Sestava, jež funguje od roku 1995, s albem nevykalkulované tvrdé hudby překvapivě sesadila z čela britského prodejního žebříčku i hitmakera Eda Sheerana. Důvody jsou zřejmé už po prvním poslechu.
Když se na pohled obskurní parta z amerického státu Iowa před téměř čtvrtstoletím zjevila na scéně, zaujala agresivní, nabuzenou kytarovou energií i nepředvídatelnými zvraty na koncertech. Krom nekompromisní debutové desky z roku 1999 a přesvědčivých vystoupení se o Slipknot začalo mluvit i kvůli znepokojivým maskám, bez kterých nevylezli na pódium.
Zvěsti o nové kapele, která je zajímavá na poslech a jejíž členové se označují jen čísly, se šířily rychle. Dodnes těžko rozlišit, jestli v tom hrála větší roli jejich hudba, nebo styl a všechno okolo.
Kritika komercionalizace hudebního průmyslu, kterou chtěli maskami vyslovit, se stala jejich důležitým tématem. Potutelný záměr komodifikovat se jim vyšel. A to přestože Slipknot na druhém albu Iowa vedle všech šaškáren znovu potvrdili autenticitu a schopnost tvrdou hudbu skládat, produkovat i podat tak, že k tomu žádné převleky nejsou třeba.
I vzhledem k vyřídilce a osobnosti frontmana Coreyho Taylora a schopnosti udržovat kolem sebe napětí se zařadili mezi stálice tvrdého žánru. To s sebou obyčejně nese mnoho tvůrčích úskalí, včetně ztráty inspirace, autenticity, témat či seberecyklace. O to větším překvapením je aktuální šestá deska.
Kapela na ní pracovala čtyři roky, s cílem dosáhnout tvrdosti svých prvních alb z éry, kdy byli na vzestupu.
Taylor do písní otiskl své démony z emocionálně obtížného období a výsledkem je intenzivní, hlasitá nahrávka, která odzbrojuje stejně tak naléhavostí a nekašírovanou agresivitou jako hudebním rozhledem, celkovou muzikálností a produkcí.
Tvrdý rock tohoto střihu je dnes pro spoustu posluchačů odepsaným žánrem minulosti. Kapely, které začínaly s podobným soundem jako Slipknot, už dnes často nehrají, nebo experimentují s kdečím, případně jen žijí z někdejší slávy.
I proto deska We Are Not Your Kind působí jako zjevení. Všechno na ní funguje tak přesvědčivě, jako by ji nahráli osmnáctiletí kluci s nakažlivým přesvědčením, že nic podobného tu ještě nebylo.
Po krátkém filmovém budování atmosféry Slipknot otevírají album andělskými zpěvy singlu Unsainted. Naléhavou, refrénovou melodii záhy utnou tvrdé kytary, zběsilé tempo a ryk.
V detailu žádný z prvků, s nimiž Slipknot pracují, není sám o sobě originální. Ale celek funguje neuvěřitelně a nepředvídatelně. Kapela si nepomáhá klišé. Když je potřeba, jako ve skladbě Birth of the Cruel, klidně se ztiší a projeví slabost pro silnou podmanivou melodii. Pak ji ale zpěvák Taylor ve zlomku vteřiny zadupe do země neřízeným výlevem agresivního štěkání.
Slipknot se nepodbízí, přes hodinovou stopáž desky posluchače vlečou na řetězu od všech explozí přes narafičená zklidnění až k dalším výbuchům čisté energie, dokud všem zúčastněným nejde od pusy pěna. Absolutně jim přitom nezáleží na prostředcích.
Frenetická dvojšlapka, klasické metalové riffy, řev, zvracení, rap, klenutý zpěv, jemné vokály, vypointované mezihry, elektronika, synťáky. Nezdráhají se použít, co je napadne. A používají to účelně, ne na efekt.
Slipknot: We Are Not Your Kind
Roadrunner Records 2019
V případě Slipknot nejde o masku bezradnosti, spíš naopak. Taková představivost, jakou předvádí na své šesté desce, je dnes v tvrdé kytarové muzice této úrovně výjimečná.
Bez ní by We Are Not Your Kind nehrálo s takovou samozřejmostí a svéhlavou přirozeností, kterou udrží až do závěrečné skladby Solway Firth, v níž pořád ne a ne vydechnout. I když postrádá začátečnické kouzlo nového, album je to výjimečné, dost možná nejpřesvědčivější v diskografii Slipknot.
Že se i pro tak tvrdohlavou hudbu dodnes najde místo v hitparádách, působí jako osvěžující zjištění. O tom, že do čela vystřelí veteráni, kteří jsou na scéně přes 20 let a vůbec nezní jako retro, už ani nemluvě.
