Jack White totiž opustil svou Sestru. Ne nadobro. Jenom dočasně, aby mohl spojit své síly s muži.
Aby společně s Brendanem Bensonem - indie-popař v zámoří stejně slavný jako White - a Jackem Lawrencem plus Patrickem Keelerem (původně z The Greenhornes) vytvořil superskupinu, která má komerční úspěch zajištěný už jen kvůli obsazení. Aby nechal svoji kytaru zaznít v trochu jiných souvislostech - ale tak, abychom poznali, že to je JEHO kytara.
Na počátku byla skladba Steady As She Goes, kterou napsali Benson a White společně, někde, někdy, kdysi dávno, a která jim přišla příliš dobrá na to, aby zůstalo jen u ní. Byli vytížení, a tak to chvíli trvalo, nicméně k té jedné osamělé písni nakonec přibylo devět dalších a jméno: The Raconteurs.
Výsledné album Broken Boy Soldiers je vyspělé dílo vyspělých hudebníků, kteří rádi indie, rádi rock, blues i pop. Kloubí se na něm jak Whiteova údernost, touha hrát na kytaru tak ostře, aby po každém hrábnutí do strun musel resetovat buster, tak Bensonova citlivost pro tklivé písničkářství.
A kloubí se naprosto vyrovnaně. Jack White je z globálního hlediska nepochybně největší hvězdou The Raconteurs; potažmo The Saboteurs, pokud na ně narazíte v Austrálii, kde už jedny Raconteurs mají. Ale jeho dominace není zdaleka taková, což je ostatně jistě osvěžující i pro něj.
Vokály obou frontmanů se doplňují jako Bonnie a Clyde a bezpečně dokáží vyloupit váš hrudní koš. Už proto, že jejich barva se liší jen v odstínu; o co víc má White nakřáplosti, o to víc vás Benson dokáže pohladit, ale vzhledem k tomu, že oba mají hlas posazený do vskutku tenorové polohy, stane se, že je zaměníte.
A nebude vám to v nejmenším vadit, protože to jen umocní pocit týmové práce. Navíc se vám Jack v pozadí jistě bude líbit - asi jako před časem jeho stydlivé, synáčkovsko/vnoučkovské pohledy na matičku/babičku Lorettu Lynn ve skladbě Oregon z jejího ceněného alba Van Lear Rose.
A když už se bavíme o té týmové práci - ani dvojice Zelenáčů tu není do počtu. Nebýt Lawrencovy basové kytary, byla by příchuť White Stripes mnohem znatelnější. A to samé platí o bicích Patricka Keelera, které jen těžko budete srovnávat s (byť sympatickým) neumětelstvím Meg White, která se mimochodem o prázdninách Bílých proužků vypravila na dráhu modelky; ale to jen na okraj.
Pravda, kdybychom chtěli (kdybyste chtěli), rozdělovat - můžeme. Víc White Stripes: Level, Store Brought Bones, Broken Boy Soldier. Víc Brendan Benson: Together, Yellow Sun, Hands. Ale stejně: všechy ty skladby jsou jako děti z druhého manželství. Podobné tatínkovi i nové mamince, mamince i novému tatínkovi. Nejedná se o kompilaci ani o hromadnou spolupráci dvou těles, ale o nový život s trochou starých genů.
The Raconteurs jakožto stará/mladá kapela mají místo na špici retro-kytarovek a v mnohém předčí spoustu těch opravdu mladých - citlivostí pro přebírání vzorů z let šesedátých či sedmdesátých i obsluhováním instrumentů. A strašáka komerčního kalkulu se bát nemusíme. I kdyby to měli spočítané, tak výsledek = kvalitní porce hudby. A na tom přece záleží ze všeho nejvíc.
The Raconteurs: Broken Boy Soldiers. CD, 42 minut. Vydala firma XL recordings, 2006. V ČR distribuuje /CDirect.
