Recenze - Nejlepší by bylo si hned na začátek poslechnout skladbu 20 Dollar od zpěvačky M.I.A., kde se v refrénu vynoří citace Pixies. Její pojetí Where Is My Mind se míjí s rytmem a spíš než oslava šílenosti už to je opravdu otázka na svět, který definitivně přestal dávat smysl.
Brooklynská gepardice Santogold se sice samozřejmosti a hloubce svého vzoru nepřiblíží ani na fous u čumáku, ale s těmi Pixies se dá krásně začít. Kde M.I.A. jen oblizuje citace, tam zůstává Santogold u zmrzlinového pultu a vrší jeden kopeček na druhý. A to v kombinacích, které byste si možná neobjednali. Nebo ano? Straciatellu s mrkvovou?
Debut sólové zpěvačky - která to dotáhla do první desítky ankety BBC Sound of 2008: tedy na věštecký seznam kapel a interpretů, kterým má patřit letošní rok - totiž vykazuje všechny kreativní znaky generace, která se už nemusí vůči čemukoli vymezovat.
Mezigenerační napětí je fuč. Když jdou otcové kolem dětského pokoje, tak neřvou "Ztlum si to" - ale "Dej to víc nahlas". To tam je i definování se na základě příslušnosti k posluchačské skupině. Pryč jsou depešáci versus metalisti;v ideálním případě absorbujeme oboje.
Jestliže žánrové bariéry dávno padly a zbývají jen jako neobratné novinářské pomůcky, zbývá už pouze rehabilitovat špatný vkus i všechny naše "guilty pleasures". A učinit z nich něco, co nebude tvůrce obtěžovat ani špatným svědomím, ani autocenzurou.
Do toho si přijde Santogold. Sice Afroameričanka, ale najednou nehraje r'n'b: bere rock i dub, z osmdesátek uznává Pixies i Cyndi Lauper, ctí nový "post-koloniální" zvuk. Dokáže dělat jak se členem hardcoreových Bad Brains, tak s DJem Diplo, producentem Markem Ronsonem, infantilní Lily Allen i MTV reality-show hvězdičkou Ashlee Simpson, a přitom předskakovat Björk.
Santogold - L.E.S. Artistes
K tomu dvakrát promovala: jednou v oboru hudba, podruhé v afroamerických studiích, před sólovou dráhou zpívala v punk/ska kapele Stiffed a více než rok pracovala na pozici talent scouta u labelu Epic Records, divize urban music.
Ptát se v kontextu výše popsaného, jestli podobné pokrytí širokého spektra vlivů nemůže rozmělnit koncentrovanou výpověď je nesmysl. Docentovi - čímž nechci srovnávat - taky nebudete podsouvat, že příliš vědomostí tíží jeho hlavu a že jako pitomec by se cítil příjemněji. Bylo by to faux pas, stejně jako zamíchat si čaj lžičkou na vařené vejce.
Ne, že by debut Santogold byla epochální neobyčejná deska, jen s velkou suverenitou předvádí zmíněný princip "nerevoluční", nikde nezakořeněné i ničím nezatížené tvorby.
Stvrzuje ji jako solidní popovou normu, v níž už ani nemá smysl mluvit o vlnách retra. U Santogold - a stejně tak u LCD Soundsystem, Hot Chip nebo třeba MGMT - se hudba nevrací taková, jaká bývala.
Není čistá, ale zpatlaná jako ta tající kopečkovka odpovídající nezvladatelným chutím toho, kdo si kornout objednal. Rozhodně to není pocta a přiznání, že dřív bylo líp.
Santogold je provokativní možná v tom, že už dávno nevíte - a vlastně by vás ani nemuselo zajímat - ze kterého místa a z které doby ten zvuk přichází. Nevíte a nezjistíte, kde přesně se doopravdy odehrává.
Stejně jako telefonní hovor. Není to ani ve vašem sluchátku, není to ani v drátech, není to ani ve vysílači signálu. Kde to je?
Santogold: Santogold. CD. 42 minut. Vydala firma Downtown Records, 2008.
