"On se snaží, aby každá deska byla jiná, ale tentokrát jsme šli špatným směrem," říkal a mimoděk rozmáchle ukázal na siluetu Pražského hradu. Millerovo gesto dostalo při prvním setkání s novým Stingovým albem Songs From The Labyrinth hlubší význam.
Možná že už tehdy věděl, že jedna z nejpopulárnějších rockových hvězd plánuje album renesanční hudby. Žádné vlastní kompozice, žádné elektrické nástroje nebo moderní instrumentace, ale skladby anglického klasika a Shakespearova současníka Johna Dowlanda (1563-1626) v co nejautentičtějším provedení.
Pro Stinga je Dowland prvním moderním písničkářem, jednou nohou v lidové hudbě a jednou v artistním světě, skladatelem, který psal na svou dobu neuvěřitelně chytlavé melodie, vlastně pop hity.
I když prý už nějakou dobu studuje hru na loutnu (mimochodem dar od Domenika Millera), hraje na ni na desce jen ve dvou instrumentálních duetech. Raději se nechává, jak tomu bylo v renesanční hudbě běžným zvykem, doprovázet brilantním bosenským loutnistou Ediem Karamazovem a sám se koncentruje jen na zpěv.
Jiné nástroje než hlas a loutny na desce nejsou. Stingův vokál je z hlediska vážné hudby nejrevolučnějším rysem projektu. Svou neškolenost se snaží využít jako výhodu, jejíž pomocí odkrývá živé kořeny Dowlandovy hudby.
Vždyť anglický renesanční génius také nepsal skladby pro špičkové pěvce, ale pro dvorskou společnost, která byla zvyklá zpívat podobné písně společně u stolu. Lehce chraptivý hlas nejde po efektu melodie, ale po obsahu písní, jde z duše a bere za srdce, i když je evidentní, že k výslednému dojmu opatrně a jemně používá i různé nahrávací efekty.
Ještě zajímavější je Sting v okamžiku, kdy svůj hlas multiplaybackuje. Tehdy člověk naplno pochopí Dowlandův aktuální skladatelský potenciál. Najednou si písničku Fine Knacks For Ladies dovedeme snadno představit v provedení Queen jako nějaké pokračování Bohemian Rhapsody.
Nabízí se srovnání s pokusy dalšího obdivovatele anglické renesance, bývalého kytaristy Deep Purple Richieho Blackmora, jehož skupina Blackmore´s Night je rovněž postavena na obdivu k renesanční hudbě.
Blackmore není tak křečovitě zaujat původním charakterem díla a vtahuje renesanční hudbu do popu a rocku mnohem liberálněji. Je to pro něj moderní hudba a z renesance si bere jen to, co se mu hodí do vlastní stavebnice, ať jsou to melodie, instrumentace nebo rolničky na vysokých botách.
I když je to asi nespravedlivé, lze celkem pochopit, že hudbu Blackmore´s Night považují mnozí pro příliš mnoho povrchních efektů v lepším případě za postmodernu, v horším za kýč.
Sting proti němu bere Dowlandovu hudbu smrtelně vážně, dalo by se říct osobně, bez potřeby dávat jí rysy moderního hudebního entertainmentu. O to méně je chytlavá a líbivá, takže mnozí ctitelé rockové hudby budou asi zklamáni; na dnešní showbyznys je to opravdu velmi radikální vybočení.
Není přitom těžké uhodnout, co Stinga na Dowlandovi uhranulo. Sting se nikdy nebál fúzí, ať s jazzem, latinskou nebo arabskou hudbou, ale v duši je víc Angličan než celá britská rocková špička. Jeho nejsilnější skladby - a krásně je to vidět například na Fields Of Gold - měly vždy něco společného s keltskou a saskou kulturou.
Navíc, řada skladeb nedávno pětapadesátiletého muzikanta se chvěje podobným smutkem, jaký známe třeba ze Shakespearova Večera tříkrálového, k němž v mnoha světových inscenacích nezbytně patří ilustrace Dowlandovými písněmi.
Přes všechnu logiku Stingova uměleckého kroku je to bizarní deska nejen obsahem, ale i formou. Sting písně prokládá krátkými, přes zvukový filtr čtenými citáty z Dowlandovy autobiogafické zpovědi, dokonce i cvrlikáním ptáků, což dává nahrávkám charakter životopisného pásma a zároveň náladu sladké vigilie na bílém křesílku uprostřed anglické zeleně.
Sting překvapil, možná i šokoval. Nicméně jeho úkrok není jediný letošní předvánoční pokus o oživení třecích ploch mezi vážnou hudbou a popem.
Sting: Songs From The Labyrinth. CD, 62 minut, vydala firma Deutsche Grammophon/Universal, 2006.
