Recenze - Debutové sólové album zlobivé britské celebrity Peta Dohertyho, kolekce Grace/Wastelands, je nečekaně křehké a odhaluje folkové deviace frontmana The Libertines a dnes Babyshambles. Otázkou je, zda se jím někdo bude vůbec seriózně zabývat: jeho autor dávno zmizel z titulních stran bulváru a romantiky s Kate Moss už je taky konec.
The Libertines byli ve své době jednou z nejnadějnějších skupin "nové" kytarové vlny. Samozřejmá upřímnost a svěžest alb Up The Bracket a The Libertines je pro mnoho jejich následovníků dodnes nedostižná.
Hlavní postavy kapely, Pete Doherty a Carl Barât, byly okamžitě jmenovány do první ligy britských autorských dvojic. Paul McCartney a John Lennon nebo Morrissey a Marr se měli třást o své pozice. Dnešek ukazuje, že to bylo - jak se ostatně v případě britského hudebního tisku stává - poněkud přehnané.
Po rozpadu The Libertines vznikly dvě kapely: Dohertyho Babyshambles a Dirty Pretty Things tvořené zbytkem původní kapely s Barâtem v čele. Ani jeden ze souborů výrazně neuspěl a po DPT už se dokonce slehla zem. Žádná škoda, po celkem sympatickém debutu přišla tristní nuda a Babyshambles je o mnoho nepředčili.
Kukaččí dítě britského rock'n'rollu Pete Doherty aspoň bavil britské hospodyňky svými excesy, spolu s Amy Winehouse se trumfovali v trapasech a výtržnostech. Ale i zfetované celebrity se časem omrzí a na hudební scéně nastoupili dávno noví hrdinové. Potřebuje tedy ještě někdo Peta Dohertyho?
Zhýralé "babyface" se ale Grace/Wastelands celkem vydařila. Jistě, kdo by čekal nášup ala The Libertines, bude pravděpodobně zklamán, nicméně kolekce minimálně potvrzuje Dohertyho autorské kvality. Spíše než punkového nihilistu tu přitom připomíná typicky britského barda; hned singlová Last of the English Roses budiž folkovou baladou ve stylu Raye Daviese nebo Paula Wellera.
Na Grace/Wastelands najdeme krom typicky britsky folkové nálady i střípky vaudevillu, snad i kabaretu. Přestože celistvost alba v druhé polovině trochu řídne, jedná se možná o vůbec nejlepší Dohertyho práci po rozpadu The Libertines.
Celé vyznění ovšem trochu zazdívá produkce. Stephen Street (The Smiths nebo Morrisseyho sólovky) Dohertyho jednoduché songy většinou zbytečně komplikuje a vrcholem produkce jsou stěny v jeho podání smyčců. Osvědčený Mick Jones by určitě posloužil lépe - jak vidno na albech The Libertines a vlastně i na prvních Babyshambles, padli si s Dohertym do oka.
Téměř na celé sólovce hraje na kytaru Graham Coxon (dříve nebo snad už opět The Blur) - a právě on je největší producentskou obětí, jeho zřetelné riffy se pod tíhou smyčců někdy úplně ztrácejí. Škoda také je, že sympatickou skladbu 1939 Returning, původně plánovanou jako duet s Amy Winehouse, nakonec podává Doherty sám. Zřejmě si nestihli sladit kocoviny.
Grace/Wastelands nakonec zůstala na půli cesty. Možná se vyplatilo ještě chvíli počkat, ale showbiz je neúprosný a okolo Dohertyho už bylo dlouho ticho. Jenže ani kvality kolekce nemohou převážit fakt, že Pete Doherty a Carl Barât prostě patří k sobě.
Ani jeden na sólové dráze nijak nepřesvědčil: Pete někde mezi drogami a pitím zapomněl rock'n'roll a Carlovi sice nechybí energie, ale jeho skladby o ní nesvědčí.
Otázka je - zdá se tedy - jednoduchá: Kdy se vrátí The Libertines? Barâtova symbolická účast na Grace/Wastelands tomu nahrává a náhražky typu Razorlight nebo Futureheads nestačí. Jen kdyby to v rock'n'rollu bylo tak jednoduché.
Peter Doherty: Grace/Wastelands. CD, 39 minut. Vydala firma EMI, 2009.
