Recenze - Album Achtung Baby i dvacet let od svého vydání znovu podrývá kreativní sebevědomí U2. Jako by výročí desky upamatovalo kapelu na vzácné chvíle, kdy dokázala ze zmrtvělého stavu, ve kterém se ocitla po vyčerpávající šňůře na konci osmdesátých let, vykřesat to nejlepší.
U2 evidentně potřebují být pro své lepší výkony vyburcováni vnitřní krizí či konfrontováni s nějakým problémem. Pohodlí oslavovaných hvězd s vyprodanými turné, nehledě na uměleckou hodnotu aktuálního alba, jejich tvůrčímu rozletu nijak nesvědčí.
Dá se proto tušit, že právě letošní revize alba Achtung Baby skupinu přiměla přehodnotit a dát k ledu nedávné nahrávky s Danger Mousem a další rozpracované projekty, o kterých už přes dva roky mluví. Ovšem nejen proto je Achtung Baby i dnes tak významné.
Berlínská zeď
Publikum U2 se dělí na dva tábory: na ty, kteří za největší majstrštyk považují v mnoha ohledech klasické, americkou kulturou oslněné The Joshua Tree. A na ty, kteří upřednostňují experimentálnější, v zásadě evropský esprit Achtung Baby.
Hymnické album The Joshua Tree sice kapelu katapultovalo z arén na stadiony a do nejvyšších pater světových celebrit, zároveň je však zavedlo do tvůrčí slepé uličky. Achtung Baby se pak zrodilo ze snahy prodrat se z ní ven. Což je také jeden z důvodů, proč zní i s odstupem dvou dekád dobrodružněji než The Joshua Tree.
Je to paradox - U2 se pro zlomovou nahrávku nechali zvukově inspirovat taneční kulturou, krautrockem a industriálem, tedy žánry, které by vzhledem k poplatnosti době měly desku předurčit k okorání. I tehdejší trendy zvuk manchesterské klubové scény ovšem použili jen coby jeden z mnoha filtrů, skrze který dali průchod svým zatím nejosobnějším písním.
Rozpad manželství kytaristy The Edge a další vztahové praskliny v dosud stmeleném gangu U2 zastihly v berlínských Hansa Studios. V prostorách, které pamatují vznik několika hudebních milníků; v souvislosti s bývalou nacistickou tančírnou se tradují umělecké zvraty Davida Bowieho, Nicka Cavea, Depeche Mode a spousty dalších.
V době příchodu U2 do těchto pro rockovou hudbu posvátných míst byl ovšem kýžený inspirativní duch tentam. Jak v novém, ale nikterak výrazně objevném doprovodném dokumentu From The Sky Down říká Bono: „Zatímco U2 do města přiletěli v noci pádu berlínské zdi, postavili si v něm vlastní zeď, a sice mezi sebou."
Kapelu těsně před rozkladem na poslední chvíli zachránil magický moment, když se v bezvýsledném lopocení zrodila píseň One. Ten příběh je dnes už stará vesta, ale dá se z něj znovu odezírat dopad, který výsledné snažení mělo.
Fetišistická odhalení
Opojení specifickou atmosférou města se nejkonkrétněji promítá do nijak výrazné skladby Oh Berlin, jedné z několika zatím nezveřejněných písní, které U2 přidali k rozšířenému vydání Achtung Baby. Podobně jako Blow Your House Down, další zrevidovaný „odpadek" z nahrávacích sessions, se jedná spíš o popěvek, respektive ryze sběratelskou písničku.
Obří kvantum bonusů je ale hodnotné hlavně díky odhaleným souvislostem a roztomilým nuancím z tehdejšího „kreativního procesu". Například původní verzi skladby Numb ze Zooropy nevévodil rap The Edge, ale romantický Bonův zpěv.
|
|
|
S pěti různými formáty nového vydání jinak Achtung Baby U2 dovádí kulturu opulentních reedic ad absurdum. Už loni si na hranici možností sáhlo Station To Station od Davida Bowieho a U2 jdou ještě dál. Masivní pojetí krabic s trsátky, reprinty dobového tisku a spoustou dalších relikvií vychází z fetišismu, který se stal odvrácenou stranou a rubem digitálního věku.
Kolem sbírky dvanácti písní Achtung Baby vznikla i Über Deluxe verze, která by fyzickými proporcemi například velmi důstojně obsáhla kompletní dílo Boba Dylana. Kromě čtyř DVD, šesti cédéček, vinylové podoby alba i singlů, knihy a přetisků fotografií si můžete nasadit i Bonovy ikonické muší brýle.
Snad v duchu písně Even Better Than The Real Thing nebo megalomanského šílenství, které si kapela v době vzniku začala dosytosti užívat. Vzácnost a nedotknutelnost popových mega-hvězd tu má být eliminována (dobře zaplacenou) snahou o co možná nejbližší kontakt; o bezprostřední osahání z podstaty nehmatatelné hudby.
Dětská hřiště a stadiony
U2 na DVD znovu prodávají i show z roku 1993 v Sydney, jejich asi nejzdařilejší koncertní záznam. Různé dobové speciály ale spolu s koncertem ZOO TV zevrubně zachycují hlavně turbulentní zvrat, kterým U2 v raných devadesátkách během necelých dvou let prošli.
V Bonově případě se jednalo doslova o kafkovskou proměnu. Jako ochranu na dřeň obnažené duše v písních použili okaté, sebeshazující prezentace. Přemrštěná rock´n´rollová póza následného turné ZOO TV dokonale smetla otravný obraz čtyř smrtelně vážně se beroucích Irů s notně rozvinutým mesiášským komplexem. Právě tato koncertní šňůra mi dodnes připadá jako jediná platná omluva zvráceného fenoménu stadiónového rocku.
Čtěte také:
Recenze DVD: Pro U2 už začíná být zeměkoule malá
U2 zatáhli pařáty. Nejúspěšnější turné všech dob končí
Podrobnější analýza přidaného hudebního materiálu je trochu nemístná, protože se ani jako plnohodnotné nahrávky netváří. Zařazení následného alba Zooropa k doplňkům Achtung Baby kvalifikuje toto písňové vyústění ZOO TV spíš coby logický apendix. Ryze taneční i abstraktnější remixy jsou zase většinou zatíženy dobou vzniku.
Nejhodnotnější je sbírka Kindergarten, tedy „baby" verze původního alba, na kterém máme možnost zažít notoricky známé písně v čase jejich zrodu. U2 si ovšem soukromí své hudební kuchyně bedlivě hýčkají, takže i mateřská školka zachycuje desku několik málo kroků před finální podobou.
A samo Achtung Baby? To je času nepodléhající umělecký vrchol U2. Je to také album, které sice kdysi drtilo nostalgii napadrť, ale dnes už je jen romantickou upomínkou na mládí jedné generace. Přesto zůstává pro mnohé okouzlující nahrávkou; stejně jako byla v roce 1991.
Netuším, jestli jsou dnes U2 ještě schopni podobně unikátního projevu dosáhnout. Snad je tedy výročí popíchne k další odvážnější práci. K narušení lehce předvídatelného a v kontextu s Achtung Baby celkem nudného vývoje posledních deseti let.
