitivní zvuky příboje nebo ambient podmořského světa jsou vyhledávané pro svou konejšivost. Urbinovy reportáže o tom, co na hladině podniká člověk, naopak spíše zneklidňují.
Autor popisuje oceány jako drsný svět protikladů. Námořníky uvízlé uprostřed nekonečných vodních plání na několika čtverečních metrech s násilnickými veliteli, krysami a výkaly. Černé pasažéry vydané napospas osudu. Statečné ochránce životního prostředí, pro které účel světí prostředky. Loď nabízející potraty ženám, v jejichž zemích je něco takového nezákonné. Uloupená plavidla velikosti patrových budov a vymahače pohledávek mimo pobřeží. Britského excentrika, který na opuštěné ropné plošině vyhlásí vlastní stát. Krátce: svět, v němž je někdy těžké odlišit predátora od kořisti.
V zemi, jejíž námořní flotilu v 90. letech minulého století v privatizaci "potopil" Viktor Kožený, se problémy světových oceánů mohou jevit daleké. Asi jako doby, kdy lidé věřili, že utopence táhnou ke dnu jeho nevykoupené hříchy.
Urbinovy reportáže přesvědčují, že nejspíš nemáme ponětí, co se na dvou třetinách zemského povrchu děje. Přesto je bláhové věřit, že se nás v globalizovaném světě nic z toho netýká.
Kniha
Ian Urbina: Oceán mimo zákon
(Přeložil Jan Škrob)
Nakladatelství Absynt 2024, 672 stran, 590 korun
