Rozklíčovat jejich nové album Lewis Neptune není legrace. Ty tam jsou doby analogových voodoo deviací. Po divokém a strhujícím vstupu na parket české pop-music před dvěma lety se nyní The Nihilists představují v eklektičnosti a rozmanitosti dospělé, sevřené skupiny, která říká: První album bylo jenom letmé seznámení, až teď vám ukážeme, co jsme ve skutečnosti zač.
Na Lewis Neptune najdeme všechny vlivy jako na předcházejícím počinu - a mnohé další včetně některých netušených (alternativní pokroucený funk ve 22:07). Rozhodně ale nelze říci, že album zní jako něco, co jste někdy předtím měli možnost slyšet.
Ano, jistě tenhle klávesový motiv připomíná Kraftwerk, támhle tu kytarovou vyhrávku by klidně mohl hrát Rowland S. Howard z The Birthday Party a ve Five Long Knives zpívá Hank trochu jako Bryan Ferry. Jenže celkový dojem jasně ukazuje, že si The Nihilists svou zvukovou mozaiku mohou s klidem podepsat.
Novinka je mnohem lepší než debut, o tom nemůže být sporu. Díky daleko plastičtějšímu zvuku, díky energii znásobené živými bicími, širšímu spektru nástrojů (například špinavě "barový" klarinet v Eighties Bar) a mnoha dalším věcem. Větší použití kytar dodalo zvuku The Nihilists ohromnou barevnost. Hank je skutečně nešetří, ale v tom to právě je. Hrát na doraz. Někdy kytara v jeho rukou vyje jako vlkodlak (Fear), jindy spokojeně přede jako kočka (instrumentální Dead Surfer's Twist).
Dalším nesrovnatelným posunem jsou zpěvy. Oba vokalisté odhodili zábrany, pokud tedy nějaké měli, a jejich úspěchem či snad vyhraností získaná sebedůvěra dělá divy. Jekot, řev i šepot Sonji La Petite zní daleko jistěji a co se týče Hanka, ten se v několika momentech na novince dostává téměř k dokonalosti.
Daleko víc také zpívají dohromady, což je jedině dobře. Duet Summer Wine (původně Lee Hazelwood a Nancy Sinatra) patří k vrcholům alba.
Lewis Neptune rozhodně není tak přímočaré a jednoznačné jako Analogue Voodoo a možné je i to, že se část skalních fanoušků odvrátí. Ale jasně je vidět, jak skupina své hudbě věří. Natolik, že někdy snad až záměrně potlačuje různými excesy hitovost jednotlivých skladeb, což může vyznít poněkud samoúčelně.
Jenže jejich hudba nikdy nebude pro širokou veřejnost, ale hlavně pro ty, kteří si jí užijí takovou, jaká je. Nespoutanou, divokou a hlavně nepředvídatelnou.
Lewis Neptune je také daleko více společným dílem než debut. Prý docházelo při vzniku alba často ke konfrontacím, ale ku prospěchu věci. The Nihilists působí na novince jako pevně sevřená pěst, která na Analogue Voodoo nalomila křečovitě nesmyslnou obranu zapšklé české hudební scény a s Lewis Neptune ji rozdrtila na prach.
MoimirPapalescu and The Nihilists: Lewis Neptune, CD 50 minut, X Production/ Manipulation Records, 2006.
