Recenze - To zas je haló, Rolling Stones po šestnácti letech útočí na nejvyšší příčky hitparád, a to reedicí svého klasického dvojalba Exile On Main St. z roku 1972, které bylo doplněno deseti dříve nevydanými písněmi.
V promo rozhovorech Mick Jagger a Keith Richards vyprávěli, že nevydaného materiálu je mnohem víc, ale nechtějí prý vypouštět do světa ty písně, které nejčastěji prosakují na trh s pirátskými deskami, ani nepoužité verze písní, jež vyšly na původním dvojalbu.
Exile On Main St. je mnohými považováno za poslední geniální dílo Stones, kteří se s nástupem třicítky a sedmé dekády stali spíše zasloužilými jistotami a živým pomníkem sebe samých. Ne že by netočili i dobrá alba, jen z nich už nebyla cítit jiskrná příchuť dobrodružství.
Žádný velký hit
Album se nahrávalo především v Richardsově francouzské vile, kam kapela koncem 60. let utekla z Británie před vysokými daněmi. Produkoval ho Jimmy Miller, který zvuk Stones přelomu šedesátých a sedmdesátých let přiostřil a okořenil výbušnou dechovou sekcí. Z akustických desperátů se pod jeho vedením stalo klubko div ne funky kocourů, přechodná fáze dokumentovaná albem Exile a jeho předchůdcem Sticky Fingers je zdaleka nejzajímavější.
Mezi osmnácti písněmi osmašedesátiminutové kolekce (takže se dvojalbum vejde na jeden kompakt) není žádný velký hit. Jedinou výjimkou by mohla být dodnes na koncertech hraná Tumbling Dice, album je však neuvěřitelně dravé, špinavé a kompaktní. A jeho první strana, tedy prvních pět písní, chcete-li, je nejzářivější ukázkou stounovského mistrovství a žánrové univerzálnosti.
Poté celá kolekce zvolní a příjemně překvapuje: Torn And Frayed strčí do kapsy celý paisley underground i s R.E.M. Happy je zase jednou z nejhezčích ukázek sípání kytaristy Keithe Richardse, který si na většině stounovských desek neodpustí předvést, co znamená zajímavé zábavné nezpěváctví. Počítám, že tu desku většina čtenářů dobře zná.
Co se týče bonusových písní, hrají však s námi Stones prapodivnou hru. Navzdory tomu, co Jagger s Richardsem slibovali, jsou dvě z desíti písní alternativní verze. Loving Cup je zařazena zcela zbytečně, Soul Survivor s pauzírujícím Jaggerem aspoň (opět) potěší fanoušky Richardsova zpěvu. Třetí kus je necelé dvě minuty dlouhý útržek jakéhosi studiového jamu trojice Richards - Wyman - Watts a je mi naprostou záhadou; podobných drobků přece musely po nahrávání zůstat stovky.
Pěkná představa
No dobrá, ještě pořád nám zbývá sedm písní, které jsme s výjimkou stounofilů shromažďujících nebo stahujících veškeré dostupné bootlegy dosud neslyšeli. Jenže ouha, Jagger si je vzal do studia a za producentského dohledu Dona Wase k nim dotočil nové sólové i doprovodné zpěvy, což v booklet reedice nezdůrazňuje, ale ani moc netají. Dobrá zpráva: máte-li rádi stounovskou backvokalistku Lisu Fisher, vězte, že se tato černá kráska studiovým kouzlem navrátila do doby, kdy jí bylo čtrnáct. Pěkná představa.
Je zajímavé, jak jdou tímto gestem Stones na ruku pirátskému trhu. Těch sedm skladeb totiž nyní existuje ve dvou podobách, což sběratele musí neobyčejně rajcovat; a to nemluvím o možných studiových outtakes vzniknuvších při těchto dotáčkách.
Druhou zarážející věcí na celém humbuku s reedicí je zdánlivý spor obou protagonistů. Jagger tvrdí, že chtěl celé album remasterovat, aby mělo současnější zvuk, Richards se staví do role strážce odkazu, který na zvuk z roku 1972 nechtěl sahat.
Tak tohle už potřebuje notnou dávku chucpe; vzhledem k tomu, že Rolling Stones jsou v současné době především dobře fungující korporací živící kromě čtveřice hudebníků ještě spoustu manažerů, právníků a nemalé obchodní oddělení, je zcela nemožné, aby před vydáním materiálu nedošlo k mnoha podpisy stvrzené shodě. Jakýkoli spor je tedy pouze trapné divadýlko.
| Čtěte také: Scorsese vytesal nadživotní pomník Rolling Stones |
A nyní to nejdůležitější, jak oněch sedm kousků zní? Docela dobře, i když jejich autenticita byla zničena, což samozřejmě nepotěší historiky bigbítu. Ale to, že se v roce 1972 na album nedostaly, chápu. Některé jsou trochu roztahané a postrádají odpich, takže by uprostřed klasického Exile nepříjemně zdržovaly, některé zase příliš připomínají jiné stounovské kusy.
So Divine (Aladdin Story) si pohrává s motivem asi nejlepší pecky Rolling Stones vůbec, totiž Paint It Black. Good Time Women v refrénu připomene mnohem lepší Tumbling Dice. Za dosud utajený poklad lze ze všech bonusů považovat jen napjatou Plundered My Soul; ta se povedla dokonale.
Kdo si Exile On Main St. koupí, má o parádní rockový zážitek postaráno. Chce-li ušetřit, ať letošní reedici klidně vynechá - bonusový disk je spíš pádným důkazem, že některé věci je dobré oželet (což je problém dnešních Stones i v širším slova smyslu).
Ale co; zapomeňme na něj a užijme si vzpomínku na dobu, kdy skutečně byli nejlepší rockovou kapelou světa, a ne jen nositelé této nálepky.
Rolling Stones: Exile On Main St. - Deluxe edition. 2CD, 67:18 + 41:12. 12 stran bookletu, digipack. Vydal Universal Music, 2010.
