Recenze - Málokterá kapela dokáže hrát devatenáct let, přežít dvakrát svou smrt a přitom nevydat jediné špatné album. The Verve mezi ně patří, i když mají výhodu v tom, že za těch devatenáct let natočili desky jen čtyři.
Nové The Forth asi nelze označit za nejlepší. Ale žádnou nejde označit za nejlepší. Na to jsou ostatně jejich tři desky z 90. let příliš rozdílné.
Pokud dát jedné z nejočekávanějších desek roku přídomek, pak je v souvislostech diskografie The Verve rozhodně nejkomplexnější. Kombinuje v sobě jak prvky, které kapele vynesly slávu mezi fanoušky indie kytarové alternativy v první půli 90. let, tak ingredience, které z jejich nejslavnější desky Urban Hymns udělala jednu z největších desek své dekády a z pultů jí zmizelo na sedm milionů kusů.
Tahle kapela jako by se s úspěchem neuměla nikdy pořádně srovnat: první rozchod přichází po úspěšné, nápady a kytarovou psychedelií ozdobené druhé desce A Northern Soul. A čím větší úspěch, tím delší rozchod.
Northern Soul nakoukla v roce 1995 do britské albové Top 20 a kapela se rozpadla na dva roky. Rozchod, který následoval po Urban Hymns, trval osm let a ještě před pár lety se Ashcroft nechával v rozhovorech slyšet, že je pravděpodobnější vidět znovu na scéně Beatles.
Potřeboval opravdu dlouhou dobu, než nejen jemu došlo, že on sám není The Verve a že jen ve společnosti zbylých tří zakládajících členů dokáží probudit chemii, která z Verve dělá jednu z nejzajímavějších kapel posledních dvou dekád.
Pokud chce někdo pochopit kouzlo Verve, měl by si poslechnout právě alespoň jednu ze tří nevýrazných desek bez chuti, které Ashcroft se oněch posledních osm let natočil. Jedinečný hlas (od dob Briana Ferryho Británie něco takového neměla) a hned rozpoznatelný melancholický rukopis, to vše zůstává.
Ale bez zbytku kapely za zády (nepočítáme-li Peteho Salisburyho, který mu na sólovkách bubnoval) je to celé poměrně zaměnitelný pop-rock, kterého světem beztak protéká až trestuhodně moc.
Charisma, které proudí z celé muzikantské čtveřice, je tak silné, že dokáže přehlušit i poměrně dost hluchá místa, která na Forth straší. Neskutečné McCabeovy kytarové kousky dokáží zahladit Ashcroftovy ne vždy zdařilé textové obraty.
Ashcroft a zbytek kapely se ve studiu sice už dávno neoddává drogovým orgiím, ale nekonečné hodiny projamované na halucinogenech všech možných kalibrů jakoby vytvořily intimní pouto, které z Forth dělá nenapodobitelnou desku, ačkoliv poskládanou v zásadě z obyčejných ingrediencí.
Úvodní Sit And Wonder nsasazuje laťku proklatě vysoko. Na povrchu jemně stravitelný, uvnitř elektrizujícím životem bující bluesový rock, skvělé instrumentální výkony, překvapivé nápady, naléhavý vokál.
A hned za tím pilotní singl, netradiční Love Is Noise. Tady se poněkud v podivné kombinaci potkávají The Killers s Depeche Mode z hloubi 80. let. Aranže, rytmika, zajímavé melodické zvraty, to všechno dokáže s přehledem potlačit textově opět nikterak přesvědčivého Ascrofta, který jako vyjukaný teenager zjišťuje, jaká potvora ta láska umí být…
Paradoxně největší problém desky je tento impozantní start. V dalších skladbách se The Verve v kytarových zvukomalbách občas začínají ztrácet; o co větší překvapení na začátku, tím rozpačitěji působí zbytek desky.
K rozhodně nejslabším momentům patří Valium Skies. Zdálo by se, že není v britském rocku nic horšího než nepovedená ukňouraná balada od Oasis. Ashcroft dokázal, že to jde.
Když s Verve natočí špatnou kopii špatné balady ve stylu egomanicky plačtivých bratří Gallagherů. Soundtrack pro sestup duše do pekel už není jejich Stop Crying Your Heart Out, ale Valium Skies.
Naopak v introspektivních, pokorných skladbách jako Numbness, Judas nebo Columbo jiskřivě překvapivé kytarové vyhrávky vystřelují z hlubin mnohovrstevných melodických propletenců, McCabe vykresluje do bluesových mlhovin netušené textury - a tehdy dosahují Verve nejlepších momentů vůbec.
Samostatnou kapitolu by si zasloužil osmiminutový jam Noise Epic. Zde se jednotlivé melodické motivy a nástřely spolu s monotónním Ashcroftovým šeptáním tak dlouho proplétají, až z toho všeho abstraktního blues-rockového jemnocitu vysublimuje psychedelický, skvěle šlapající hard rock sedmdesátkového střihu.
Forth není kvalitativně příliš konzistentní deska, ale skvělé momenty, které jednoznačně převažují dělají, z letošního comebacku Verve jeden z těch návratů, který není neomalenou snahou vytřískat něco z melancholie odrostlých fanoušků.
Osm let trucování a tři nepovedené sólové desky sebestředného frontmana, Ashcroftova statečná abstinence a především převládající pozitivní recenze dávají naději, že se Verve s dalším velkým úspěchem zase na pár let nerozhádají.
The Verve: Forth. CD, 64 minut. Vydala firma EMI, 2008.