Rozhovor - Každý z nich by mohl mít vlastní kapelu. Zpěvačka Karen O by se realizovala jako Santigold, M.I.A., nebo cvičitelka aerobiku, strhává na sebe veškerou pozornost.
Kytarista Nick Zinner by se našel v Bad Seeds Nicka Cavea, je příliš cool na to, aby vůbec mluvil. Bubeník Brian Chase by se uchytil s vlastním jazzbandem, je zvyklý stát, vše podpírat a drží se zpátky.
| Čtěte také: Yeah Yeah Yeahs vyhlásili slastný Blitzkrieg |
Jenomže mají dohromady Yeah Yeah Yeahs - jednu z nejnapínavějších kapel tohoto století, která každému ze svých tří alb dokázala dát náboj i atmosféru debutu. Se stejnou spontaneitou si nesourodé a neprůstřelné trio vychutnalo i premiérový pražský koncert ve vyprodaném klubu Roxy.
Dva přídavky byly málo. Jen to někdejší proslulé punkové polévání pivem nahradila Karen O ne úplně popovou sodovkou.
Každý z vás tří je vyhraněná osobnost, dokonce ani co se týče hudebního vkusu, nemáte moc společného, jak u Yeah Yeah Yeahs funguje dynamika vztahů uvnitř kapely?
Karen O: Umělecky, a pokud jde o hudební preference, jsme dokonce naprosté protiklady. Dá se říct, že to, co tvoří zvuk Yeah Yeah Yeahs, vychází ze dvou naprosto různých přístupů k hudbě. Nick byl v mládí velký fanoušek metalu a punku, mě zase fascinoval pop.
Nick: Postupem času jsme ale našli teritorium, kde se ty sféry překrývají.
Karen O: A Brian ten celý tvar drží pohromadě, on je pevná ruka a základna kapely.
O trojici platí základní psychologická poučka, že jde o permanentní spiknutí dvou proti jednomu.
Nick: To je naprostá pravda. Naštěstí u nás panuje rovnováha sil a ty dvojice se neustále střídají (všichni se rozesmějí). Teď vážně - daleko víc uvažujeme o naší kapele jako o trojnožce, která je stabilní, jen když jsou všechny nohy stejně dlouhé.
Každé vaše album zní naprosto jinak. Fever To Tell bylo velmi syrové, na Show Your Bones jste našli akustickou polohu a na novince It's Blitz jste našli zalíbení v disco-soundu. Jak tyhle stylové skoky ovlivňují vztah k vašim nástrojům?
Brian: Bicí jsou nyní daleko víc chladnější. Mají sevřenější a rovnoměrný zvuk. Ale pořád zní dost tvrdě.
Nenudíš se jako jazzově školený bubeník u těch rovnějších rytmů?
(všichni se rozesmějí) Brian: Vůbec ne. To je možná pocit, který získáš na hudební škole - a kterého jsem se rychle zbavil - že jen pokud směřuješ ke složitosti, má tvoje hra hodnotu. S Yeah Yeah Yeahs jsem ale začal být skromnější a pochopil kouzlo zjednodušení, protože jedině tak můžu opravdu prospět kapele.
Karen O: Důvod, že se Yeah Yeah Yeahs neustále stylově proměňují, je podle mě dám tím, že si mezi alby dopřáváme delší pauzy. Vlastně je to jen časový odstup, co nám dodává odvahu a přesvědčení, že je nutné vydat se jiným směrem.
Nicku, pokračuješ stále ve fotografickém dokumentování kariéry vlastní kapely? Vznikne po obrazovém deníku života na turné I Hope You Are All Happy Now nějaká další kniha?
Nick: Pravděpodobně ano. Příští rok.
Jaký byl vůbec důvod pro, to že jsi začal tak pečlivě mapovat dennodenní rutinu kapely? Vždycky mi to připadalo jako sebeobrana. Na kapelu se upírají zraky publika, kamer i fotoaparátů, a tak jsi proti nim namířil vlastní zbraň.
Nick: To je výborná definice. Ale hrají v tom roli i jiné faktory. Třeba jen snaha nezapomenout a uchovat si v hlavě všechny momenty. Na turné se všechno odehrává hekticky, nepředstavitelně akceleruje, rychle se přesouváš z města do města, potkáváš se s lidmi, které už nikdy neuvidíš. Snažil jsem se to nějak udržet pod kontrolou.
A jaké to je pro zbytek kapely? Být pod dvojitým dohledem objektivů?
Karen O: Na začátku mě to hodně obtěžovalo, byla jsem vzteklá : Schovej ten podělanej foťák. Ale teď jsem za to nekonečně vděčná, protože nebýt Nickových fotek, tak by mi Yeah Yeah Yeahs připadali jako sen, který se ve skutečnosti nikdy nestal.
Klip k novému singlu Heads Will Roll vám režíroval Richard Ayoade známý ze sitcomu Ajťáci, byla sranda s ním spolupracovat?
Karen O: Nehýří vtipy na potkání, ale je příjemný a sebevědomý zároveň, což by se podle postavy, kterou hraje, nemuselo zdát. Byla jsem jeho velkou fanynkou už do seriálu Garth Marenghi's Darkplace, a když jsem pak viděla jeho klipy pro Vampire Weekend, okamžitě jsem ho oslovila, jestli by s námi nechtěl točit.
V klipu hraje hlavní roli vlkodlačí-zombie stvoření, které má šaty i pohyby Michaela Jacksona. To má po události z minulého týdne až příchuť naplněného proroctví.
Karen O: Ona vlastně celá deska It's Blitz obsahuje spoustu skrytých odkazů na Jacksona. Sama jsem už odmalička toužila po stejné kožené bundě, jako měl on v klipu k Thriller. No, ale kdo mohl vědet, jak to nakonec celé dopadne, že jo?
