Praha - Viděli jste ji zpívat na YouTube, plakali jste s ní v přímém televizním přenosu a teď si musíte koupit její debutové CD.
Susan Boyle v sobě díky televizní soutěži objevila mimořádný pěvecký talent, proměnu sedmačtyřicetileté ženy v domácnosti v hvězdu sledovala letos na jaře média po celém světě. Její debutové album I Dreamed A Dream vyšplhalo po vydání do čela žebříčku a právě se stalo nejprodávanějším britským debutem všech dob.
Ve finále soutěže Britain's Got Talent ji nakonec odměnu 100 tisíc liber vyfoukla breakdance skupina Diversity, ale všem bylo jasné, že skotská paní má v sobě obrovský komerční potenciál. Samozřejmě, že záhy podepsala smlouvu s labelem Simona Cowella, otce televizních talentových soutěží.
Alba se v Británii prodalo za necelý týden 412 tisíc kusů, což je množství, na které už roky žádný „běžný" interpret neměl šanci dosáhnout. Správně, Susan Boyle se dá těžko měřit běžnými standarty popu. Nejde už o hudbu, jako spíše o její příběh, který konzumenty dojímá k slzám. Z nekonečného zástupu hvězd vyrobených televizními soutěžemi ji vyděluje jen její zcela nehvězdný vzhled.
Hvězdy vyrobíme, dodáme
Když se před deseti lety spustil internetový portál na sdílení hudby Napster, začala pomalá destrukce dokonale fungující továrny na slast, které se zkráceně říká hudební průmysl. Do perfektního systému, v němž si nadnárodní koncerny vyráběly hudební hvězdy, jež pak přes vlastní média vnucovaly konzumentům, vstoupil rušící prvek v podobě internetového sdílení souborů ve formátu MP3. Hudební byznys se během několika let sesypal jako domeček z karet.
Spása nakonec přišla ze stejných míst jako v osmdesátých letech s MTV - z televize. V říjnu 2001 měl v britské televizi premiéru pořad Pop Idol, jehož veleúspěšná frančíza zasáhla celý svět. (Do České republiky dorazila pod názvem Česko hledá superstar v únoru 2004.)
Pořad přišel s jednoduchou logikou: Proč vymýšlet složité marketingové strategie, když nejlepší bude nechat televizní diváky, ať si vyberou sami, koho pak budou milovat.
Otec hudebních reality shows Simon Cowell je pro jedny obchodní génius a pro druhé vrah hudby. Ať už je hrdina nebo padouch, je zaručeně nejzásadnější postavou hudebního průmyslu naší dekády.
Televizní továrna na hity
Cowell podle všeho okopíroval koncept soutěže z novozélandského pořadu Popstars, který začal v roce 1999 a následně byl prodán do celého světa. V pořadu „vyrobená" německá skupina No Angels nebo britští Hear'Say dominovali na začátku tisíciletí žebříčkům a udali tak tón pro zbytek dekády.
Poté, co první vítěz Pop Idol Will Young prodal v březnu 2002 milion kusů svého debutového singlu Evergreen/Anything Is Possible hned v prvním týdnu, začaly se dokonce ozývat hlasy, že by televizní hvězdy měly dostat vlastní žebříček.
Britové vždy brali svoje hitparády smrtelně vážně, ale postupem času si museli zvyknout. S masivním marketingem v televizním prime timu mohli běžní hudebníci těžko soupeřit. "Objevům" z obrazovky většinou stačilo jen nazpívat osvědčený cajdák a už brali číslo jedna.
V Británii takto zvítězilo 22 hitů interpretů z Pop Idol nebo X-Factor a to včetně čtyřech prestižních vánočních čísel jedna; pro většinu z interpretů to byly ale jen ojedinělé úspěchy a po vítězství šla jejich kariéra obvykle ke dnu.
Výjimkou byl jen první vítěz Young, který vydává desky dodnes a stabilně za ně sbírá platinová ocenění. A také Leona Lewis, která po vítězství v třetí sezóně X-Factor bodovala i na americkém žebříčku. Za oceánem se z vítězství v American Idol k slušné kariéře odrazili například Carrie Underwood, Chris Daughtry nebo Kelly Clarkson.
Právě její osud je ovšem varováním všem, kteří věří pohádkám - přes obrovskou popularitu Kelly konstantně vede boj se svojí nahrávací společností, která ji zakazuje na deskách zpívat vlastní písně. Místo toho chrlí popové jednohubky pro rádia v právním stavu, který připomíná otroctví.
Nové antihvězdy
Po krásných,l atleticky urostlých objevech z minulých let je ovšem Susan Boyle televizní pěveckou hvězdou z trochu jiného těsta. Ostatně už první vítěz soutěže Britain's Got Talent - operu milující tlouštík Paul Potts - vyčuhoval z řady. Nástup podobných antihvězd ale souvisí s orientací televizních pořadů tohoto typu na starší publikum.
Susan Boyle je ideální hvězda do naší doby, kdy si hudbu na CD kupují (s trochou nadsázky) už jen ti, kteří ji neumí stahovat z internetu. Samozřejmě, že její životní příběh pohnul hlavně starší generací, která slzí nad pohádkovým mýtem o ženě z lidu, která dosáhla díky svému talentu úspěchu.
S tímto motivem si hraje i název její debutové desky I Dreamed A Dream - Snila jsem sen. Uvnitř je samozřejmě titulní píseň z muzikálu Les Misérables, kterou na YouTube shlédly miliony lidí a další sacharidové verze klasik od Rolling Stone (Wild Horses), Madonny (You'll See) a nebo křesťanský chorál Amazing Grace z 18. století. Desku uzavírá Tichá noc pro všechny, kteří ještě netuší, že to má být vánoční hit.
Milionová paní
Prodeje desky zatím překvapují i optimisty. I Dreamed A Dream dlouho vedlo v předprodejích internetového obchodu Amazon a obrovskou rychlostí mizí i z pultů hudebních obchodů. Podle v neděli zveřejněných prodejních výsledků britského žebříčku se I Dreamed A Dream stalo nejrychleji prodávaným debutovým albem všech dob.
Boyle hravě překonala i Leonu Lewis, jejíž album Spirit drželo dosavadní rekord. Můžou za to i někteří Britové, kteří desku nakupují stejným způsobem jako hlasují v televizních soutěžích - místo jednoho kusu jich kupují hned několik.
Úspěch desky je globální: například z USA hlásí z prvního týdne prodeje kolem 650 tisíc, čímž Susan Boyle nejspíše překoná všechny letošní albové novinky včetně Eminema nebo U2. Největším soupeřem I Dreamed A Dream byl paradoxně poražený finalista posledního ročníku American Idol Adam Lambert, jehož debut Entertainment hlásí zhruba třetinový výsledek. Mezi dalšími poraženými jsou nové desky i od takových hvězd, jakými jsou Lady GaGa, Andrea Bocelli, Rihanna nebo Shakira.
Sám hlas Susan si zaslouží poklonu, nicméně lze celkem logicky dedukovat, že to bude fenomén s životností na jednu maximálně dvě sezóny. Vždyť nad úspěšnými se už není potřeba dojímat. Přijdou jiné antihvězdy a krátká historie realitní televize nám už ukázala, že pro rating je potřeba být drsnější a drsnější.
Nad kým dalším si lidé před obrazovkami popláčou? Zpívající vozíčkář nebo rovnou někdo, kdo umírá na rakovinu? Nebojte, Simon Cowell něco vymyslí.
