Zazářila v Samotářích, dnes produkuje evropské filmy. "Točte příběhy, kterým rozumí i ostatní," říká

Martin Svoboda Martin Svoboda
26. 4. 2017 6:30
Makedonka Labina Mitevska utkvěla Čechům rolí Vesny v kultovních Samotářích. Po sedmnácti letech se coby evropská producentka podívala do Plzně, kde na festivalu Finále předsedala porotě. Proč se podle ní daří maďarské či rumunské kinematografii a ta česká v evropském měřítku pokulhává? “Hádám, že lidi v České republice žijí v moc velkém pohodlí. Asi skutečně platí, že nejlepší umění vzniká z nepohodlí a na základě překonávání překážek," myslí si.
Labina Mitevska na Finále Plzeň.
Labina Mitevska na Finále Plzeň. | Foto: Finále Plzeň

V Plzni uvidíte řadu českých filmů. Co od nich očekáváte?

Dufám, že budou dobré. I když co je vlastně dobrý film? Česko má tradici dobře odvyprávěných příběhů, takže jejich kvalita bude, předpokládám, právě tady. 

My Češi jsme ohledně vlastních filmů docela pesimističtí. A do světa se málokdy dostanou, takže pohled zvenčí neznáme.

Nejste jediná evropská země s tímhle problémem. Přesto jsem přesvědčená, že v Evropě se najdou dobří autoři i dobré film, jen nemůžeme čekat, že v každé zemi vznikne každý rok jedinečný kousek. A nemá cenu se porovnávat s Francií, kde existují stovky produkcí ročně.

Ale porovnávat se můžeme s Maďarskem nebo Rumunskem. Zeměmi, kde pravidelně vznikají skvělé filmy přinejmenším evropského měřítka. Vy jste jako producentka řídila koprodukce snad ve všech středoevropských a východoevropských státech. Máte nějaké vysvětlení, proč tyto země vyčnívají?

V domovské Makedonii máme stejné dilema. Krom Maďarska a rumunské nové vlny můžu přidat ještě Řecko. Proč to jde v zemích, kde jsou na pohled stejné nebo i horší podmínky, a ne u nás? Hádám, že lidé v Makedonii a možná i v Česku žijí v moc velkém pohodlí. Kvalita filmů ve vámi zmíněných zemích se výrazně zvýšila v době, kdy se dostaly do nějaké hlubší materiální nebo morální krize. Asi skutečně platí, že nejlepší umění vzniká z nepohodlí a na základě překonávání překážek.

Věřím ale, že každá společnost má v zásobě zajímavá témata. A filmař má povinnost je hledat a také hledat co nejlepší způsoby, jak je odvyprávět a posouvat tak hranice. Na svých cestách často vídám velký potenciál k vyprávění skvělých příběhů.

Takže celý trik spočívá v nalezení dobrého příběhu?

Taky je třeba najít publikum. Napříč Evropou mizí klasická kinematografie, protože chybí klasičtí diváci. Obzvlášť mladá generace nemá čas a trpělivost číst knihy, sledovat zprávy i hlubší filmy. Já ráno vstanu, uvařím si kávu a otevřu noviny - tohle už nová generace nedělá. Je uspěchaná. Ke komunikaci s takovou generací musí umělec hledat úplně nový jazyk a jinak strukturovat příběh. Bývá to velký problém, ale když se s ním filmař popere, může vzniknout vynikající dílo.

Zatím mluvíte o filmu jako umění, ale jako producentka musíte řešit i film jako byznys. Jak jdou dát tyhle dvě věci dohromady?

Upřímně? Nevěřím, že to jde. Umění a byznys jsou oddělené světy. Komerční filmy tvoří zábavní průmysl, umělecké jsou tu od toho, aby bylo o čem přemýšlet.

Nicméně mnohé klasiky, o nichž dnes uvažujeme jako o umění, vznikaly coby mainstreamové produkce určené masám. Dokonce i francouzská nová vlna, filmy Godarda a Truffauta, byly hojně navštěvované a úspěšné.

Jenže to byla jiná doba. Dnes už musíme pochopit, že komerční a artové filmy jsou dvě oddělené nádoby. Dokud komerce z kin nevytlačuje art, není to nutně špatně. Bohužel se to ale děje.  

Díky internetu jsou ovšem dneska skoro všechny zásadní filmy dostupné jedním kliknutím, teenageři mají tedy možnost vidět víc, než mohl během minulých generací kdejaký filmový odborník.

Sice existuje příležitost, ale bojím se, že ji mladí lidé nevyužívají. Možná právě samozřejmost, se kterou jsou ty nejlepší filmy na dosah, vyvolává nezájem se jim opravdu věnovat. Děsí mě to, protože to kinematografii i další umění ohrožuje.

Práci u filmu miluju, ale nevím, kam směřuje, protože bez zvídavého a vzdělaného publika ztrácí i případné kvalitní produkce opodstatnění. Stejně tak jsou potřeba vzdělaní a poučení kritici. Tyto stavy musí koexistovat a podporovat se navzájem. Ale jak můžu být optimistická, když v čele nejmocnější země světa stojí Donald Trump?

Hádám, že jste pro státní podporu filmů.

Absolutně, jde o jediný způsob, jak kvalitní kinematografii alespoň na nějaké úrovni zachovat.

Máte také zkušenost s "europudinkem", jak se trochu pejorativně označují evropské koprodukce. Mnoho filmařů se vůči nim staví skepticky, protože každá země klade tvůrcům určité podmínky. Podle jiných jde ale o jediný způsob, jak konkrétně českou kinematografii povýšit.

Produkční společnost jsem založila před patnácti lety a soustředím se výhradně na mezinárodní koprodukce. Nejen kvůli penězům, ale i pro kvalitu. Vím, že mnoha tvůrcům se ta představa zdá strašidelná, ale opak je pravdou. Díky tomu si totiž můžete vzít z každé země to, v čem vyniká. V jedné zemi mohou být skvělí kameramani, ale horší zvukaři. Jinde se soustředí na triky, na střih. A oslovit můžete nakonec mnohem širší trh. Kdyby po mně teď někdo chtěl, abych udělala film v hranicích Makedonie, vlastně bych vůbec nevěděla, jak na to.

Filmy pak nebývají tak provinční, což je právě v Česku velký problém.

Pokud žijete v bublině, není divu.

Mnozí argumentují jazykovou bariérou, jiní poukazují na kulturní rozdíly. Přitom se Evropani běžně dívají na japonské nebo korejské filmy.

Samé výmluvy. Přinejmenším festivaly jsou cizím jazykům i kulturám otevřené. Zdůrazňovala jsem důležitost silných lokálních příběhů, což ale neznamená, že musejí být zpracovány tak, aby je pochopili pouze lokální diváci. V každém námětu jde najít univerzální hodnoty a při správném uchopení ho pochopí lidé kdekoliv na světě. Podívejte se na Toniho Erdmanna - jeden z nejlepších filmů poslední doby. Je německý? Ano. Ale také univerzální a pravdivý, hluboce se dotýká lidí na celém světě.

V České republice jste známá díky roli ve filmu Samotáři, což je u nás v podstatě mainstream, film pro masy. Zdá se, že jste se od té doby dost posunula. Kdybyste v Samotářích měla hrát dnes, zopakovala byste to?

Ano, Samotáře dodnes miluju. Vzpomínám jak na příjemné natáčení, tak i na samotný velmi dobrý film. Jde možná o komerci, ale chytrou, což je vždycky zásadní. A vidím, jaký dopad měli. Dnes ráno v Praze na letišti se mě jeden člověk zeptal, jestli si mě správně pamatuje ze Samotářů! Neuvěřitelné! Tenkrát mě samozřejmě ani nenapadlo, že se takhle zapíšeme do paměti Čechů, i když zpětně to dává smysl: příběh vypráví o ztracenosti určité generace, mnoha lidem mluvil ze srdce.

Viděla jste poslední Zelenkův film Ztraceni v Mnichově?

Bohužel ne, doufám, že tu někde seženu DVD. Poslední, co jsem od Petra viděla, byli Karamazovi. Ti byli také vynikající. Další film, jakých moc nevzniká.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Komise: Obětí církevního sexuálního zneužívání může být ve Francii od roku 1950 až 10 tisíc

Obětí církevního sexuálního zneužívání může být ve Francii od roku 1950 až 10.000. Aktualizovaný odhad dnes podle agentury AFP zveřejnila komise, která problematiku zkoumá. Nezávislou komisi pro sexuální zneužívání v církvi (Ciase) v roce 2018 zřídila katolická církev v reakci na sérii skandálních odhalení sexuálního zneužívání ve Francii i ve světě. Komise v polovině minulého roku odhadla počet obětí na nejméně 3000, což dnes její předseda Jean-Marc Sauvé označil za "jednoznačné podhodnocení".

Komise na více než rok zřídila telefonní linku pro hlášení sexuálního zneužívání, na kterou se za tu dobu obrátilo 6500 obětí či svědků těchto násilných činů. V polovině telefonátů se jednalo o případy z 50. a 60. let minulého století, útokům častěji čelili muži a 87 procent volajících bylo v době zneužívání nezletilých, zveřejnila loni na podzim Ciase.

"Zdaleka ale nejde o všechny", upozornil dnes Sauvé. "Zásadní otázkou zůstává, kolik lidí se ozvalo. Deset procent, pět procent, méně?" dodal.

"I když je 10.000 hodně, jsme stále daleko od pravdy," komentoval nový odhad Jean-Pierre Sautreau, jež stojí v čele organizace sdružující oběti církevního zneužívání v západofrancouzském departementu Vendée. "Skutky jsou často datovány do 50. let minulého století a ti lidé již zemřeli, nebo je jim přes 80 a už o tom nechtějí mluvit," vysvětluje.

"Je to vrchol ledovce, je to rozhodně mnohem více," domnívá se rovněž Véronique Garnierová z jiného sdružení obětí.

Zpráva komise má na podzim představit celkovou diagnózu problematiky a vysvětlit, jak se církev do situace dostala. Instituce mají následně navrhnout podobu odškodnění obětí. Podle Sauvého však trauma obětí nevyřeší pouze odškodnění finanční, "obzvlášť v případě, že by jej doprovázel příkaz mlčet".

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Grammozis se stal pátým trenérem fotbalistů Schalke v sezoně

Novým trenérem fotbalistů Schalke 04 se stal Dimitrios Grammozis. S klubem z Gelsenkirchenu, který už má jen minimální šance na udržení v první lize, podepsal dva dny po odvolání kouče Christiana Grosse smlouvu do roku 2022. Ve funkci by měl podle médií zůstat i v případě sestupu.

Dvaačtyřicetiletý Grammozis byl bez angažmá od loňského léta, kdy skončil u druholigového Darmstadtu. Na lavičce Schalke je už pátým koučem v aktuální sezoně, před ním se u týmu vystřídali David Wagner, Manuel Baum, Huub Stevens a naposledy Gross.

Premiéru s mužstvem absolvuje v pátek v duelu s dalším kandidátem na sestup Mohučí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy