Recenze - Beastie Boys už dávno nejsou boys. Hiphopoví klasici Mike D, MCA a Ad-Rock mají v součtu 136 let a místo nekonečných večírků musí v posledních letech řešit i takové věci jako rakovinu.
Nádor na příušní žláze Adama „MCA" Younche posunul vydání nového alba o dva roky, ale čekání se vyplatilo. Nahrávka zlomyslně pojmenovaná Hot Sauce Committee Pt.2 (první díl už nejspíše nikdy nevyjde) potvrzuje, že Beasties mají nyní energie a nápadů na rozdávání.
Surreálné popkulturní odkazy
U příležitosti vydání nové desky vypustili Beastie Boys na YouTube půlhodinový film, ve kterém pokračuje příběh jejich výtržnického videa Fight For Your Right z roku 1986. V rolích rapperů se objevují herecké hvězdy Seth Rogen, Elijah Wood a Danny McBride, kteří při své opilecké „spanilé jízdě" po Manhattanu narazí na spoustu hvězd a na závěr i své starší já z 25 let vzdálené budoucnosti.
Dadaisticky podvratný snímek (napsal a režíroval MCA osobně) končící čůrací válkou ve stylu Jackass je vtipným komentářem ke kultuře celebrit a má zřejmě i podávat důkaz, že se s přibývajícími léty odmítají chovat „důstojně". Což naštěstí zároveň není trapné. V srdci to pořád stejně zastydlí pankáči, kteří do hip hopu v polovině osmdesátých přivedli večírkový nihilismus a udělali ze slova „páááááárty" klíčový výraz rapperského slovníku.
Po aktivismu a mudrlantství To the 5 Boroughs (2004) a po instrumentálním onanismu The Mix Up (2007) se Beasties na nové desce vracejí k tomu, co jim tak slušelo na albech z devadesátých let (Check Your Head, Ill Communication a Hello Nasty) - garážově syrovému soundu živých nástrojů a textům vršícím surreálné popkulturní odkazy.
Tady Beasties nijak neskrývají životní roli věčných nerdů, jejichž svět je ohraničený Star Trekem, komiksy a béčkovými erotickými filmy. Jejich texty, v nichž se objevuje tanec lambada vedle dávno zapomenutých basketbalistů a herců ze sitcomů, připomínají soupisy obsedantního sběratele popkulturních bizarností.
První setkání s Hot Sauce Committee Pt.2 je trochu šok, protože zní, jako kdybyste desku poslouchali na starém kazeťáku polské nebo maďarské výroby. Bicí mají plechový zvuk, basa je vytažená nesmyslně nahoru a vokály nahrané na mikrofony ze sekáče. Celé to vypadá, jako kdyby Mike D, MCA a Ad Rock udělali celou desku ve stylu sedmnáct let starého hitu Sabotage.
Při hledání nových zdrojů energie se dostali až do první poloviny osmdesátých let, kdy dřeli kytary v garáži, než je objevil Rick Rubin. Neopracovaný zvuk (desku mixoval Phillipe Zdar z Cassius) má ovšem částečně zakrýt někdy poněkud unavenější prezentaci rapového tria, kterému to už pochopitelně nejde jako před dvaceti lety.
V textech se to jen hemží odkazy na začátek mytické hiphopové "nové školy" - v Too Many Rappers rappují o zapomenutém dívčím triu JJ Fad - a Nonstop Disco Powerpack vzývá blyštivé taneční parkety dekadentní éry. Není to ale samoúčelná nostalgie, hiphopová metoda koláže umí s minulostí pracovat kreativně a vytvářet z ní nové formy, které melancholii po ztraceném čase překonávají. Ostatně popkulturní obsese, s níž Beastie Boys pracují, vždycky zároveň stojí mimo čas.
Hot Sauce Committee Pt.2 je možná nejdál, kam se hiphopová deska v roce 2011 mohla dostat od syntezátorových efektů, betonových beatů nebo autoladičky aktuálních hiphopových hitů. Není v tom nic divného, Beastie Boys nikdy nehonili trendy a v rámci žánru si postavili vlastní paralelní vesmír, ve kterém si vždycky dělali to, co je napadlo.
Živé nástroje dodávají skladbám dynamiku a tracky jako Long Burn The Fire nebo Say It srší energií. Posluchači si samozřejmě užijí i typických vtípků, jako je falešná reklama The Bill Harper Collection s úvodem ve stylu Richarda Strausse (Tak pravil Zarathustra) či dementního electro funku Funky Donkey.
Beastie Men, won't stop!
Že existuje i jiný svět, připomínají na nové desce dva hosté - zpěvačka Santigold a rapper Nas. Druhý jmenovaný skládá Beasties poctu ve skladbě Too Many Rappers, která před dvěma lety vyšla jako první singl ze vzápětí odložené desky. Na albu dostala špinavější mix (New Reactionaries Version) s kosmickými efekty, ve kterých se rappeři trochu utápějí.
Mimochodem, Nas je teprve druhý rapový host na desce Beastie Boys; tím prvním byl na Ill Communication Q-Tip. Skvělá Santigold pak pomohla s refrénem zkouřeného reggae Don't Play No Game That I Can't Win, které by se mohlo stát nečekaným letním hitem.
Hot Sauce Committee Pt.2 určitě nepoloží svět hip hopu na lopatky, ostatně Beasties měli od konce 80. let mnohem větší vliv ve světě alternativního rocku. Je to ale velmi povedená nahrávka, na kterém se jim podařilo dotáhnout to, co nedokázali na To The 5 Boroughs - tedy natočit syrové a sevřené album, které táhne od začátku do konce a nemusí se spoléhat na eklektické výstřelky jako Hello Nasty.
Malým mínusem je absence velkého hitu ve stylu Sabotage nebo Intergalactic, ačkoliv zmíněná Don't Play No Game That I Can't Win nebo Here's A Little Something For Ya k tomu nemá zase tak daleko.
„Můj bože, koukněte na mě, dědoušek rapuje už od roku 1983!" vtipkuje Ad-Rock v Too Many Rappers a nepřímo potvrzuje, že žijeme v éře, které vládnou věční mládežníci, již odmítají dospět. Politováníhodný narcisismus „generace já" se ale v případě Beastie Boys převrací v sympatickou umíněnost postavit se serióznímu světu s ďábelským humorem.
