Rozhovor - Jedna z nejosobitějších koncertních atrakcí současného alternativního rocku se tento týden vrací do Prahy. Kapela Woven Hand Davida Eugene Edwardse zahraje ve středu v Divadle Archa v rámci festivalu Alternativa.
Vnuk nazarejského kazatele stojí mimo krátkodeché svody trendů, anebo se jich jen dotýká tam, kde se jeho oddanost tradiční i současné hudbě střetává s recyklacemi folku a postpunku. Většinu mládí strávil se svým dědem na cestách po Coloradu, město od města poslouchal jeho plamenné obřady. Ovšem jeho církev i přes pohrůžku zatracení starým pánem opustil v sedmnácti, aby se vydal na cestu vlastní víry.
Ve čtyřiceti letech už vytvořil dostatečně nosné dílo k dosažení těch pater Cohenovy "věže písní" - která obývá Johnny Cash s Bobem Dylanem. Mohlo by to být přehnané tvrzení pro staromilce, kterým živoucí klasici musí nejprve řádně zestárnout.
Odkaz nejspíš nadobro pohřbených 16 Horsepower a aktuální deska Ten Stones projektu Woven Hand ale skutečně vypovídá o unikátním talentu. O denverském písničkáři, který svoji lásku k Pánu ventiluje skrze zachmuřené, přitom nadějeplné písňové obrazy.
Naštěstí můžeme Davida Eugene Edwardse právě teď - v jeho mistrovském období - vidět i na pódiu, které užívá ke svým neortodoxním mším a kde se cítí nejlépe. Přestože se Edwardsův hlas během rozhovoru ztrácel ve švitoření dětí a štěkání psa, evidentně jeho třetí české vystoupení nebude pohodovou idylkou.
Nová deska Ten Stones se jeví mnohem naštvanější, než tomu u Woven Hand nebo i 16 Horsepower bývalo dřív. Odkud tenhle vztek vychází?
Už na předchozích albech sice nějaký hněv byl, ale nejsem si jistý, jestli se dá mluvit přímo o vzteku. Spíš jsem ho vyjadřoval skrze texty. Na Ten Stones je už prezentován kombinací hudby i textů. Hudba je tentokrát skutečně agresivnější. Když hrajeme naživo, jsme podstatně hlasitější a tvrdší. Základní myšlenka za touhle deskou byla natočit něco, co bude lépe reprezentovat, jak zníme právě na koncertech. Vychází to taky z mé touhy znít tvrději, protože poslouchám mnoho tvrdé a agresivní hudby, stejně jako té klidné a tiché.
Písně jako Cohawkin Road zjevně ventilují neklidného ducha. Jak moc musí podle tebe písňový text odrážet skutečný vnitřní život skladatele?
Ano, zrovna tahle píseň je hodně osobní. Myslím, že je pro lidi zvenčí někdy těžké porozumět, o čem skutečně je. Pro mě je tenhle typ písní jakýmsi abstraktním obrazem. Může být pro mě sice velmi osobní, ale pro lidi na druhé straně bude nejspíš znamenat něco docela jiného.
Jsi velmi často adresný. Při každém oslovení Ty přemýšlím, jestli zrovna zpíváš k Bohu, nebo k určitému člověku.
Často zpívám sám k sobě, ke konkrétní situaci nebo k lidstvu obecně. Určitě jsem ale otevřený různým interpretacím od publika.
Woven Hand - Truly Gold (Live)
Také se mi zdá, jako by se na Ten Stones už neobjevovalo tolik jednoznačných náboženských odkazů.
No vidíš, a spousta lidí, s kterými jsem mluvil, mi zase řekla, že Ten Stones - co se týká náboženství - je nejpřímější nahrávka. Lidé obecně reagují různě. Ale mým hlavním záměrem je zpívat o Bohu v každé písni, ať už v jakékoliv podobě. Znovu je to nicméně dost abstraktní.
Na Myspace máte odkaz na křesťanské internetové rádio Living God Ministries. Jsi tam nějak aktivní?
To je vlastně kostel, kam pravidelně chodím. Respektive jde o rádiové vysílání kněze z tohohle kostela v Elktooth, který navštěvuji. Jinak tam nijak extra nepůsobím.
V souvislosti s tvým křesťanstvím se zdá být překvapivý úspěch Woven Hand v Evropě, kde jsou dnes lidé mnohem chladnější, co se víry týče. A přitom vás Evropa přijímá vřeleji než americké publikum.
Pro mě je to taky někdy těžko vysvětlitelné. Lidé jsou ale k naší hudbě přitahováni z různých pohnutek a různými cestami. Někteří mají rádi zkrátka jenom náš zvuk. Zvlášť v zemích, kde se tolik nemluví anglicky. Hlavně z počátku si myslím, že jsou lidé přitahováni především hudbou. Když se pak začnou víc zaobírat obsahem, zjistí, o čem zpívám. Poskytuji také hodně rozhovorů, kde se o mé víře mohou dočíst. Postupem času si vypěstují pochopení pro to, co v textech říkám, a nakonec stejně na koncerty přijdou, což je pro mě docela překvapení (směje se). Takže důvody neznám, ale jsem takhle šťastný.
Když ale řekneš, že je vaše kapela de facto křesťanská, okamžitě vidím zástupy lidí ohrnujících nos.
To jistě. Ale já se prezentuji jinak. Nejsem součástí ničeho, co by se dalo nazvat křesťanskou hudební scénou. Začal jsem hraním po barech a podle toho také žiji. Nehraji pro církevní publikum, ale pro každého. A tak by to - myslím - mělo zůstat.
Zdá se, jako byste byli na nekonečném turné. Vzhledem k tomu, že se desky neprodávají, je to možná znovu i ta nejzdravější cesta, jak o sobě dát vědět. Je pro tebe neustálé koncertování posláním?
Vždycky to tak pro nás bylo. Jak se 16 Horsepower, tak s Woven Hand. Nejsme radiová ani televizní kapela. Veškerý náš úspěch vzešel z živého hraní. A myslím, že je to zdravá, organická cesta. Šíří se ústně, lidé vyprávějí svým přátelům o koncertě, který viděli, takže příště přijde víc lidí. Roste to pomalu, ale jistě. Koncertovat musíme, abychom mohli vůbec nějak pokračovat, abychom měli na živobytí a mohli dělat, co potřebujeme. Nemůžu sedět se založenýma rukama a spoléhat, že prodáme dostatek desek. V takové situaci ani nejsem. Za což jsem nakonec vděčný, protože živé hraní je vlastně i důvodem, proč dělám to, co dělám.
Z kontextu Ten Stones vystupuje melancholická předělávka sinatrovky Quiet Night Of Quiet Stars. Jsi Frankův fanoušek?
Jsem veliký fanda Sinatry stejně jako Antonia Carlose Jobima, který tuhle píseň napsal. Původní nahrávku poslouchám už dlouhá léta. Zároveň se vždy snažím na každou desku zařadit jednu píseň přímo pro mou ženu.
Slavíš letos čtyřicetiny. Nebyla by tvoje žena někdy raději, abys byl víc doma s dětmi?
Ano, zvlášť s touhle deskou koncertujeme víc než kdykoliv před tím. Je to těžké jak pro mě, tak pro mou rodinu. Už jsme se jednou rozhodli s tímhle albem masivně koncertovat, nicméně do budoucna chci rozhodně na turné trávit míň času. Čím jsem starší, tím je pro mě být neustále pryč z domova těžší. Už toho začíná být trochu moc.