Glosář - Co když je největším nebezpečím budoucnosti naší hudby ... její minulost? ptá se provokativně publicista Simon Reynolds v nové knize Retromania. Trio současných „hajpovaných" indie kapel ukazuje, jak hluboké jsou stopy minulosti v současném popu.
Archiv slavné historie se stal novou exotikou, do níž se muzikanti vydávají načerpat životadárnou inspiraci. Je lepší minulost rázně odmítnout ve prospěch bezprecedentního futurismu, nebo si s nimi raději hrát?
The Horrors - Skying (XL Recordings)
Kdo by v roce 2007 vůbec mohl tušit, že z The Horrors se neodvozuje ani tak z absolutně nové estetiky, ale z širokého spektra kapel minulosti, které hoši bezmezně milují. The Horrors jsou chodící jukebox slavných momentů ostrovního rocku od konce sedmdesátých let až po začátek devadesátek a jejich třetí album Skying deníkem obsedantního fanouška, který si vysnil svět, v němž v Británii nikdy nepřišel britpop a největšími hvězdami devadesátých let se nestali ani Oasis ani Blur, ale Suede.
V meta-rocku The Horrors si každý najde to své: You Said jsou jako vystřižení My Bloody Valentine, Still Life se syntezátorovým riffem připomíná Simple Minds a Monica Gems zase otevírá vzpomínky na nejlepší časy zmíněných Suede. I když si velkoryse odpustíte detektivní hledání odkazů a vlivů, zůstane povedená sbírka, ze které už při první poslechu vystupuje epická Endless Blue, rozmazaná Oceans Burning či devítiminutový kosmický výlet Moving Further Away, jehož název by jednou mohli vytesat The Horrors na hrob jako epigraf.
Lví podíl na Skying má určitě i Geoff Barlow z Portishead, který v roli producenta znovu dovedl kvintet z Essexu do zcela nových míst. Není to v žádném případě budoucnost, ale poctivě zkonstruovaná pocta minulosti, která nostalgii nahrazuje náruživou kreativitou.
Washed Out - Within And Without (Sub Pop)
Mohutný nástup indie rocku v nulté dekádě lze dobře vysvětlit i jako reakci na agresivní zvukovou a ideologickou politiku hip hopu i přímočarost taneční hudby. Místo hudby „tady a teď" nabídla bělošská indie vlna útěk do světa vnitřních emocí a apolitický eskapismus s hudbou, která nenesla žádné vnější znaky doby, v níž byla vytvořena.
Definitivním potvrzením této cesty indie rocku do bezčasí je aktuální žánrový výhonek chillwave, který s pomocí syntezátorů a měkkých triphopových rytmů ordinuje na neurózy zrychlené éry zasněnou plážovou pohodu vnímanou s přivřenýma očima a mozkem fungujícím na půl plynu.
Jeden z klíčových představitelů žánru je projekt Washed Out amerického solitéra Ernesta Greeneho. Po úspěšných EPčkách vydal v létě dlouhohrající debut Within and Without, který média oslavují jako klíčovou desku žánru, jenž dosud žil hlavně na singlech. Éteričnost synthpopu, z něhož chillwave vychází, Washed Out proměnili do podoby taneční hudby tak intimně křehké, že snad na ni ani nemá tancovat nikdo jiný než autor sám. O hudbě hodně prozradí názvy písní - Soft, Far Away či Eyes Be Closed.
V závěrečné A Dedication melodie ambientně proklouzává mezi prsty, nejenergičtější kus Before záměrně zadržuje euforii. Hudbu chladnou na povrchu, ale vřelou uvnitř dělá už několik let Panda Bear; ostatně Within and Without produkoval Ben Allen, který má prsty v opusu Merriweather Post Pavilion od jeho domovských Animal Collective. A Washed Out se svým „plážovým" debutem na několika místech zásaadního člena zvířecího kolektivu dokonce trumfli. Aspoň bude na tomhle létě na co vzpomínat.
Cults - Cults (In the Name Of/Universal)
Phil Spector přišel o jednu z posledních šancí, jak neshnít do smrti ve vězení - kalifornský vrchní soud odmítl odvolání o znovuotevření vyšetřování jeho vraždy Lany Clarksonové. Životní eskapády geniálního producenta ale těžko něco změní na jeho klíčové roli v historii populární hudby. Zvuk jeho hitové továrny z šedesátých let dodnes vzrušuje a hlásí se k němu i nejmladší generace muzikantů. Jako důkaz poslouží dvojice Cults, která si své písně obalila do košatého spectorovského zvuku, v němž efektu zpoždění maskují svoji lásku k lo-fi.
Model - holka u mikrofonu a kluk s kytarou - připomíná The Kills nebo Sleight Bells a Cults se nachází někde mezi nimi: mezi sladkou nevinností a primitivní zuřivostí. Kariéru Madeline Follinové a Briana Obliviona odstartovala šedesátkově průzračná melodie Go Outside, díky které dostali nahrávací smlouvu. Skladby na jejich eponymním debutu málokdy přesáhnout tři minuty a Cults do nich úspěšně koncentrují brooklynské cool. Úvodní euforická smršť Abducted shrne všechno, co je na téhle kapele dobré, jinak je ale zbytek desky láska prchavá jako letní známost.
