Dobrá kočzka, která nemlsá z roku 2002 byla posledním studiovým počinem nejslavnější české kapely 90. let. Lucie tak nabobtnala, až praskla a zmizela: nejdřív dostal vyhazov Michal Dvořák, nyní producent a autor hudebních dokumentů Pandurango, loni sám odešel kapelník David Koller.
V kapele tak zbyli jen Robert Kodym a P.B.Ch., paradoxně jádro projektu Wanastowi vjecy. Pod touto značkou teď vydávají svoji šestou nahrávku Torpédo. Ve stejnou dobu se David Koller poprvé od konce Lucie představil pod vlastním jménem a tvrdí, že Nic není nastálo.
Konkurenti? Ani ne. Wanastowi vjecy mají svoje publikum už přes patnáct let, Koller věří v konverzi osvícenějších fanoušků Lucie. Obě alba jsou úplně jiná a hledají jiné posluchače.
Torpédo hraje v daných obrysech Wanastových vjecí, jak je známe z dřívějška. Nenáročný chytlavý rock´n´roll je silný díky své přímočarosti; bohužel v některých místech sklouzává až ke kabátí tancovačce.
Z části punkové album vyzývá k revoluci, ale že není rok 76, ale 06 - jak nám připomene i zbytečná předělávka písně Nahá nebo povedená Pal vocuď, původně od Jasné páky - rázné a politické písně krotí medové chorály: Otevřená zlomenina srdečního svalu, Torpédo nebo Slečna Anna je za vodou, které se dají charakterizovat refrénem jiné skladby: "Myslím na tebe, s tebou i bez tebe..."
Zajímavější jsou "royalistické protesongy" Padaj hlavy, kutálí se po hradčanským rynku, Orel v orloji či Kde je český král? - v nich si to Kodym a P.B.Ch. hezky vyříkávají s Čechy. Podle jejich smýšlení nejdříve zničili habsburskou monarchii, pak nadšeně před Němci hajlovali, stejně jako po komunistech žádali smrt pro Miladu Horákovou, aby si nakonec - když už je doba svobodná - zemi navzájem rozkradli.
P.B.Ch. má na Torpédu šest skladeb, ale žádnou sám nezpívá, všechno leží na Kodymovi. Jednou mu vypomůže hostující Jana Kirschner, za bicími celou dobu sedí Martin Vajgl. Torpédo má na mainstreamovou nahrávku velmi osobité texty, které v porovnání s hudbou jsou překvapivé a nápadité, ale jako celek je album tak trochu překynuté. Tři čtyři skladby by klidně mohly chybět, protože hodinová nahrávka v druhé půli ztrácí dech.
David Koller se poté, co mu ne tak úplně vyšel plán s kapelou Kollerband, na desce Nic není nastálo podepisuje jako sólista. S novými spoluhráči (Michal Nejtek, Michal Pelant a Marta Minárik) se pro sebe snaží najít novou tvář.
Zatímco Wanastowi vjecy nevybočí z modelu sloka/refrén/sloka/2x refrén, Koller se ho snaží částečně popřít a částečně využít ve svůj prospěch. Nový zvuk si ale nijak nedefinoval, a tak je jeho deska složená z písniček, které samy o sobě nezaujmou, ale v celku drží pohromadě překvapivě dobře.
Jako hlas Lucie Kollerovo album připomíná dřívější kapelu, byť z opulentních rockových písní zbylo jen zpěvákovo písničkářství, které neoplývá bombastickým doprovodem. Všech dvanáct skladeb má silný potenciál, ale pár důležitých věcí při nahrávání selhalo: sebevědomý přednes, který rock´n´roll musí mít, nenásilné texty a dobrou produkci. Téhle desce chybí šmrc.
Některá slovní spojení a rýmy do uší přímo píchají - "dávno jsi odjela/k jinýmu chtěla" či "poslední cigáro/nic není nastálo... k ránu bejvaj nebezpečný/všechny romantický slečny". Hrobařem alba se stal producent, jehož jméno na obalu alba nenajdeme (v kolonce "zvuk" je napsaný Samuel Pospíšil a v poslední skladbě Jiří Kraus).
Kollerův hlas splývá s kapelou, což může fungovat u Záchranáře, do kterého si zpěvák pozval symfoniky, ale ne v rockových písních. Nic není nastálo zní jako bedna přehozená larisou, jako odposlech od zavřených dveří rockového klubu. Je to škoda, protože na desce není špatná skladba a k těm nejlepším patří Jižní kříž, Dnes mě upálíš, Ano a Čas nejde vzít zpátky.
Hudební potenciál, který u Lucie fungoval jako samoobraný mechanismus před průměrností a plytkostí, se rozdrolil: Wanastowi vjecy spoléhají na to, co umějí, Koller chtěl jít dál, ale nevěděl jak a kam.
Wanastowi vjecy: Torpédo. CD, 57 minut, v roce 2006 vydalo SONY BMG. - David Koller: Nic není nastálo. CD, 46 minut, v roce 2006 vydal Universal Music.
