Rozhovor - Je temná i třpytivá. Futuristická jako zaháknutá v osmdesátkovém synthpopu. Nazpívaná ženou i mužem. Joyland, druhá studiová deska kanadského elektronického „mimoně“ Roberta Alfonse aka TR/ST, dýchá a jiskří kontrasty. Stejně jako pochvalnými recenzemi.
A nejen ona – o debutu TRST z roku 2012 napsal americký hudení server Pitchfork, že „zní nenávistně, ale děsně sexy a to tak, že Alfonsův ztrhaně kvílející hlas na sebe bere obě charakteristiky s lehkostí“. Na prudký tok svých hlubokých fantazijních představ tehdy ještě nebyl sám – krajanka Maya Postepská si k domovské darkwaveové kapele Austra přibrala TR/ST s vizí druhé plnohodnotné skupiny. S Alfonsem se střetli v roce 2009 a jen o dva roky později už se stahovali nad nezávislými žebříčky s debutovým singlem Candy Walls.
Nadšení ze spolupráce s hlasovým chameleonem ovšem stejně rychle spláchlo vystřízlivění. Chtě nechtě přijal Kanaďan po vydání debutu roli solitéra, což vzhledem k nakažlivé taneční „beatománii“ Joyland rozhodně na škodu. Ta zachvátila ve středu i smíchovský klub MeetFactory.
Odchod spolupracovnice snad nemohl vyvést z míry ani samotného autora. Jak se v rozhovoru svěřil, dochází čas od času ke kartářce.
Aktuálně.cz: Prý si necháváte věštit budoucnost od jedné kartářky. Nemáte rád překvapení?
TR/ST: Několikrát jsem se s ní sešel a byla velmi přesná. Vlastně je to docela děsivé, abych řekl pravdu. Jak bylo řečeno, už jsem se smířil s tím, že se vždycky ochudím o překvapení.
A.cz: Do jaké míry ovlivňuje váš život to, co vám vyloží? Podřizujete se tomu hodně?
Občas jsem se přistihl, že jsem uvízl v čekání na to, až se tyhle předpovědi stanou. Nebo je bral jako sladké představy, které mě uklidňovaly a kterými jsem si krátil čas.
A.cz: Pokud byste se měl vcítit do role kartářky, jak byste popsal ohlas na vaše druhé studiové album Joyland? Uspokojuje vás?
Ach, bože, to teď zní, jako kdyby album vyšlo před kolika roky! Odezva byla samozřejmě skvělá, jsem strašně vděčný za všechna ta lichotivá slova od lidí.
A.cz: Do jaké míry vám záleží na tom, co na něj řekli ostatní – hudební kritici, příznivci, známí?
Ten moment, kdy desku poprvé vypustíte, je děsivý. To se mi chce zalézt do postele a už nikdy vyjít ven. V hloubi duše dělám muziku pro sebe, takže by mě nemělo zajímat, co si budou myslet ostatní. Ale je to tak naplňující, když jsou reakce vřelé a ryzí.
A.cz: Citovaných zdrojů vaší inspirace lze na internetu dohledat nespočet – Cocteau Twins, sny, cestování, Jižní Amerika, četba, děsivé filmy a nahrávky, počítačové hry… Odráží se tohle všechno v Joyland? Můžete konkrétní inspirace rozebrat?
No, to vypadá na dlouhý seznam! Tohle jsou věci, které mě posunuly a něco ve mně vyvolaly, dotlačily mě k tomu něco tvořit. Ještě bych k tomu výčtu připojil Janet Jackson.
A.cz: V rozhovoru pro Exclaim.ca jste uvedl: „Skládám hudbu, která musí být emocionální, z toho to vychází.“ Předpokládám, že ta hlavní emoce alba Joyland je ukryta již v samotném názvu. Kdybyste onu radostnou zemi měl vizuálně zobrazit, jak by vypadala?
Představit si to je strašně těžké, protože obrazy jsou u mě na posledním místě. Když něco vytvářím, všechno vychází z pocitů a ve své podstatě je to skoro jenom temnota. Ta se pak dál větví a k hudbě se začnou vázat určité obrazy, což je pokaždé příjemný proces.
A.cz: Váš hlas na tomto albu ukazujete ve velmi rozepjaté škále. Vzhledem k tomu, že nezveřejňujete texty, protože chcete posluchačovu pozornost obrátit ke zvukovým významům, lze váš hlas chápat trochu jako hudební nástroj. Baví vás víc experimentovat s hlasem, nebo s nástroji?
Ach ano, naprosto, je to strašná rozkoš experimentovat se svým hlasem, než se třeba šťourat ve zvucích kopáku. Umožní to zkrátka mít výraz a být srozumitelný.
A.cz: Kdy jste si poprvé všiml, že je váš hlas jedinečný? Předpokládám, že už na hodinách hudební výchovy jste musel mít úspěch.
Ve skutečnosti to tak nebylo. Vážně nemám silný hlas a nikdy jsem na to nesázel. Vzpomínám si, že jsem byl ve sboru a měl zpívat tenorové party, ale věděl jsem, že bych zvládl soprány. Všechno to bylo velmi omezující a už vůbec ne expresivní.
A.cz: Svou hudbu označujete za sexuální. Co musí hudba mít, aby se vešla do tohoto přívlastku?
Jenom vím, že moje hudba je velmi autobiografická, takže se přirozeně dopouští sexuálního odhalení. Nikdy jsem do ní nechtěl prvoplánově a záměrně promítnout sexualitu, spíš je to jedna součást skládačky.
A.cz: Vaše druhá studiová deska měla pozitivní ohlas i v České republice – na progresivní rádiové stanici Radio Wave dokonce obsadila 6. místo v žebříčku nejlepších alb roku 2014. Jaká země se ve vašich představách rozkryje po přejezdu českých hranic? Máte o ní něco nastudováno?
To je neuvěřitelné, to jsem nevěděl. Těší mě, že jsem se poprvé podíval do České republiky. V našem světě se o ní všeobecně traduje, že je nádherná a že lidé jsou neuvěřitelní, takže teď ji mám v hlavě.
