Recenze - Málokterá kapela se může pochlubit takovým kultem, že v její diskografie čítá šestkrát více kompilací a výběrů než studiových desek.
Joy Division vydali za čtyři roky existence na konci sedmdesátých let dvě studiové desky. Po sebevraždě zpěváka Iana Curtise ždímá jejich odkaz dvanáct kompilací. Ta nejnovější nazvaná Total propojuje krátkou kariéru s hity jejich pohrobků New Order; ti v indexu kultovnosti bodují poměrem jedno studiové album k jednomu výběru.
Výběr s podtitulem From Joy Division to New Order poprvé sbírá singlové hity obou kapel na jedno album a mapuje tak celou kariéru pánů, kteří propojují dvě výrazné údobí v dějinách britské populární hudby - punkovou a post-punkovou revoluci na konci sedmdesátých let a taneční horečku rave éry na přelomu osmé a deváté dekády. Chronologické řazení skladeb pomáhá odhalit evoluci jejich soundu, který ovlivňovaly producentské i technologické postupy své doby.
Od triků šíleného studiového mága Martina Hannetta přes syntezátory tanečního období až k znovunalezené lásce ke kytarám v novém tisíciletí drželi Joy Division/New Order prst na tempu doby a zároveň dělali hudbu, která nikdy nezapadala do žánrových škatulek. Tedy pokud je sami nevynalézali.
Ovšem mluvit o Joy Division v roce 2011 jako o kultovní kapele je možná trochu zkreslující. Poté, co byl příběh Iana Curtise a tehdejšího Manchestru zpracován v úspěšných filmech a Nonstop Party (Michael Winterbottom, 2002) a Control (Antony Corbijn, 2007) a co mrazivý zvuk Joy Division vytěžila každá druhá post-punková kytarovka od Interpol přes Bloc Party až k Editors, můžeme je s klidem titulovat jako jednu z nejvlivnějších kapel pro současný rock. Urbánní prázdnota Manchesteru z konce sedmdesátých let se proměnila v mýtus a Curtis se stal ikonou panteonu předčasně zemřelých rockových vyvrhelů. Stal se přesně tím, čím nikdy být nechtěl.
Mráz přichází Manchesteru
Joy Division/New Order se až do konce devadesátých let umanutě drželi staré lásky k vinylovým singlům a podobně jako například Beatles či Rolling Stones vydávali sedmi a dvanáctipalce paralelně s alby. Největší hity jako Love Will Tear Us Apart nebo Blue Monday se tak na řadových albech k neobjevovaly (což napravují až současné reedice). Dvě paralelní diskografie vyprávějí stejný příběh, ale trochu jinými kapitolami.
Total nemůže začít jinak než s uhrančivou Transmisson ze sedmipalcového singlu vydaného v roce 1979 na manchesterské značce Factory Records. Z klinicky chladného zvuku, který kvartetu mladíků naordinoval Hannett (a oni ho za to nenáviděli) spolu s Curtisovým vokálem z jiné dimenze mrazí dodnes. To ostatně platí o všech pěti písních z katalogu Joy Division zařazených na Total.
Patří už do obecně známého kánonu: anti-love song Love Will Tear Us Apart se i po třiceti letech ještě pořád občas objeví v britském singlovém žebříčku, éterickou Atmosphere si Britové pustili před sedmi lety při titulcích fotbalového přenosu, když reprezentace vypadla na penalty ve čtvrtfinále mistrovství světa a epileptický taneček She's Lost Control nedávno zazněl v seriálu Skins.
Singly a alba Joy Division ukazují, jak britští muzikanti konce sedmdesátých let investovali energii z punkové exploze do prozkoumávání nových cest, kterými by se rock mohl vydat. Ačkoliv Curtis a spol. začali jako punkýši, jejich zvuk se během prvních dvou let proměnil do podoby mystického rockového minimalismu, kterému dal tvář geniální producent Hannett milující studiové efekty, zpoždění a ozvěny. Kapela pod jeho vedením točila ve studiu při teplotě blížící se nule a nešťastný bubeník Stephen Morris musel nahrávat každý buben ze své bicí soupravy odděleně.
Při rekapitulaci vývoje populární hudby posledních tří dekád bledne tříakordová revoluce punku ve srovnání s inovacemi kapel následné generace, pro něž se vžil termín post-punk. Party jako Public Image Ltd., Throbbing Gristle nebo The Fall otevřely v rocku dveře experimentům, ze kterých žánr žije (nebo přesněji = přežívá) dodnes. Zakonzervování Joy Division do podoby rockového mýtu samozřejmě odkazu kapely příliš neprospívá. Pokročilá ikonografie, na níž se podílí média i vydavatelé, se ostatně podepsala také na vztazích uvnitř New Order. K tomu ale až za chvíli.
Disco a extáze
Ian Curtis spáchal sebevraždu 18. května 1980 ve věku třiadvaceti let. Bylo to těsně před vydáním druhé desky Joy Division a očekávaným průlomem v Americe. Zbylé trio Peter Hook, Stephen Morris a Bernard Sumner se rozhodlo, že kapelu nepoloží. Přejmenovali se na New Order a necelý rok po Curtisově pohřbu vydali jako první singl skladbu Ceremony, kterou napsali ještě jako Joy Division (včetně Curtisova textu).
Za mikrofonem už stojí Bernard Sumner, jeho hlas je obalený v efektech a sound je věrný mrazivé atmosféře domovské kapely. Nahrávání následného alba Movement provázely deprese a spory s Hannettem a kapela se ho po vydání zřekla. Sami cítili, že jejich hudba potřebuje nový impuls.
Ten přišel, když se na konci roku 1981 odstěhovali na čas do New Yorku, kde objevili bující scénu discoték, electro hudby a hip hopu. Sedmá položka z výběru Temptation nebyla první singl nahraný po newyorské pouti, ale využití automatického bubeníka odkazuje i na ohlas britského synth-popu té doby (Human League, Ultravox, Soft Cell).
S následnou syntezátorovou extází Blue Monday už New Order vstoupili do historie. Jeden z nejprodávanějších sedmipalců všech dob propojuje vliv chladných rytmů Kraftwerk a německého disco producenta Giorgio Morodera. Zvuk charakterizující navěky osmou dekádu je podobně klinicky odlidštěný jako u Joy Division, ale místo městské civilizační apokalypsy zvěstuje optimistický futurismus.
Společně s legendárním impresáriem Tony Wilsonem z Factory Records se členové New Order v roce 1982 podíleli na vzniku největší britské tančírny své doby - manchesterského klubu The Hacienda. Ačkoliv klub byl dlouhodobě nevýdělečný a v devadesátých letech zkrachoval, byl první vlaštovkou nové mládežnické subkultury, která se zhmotnila na konci dekády na baleárských ostrovech.
Singl Blue Monday v nové verzi byl jednou z mála britských skladeb, kterou tam DJové pouštěli. New Order na novou hudební revoluci reagovali po svém - v létě 1988 se přestěhovali na ostrov Ibiza, zkusili novou drogu extázi a natočili album Techique. Pumpující acid house skaldby Fine Time je připomínkou časů, kdy trio Hook, Morris a Sumner (a čtvrtá členka Gillian Gilbert) znovu zasáhlo „zeitgeist" popu.
Lákadla pro pamětníky?
New Order nikdy nebyli vyložení hitmakeři. Svůj první Top 3 singl vybojovali až v roce 1988 s onou novou verzí Blue Monday. V roce 1990 se konečně dočkali čísla jedna v hitparádě - ovšem potřebovali k tomu pomoc anglických fotbalistů, kteří s nimi zapěli ve skladbě World In Motion, jež doprovázela reprezentaci na turnaj do USA. Následné album Republic z roku 1993 je nejprodávanější deskou kapely, jejíž vnitřní dynamika se ale začala hroutit pod ambicemi jednotlivých členů. Kytarovka Regret vyšla v době britpopové horečky a je jejich nejúspěšnější skladbou v USA.
Na dvou deskách v novém tisíciletí New Order hledali rovnováhu mezi rockem a taneční hudbou a skladby Crystal a Krafty z alb Get Ready (2001), respektive Waiting for the Sirens' Call (2005) reprezentují nově nabytou stylovou harmonii kapely, která „byla u všeho".
|
|
|
Přesně v době, kdy Joy Division/New Order mohli začít těžit z obnoveného zájmu díky bijáku Control, opustil kapelu basák Peter Hook. Trvalo další dva roky, než rozpad potvrdil i Bernard Sumner. Po třiceti letech od debutu Unknown Pleasures se tak definitivně uzavřela kariéra jedné z nejvlivnějších britských sestav všech dob.
Asi nemá cenu vést debaty nad užitečností nového výběru, který přichází rok po luxusním boxu +- Singles 1978-80 (Joy Division) a šest po Singles (New Order). Total zůstává slušným úvodem pro nováčky, kterým možná pochopení fenoménu obou kapel ztěžuje velký žánrový rozptyl.
Pro pamětníky a sběratele má kolekce jediný tahák - nikterak pamětihodný kus Hellbent s bluesovou kytarou, který zbyl z nahrávací session v roce 2005. Zajímavější je obal, který vytvořil Peter Saville - dvorní grafik Factory Records a autor ikonických coverů nejen Joy Division a New Order, ale také Roxy Music, Petera Gabriela či Pulp. Jeho tříbarevné O (jediné písmeno společné názvům obou kapel) patří mezi nejlepší obaly letošního roku.
Total from Joy Division to New Order. CD, 77 minut. Vydalo Rhino Records, v České republice distribuuje Supraphon.
